Terry Pratchett - Barva kouzel

„Pamatuj, že co se týče magie, nejsem žádný nováček,“ pokračoval Lasička v hovoru. „Například v loňském roce jsem — za pomoci tady svého přítele — připravil proslulého a mocného Arcimága z Ymitury o jeho kouzelnou hůl, opasek posázený měsíčními kameny a o život. To vše v uvedeném pořadí. Nebojím se toho odraženého-zvuku-podzemích duchů , o kterých mluvíš. Pravdou je,“ pokračoval, „že mě to vyprávění neobyčejné zajímá. Co kdybys mi o tom řekl víc?“

Bravd se mezitím zadíval k nízkému obrysu na cestě. Ten se pomalu přibližoval a v předjitřním světle byl mnohem zřetelnější. Ať Bravd dělal co dělal, zdálo se mu, že se to ze všeho nejvíc podobá —

„Truhlice na nožičkách?“ ozval se nejistě.

„Já vám vo ní povyprávím,“ pokýval hlavou Mrakoplaš, „teda, jestli máte nějaký to víno.“

Zespoda z údolí se ozval strašlivý hluk a divoké syčení. Nějaký obyvatel města, mnohem chytřejší než ostatní, dal příkaz k uzavření mohutných říčních vrat, která se nacházela v místě, kde řeka Ankh opouštěla město. Protože jí byla odepřena volnost, na jakou byla zvyklá, vylila se z břehů a teď začala zaplavovat ohněm požírané ulice. Netrvalo dlouho a ohnivý kontinent se změnil na pouhopouhé ohnivé souostroví a jednotlivé ostrovy se se stoupající černou hladinou neustále zmenšovaly. Z ulic páchnoucího a zakouřeného města se vyvalil obrovský oblak špinavé páry a zakryl hvězdy. Lasička si pomyslel, že vypadá jako odporný černý hřib.

Všechna města vesmíru a v kterémkoliv čase byla, jsou a budou pouhými odrazy dvojměstí, vzniklého spojením pyšného Ankhu a kacířského Morporku. Ankh-Morpork, praotec všech měst, zažil ve své dlouhé a pestré historii mnoho pohrom a násilí, ale vždy se znovu pozvedl k nové slávě. Tentokrát to byl oheň, následovaný umělou záplavou, ničící všechno, co nebylo z hořlavého materiálu. Obyvatelům, kteří přežili požár, působil divoký a hučící proud zalévající ulice města nemalé starosti. Jenže tím celá ta historie zdaleka nekončila, požár v ní představoval spíš jakési ohnivé interpunkční znaménko, plamennou čárku nebo snad salamandří středník.

Několik dnů před tou událostí připlula s ranním přílivem do Ankhu loď a zakotvila mezi mnoha dalšími, které stály v bludišti kotvišť a přístavních můstků na morporském břehu. Přivezla náklad růžových perel, mléčných ořechů, pemzy, několik úředních dopisů pro Patricije z Akhu a vylodila jednoho muže.

Právě ten muž přilákal pozornost Huga Slepce, jednoho z žebráků, na kterého vyšla tahle nevděčná ranní služba v Perlovém doku. Šťouchl loktem do boku Wa — Mrzáka a mlčky ukázal rukou.

Cizinec stál na přístavním můstku a pozoroval skupinku námořníků supících námahou, vlekoucích po lodních schůdcích z lodi obrovskou, mosazí kovanou truhlu. Vedle něj stál další člověk, bezpochyby kapitán. Hugovo tělo mělo jednu výjimečnou vlastnost — stačilo, aby se v okruhu padesáti metrů kolem objevilo sebemenší množství i nepříliš čistého zlata a Slepec se začínal třást. Teď se mu napnul každý nerv a v hlavě mu hučely poplašné signály. Z kapitána přímo vyzařovala jistota člověka, který ví, že v několika následujících okamžicích nesmírně zbohatne. A přesně tak to dopadlo. Když zpocení námořníci položili truhlu na dláždění z kočičích hlav, sáhl cizinec do váčku u pasu a zableskla se mince. Několik mincí. Zlatých. Hugo, jehož tělo se kroutilo jako lísková virgule v přítomnosti vody, si pro sebe hvízdl. Znovu strčil do Wa a vzápětí už Mrzák pajdal nedalekou uličkou, vedoucí do srdce města.

Když se kapitán vrátil na palubu své lodi a cizinec zůstal stát na nábřeží sám, vytáhl Hugo Slepec žebráckou misku, na tvář nasadil poctivý, mírně podlézavý výraz a začal se šourat po nábřeží. Když ho cizinec uviděl, začal se horečnatě zabývat svým váčkem na peníze.

„Uctivý dobrý ráno jim přeju, velkomožnej pane,“ začal Hugo profesionálně a zjistil, že hledí do tváře se čtyřma očima. Zděšeně se obrátil k útěku.

„!“ řekl cizinec a chytil ho za ruku. Hugo si všiml, že námořníci, lemující lodní zábradlí, se mu smějí. V téže vteřině také jeho jednostranně zaměřené smysly zachytily silnou auru peněz. Ztuhl. Cizinec ho pustil a začal rychle listovat v malé černé knize kterou vytáhl z pasu. Potom řekl. „Nazdar.“

„Coó?“ řekl Hugo. Muž na něj nechápavě zíral.

„Nazdar?“ opakoval znovu, tentokrát mnohem hlasitěji, než bylo potřeba. Vyslovoval přitom tak že Hugo zřetelně slyšel, jak se kutálejí samohlásky a duní a drnčí souhlásky.

„Sám seš nazdar!“ odrazil Hugo neohroženě cizincův útok. Cizinec se široce usmál a začal se znovu hrabat ve svém váčku. Když se jeho ruka vynořila, svíral v prstech velikou zlatou minci. Přesněji řečeno, mince byla o chloupek větší než osmitisícidolarová ankhská koruna a její vzhled byl Slepci neznámý. K Hugově nitru však promlouvala jazykem důvěrně známý. Můj momentální majitel, říkala ta mince, potřebuje radu a pomoc, proč mu ji neposkytneš, abychom si potom mohli my dva, ty a já, vyrazit a někde v koutku si to pořádně užít?

Viditelná změna v Hugově chování očividně dodala cizinci určité jistoty. Znovu nahlédl do malé knihy a řekl: „Mohl byste mne zavést do hotelu, hostince, noclehárny, penzionu, ubytovny, karavanseraje?“

„Cože? Tam všude chcete?“ zeptal se zaraženě Hugo.

„?“ řekl cizinec.

Hugo si uvědomil, že je se zájmem pozoruje stále rostoucí hlouček rybářských žen, lovců ústřic a čumilů na volné noze. „Hleďte,“ pustil se odhodlaně Hugo na tenký led, „znám bezvadnou hospodu, to by nestačilo?“

Otřásl se při pomyšlení, že by ta překrásná zlatá mince mohla zmizet z jeho života. Tu si nechá pro sebe, i kdyby všechny ostatní shrábl pro sebe Ymor. A ta velká bedna, která představovala prakticky všechna cizincova zavazadla, se zdá být plná zlata, pomlaskával si Hugo v duchu.

Čtyřoký se zahloubal do své knihy.

„Mohl byste mne, prosím, dovést do hotelu, místa, kde se odpočívá, hospody…“

„Nojo, tak jo,“ skočil mu Hugo spěšně do řeči. Zvedl jeden z cizincových ranečků a rychle se pustil ulicí. Cizinec na okamžik zaváhal, ale pak se vydal za ním.

V Hugově mozku se roztočil vír myšlenek. Jestli se mu skutečně podaří cizince tak snadno dostat k Prokopnutému bubnu, bude to šťastná náhoda a Ymor ho bezpochyby odmění. Jenže přes veškerou mírnost, která se linula z Hugova nového známého, cítil Slepec jakousi podivnou nejistotu a za živého boha nebyl s to přijít na to proč. A nebyly to ty dvě oči navíc, i když byly neobyčejně podivné. Ohlédl se.

Človíček se za ním loudal prostředkem ulice a s výrazem hlubokého zájmu se rozhlížel kolem.

Vzápětí zahlédl Hugo ještě něco a málem zaječel strachem.

Těžká dřevěná truhlice, kterou naposled viděl nehybně ležet na nábřeží, s lehkým kolébáním táhla svému pánovi v patách. Hugo, který se neodvažoval rychleji pohnout, protože měl strach, že by ztratil kontrolu nad vlastními koleny, se pomalu naklonil a nahlédl pod truhlici.

Uviděl tam spousty a spousty malých nožiček.

Hugo se velice rozvážně narovnal, pomalu se otočil a nesmírně opatrně vykročil směrem k Prokopnutému bubnu.

„Divný,“ prohlásil Ymor.

„Má tu velikou dřevěnou truhlu,“ připomínal mu Wa Mrzák.