Robert Jordan - Stín se šíří

Panarch’s Palace – panaršin palác; Panarch’s Circle – Panaršin kruh; Verana Peninsula – poloostrov Verana; King’s Circle – Královský kruh; Maseta Peninsula – poloostrov Maseta; Great Circle – Velký kruh; Tanchico Bay – zátoka Tanchiko; Aryth Ocean – Arythský oceán.

Kolo času se otáčí a věky přicházejí a odcházejí, zanechávajíce za sebou vzpomínky, jež se stávají pověstmi. A pověsti blednou v mýty, a když věk, jenž je zrodil, znovu nastane, i ty mýty jsou dávno zapomenuty. V jednom věku, zvaném některými třetím, jinými věkem, který teprve nastane, věkem, který dávno pominul, se na velké pláni zvané Caralainská pastviště zvedl vítr. Ten vítr nebyl začátkem. Otáčení kola času nemá ani začátků, ani konců. Ale toto byl nějaký začátek.

Na sever a na západ ten vítr vál pod raním sluncem, přes nekonečné míle vlnící se trávy a řídce roztroušených hájků, přes rychle plynoucí řeku Luan a kolem tesáku Dračí hory s ulomeným vrcholkem, hory z pověstí, zvedající se nad mírnými pahorky zvlněné pláně, tyčící se tak vysoko, že v polovině cesty ke kouřícímu vrcholku se jí vznášel věnec mračen. Kolem Dračí hory, kde zemřel Drak – a s ním, jak tvrdí někteří, i věk pověstí – kde se podle proroctví měl znovu narodit. Nebo se narodil. Na sever a na západ, přes vesnice Jualdhe a Darein a Alindaer, kde se mosty jako z kamenné krajky skláněly od Zářících hradeb, velkých bílých hradeb kolem města, které někteří nazývali největším na světě. Kolem Tar Valonu. Města, k němuž se každého večera natahoval stín Dračí hory.

Za těmito hradbami budovy, postavené někdy před dvěma tisíci let ogiery, vypadaly spíš, jako by vyrostly ze země, než že byly postaveny, nebo připomínaly víc práci větru a vody než práci i těch proslavených rukou ogieřích kameníků. Některé připomínaly vzlétající ptáky nebo ohromné lastury ze vzdálených moří. Vysokánské věže, zužující se směrem vzhůru, rýhované či vinuté, tu stály propojené visutými můstky ve výškách desítek sáhů, často bez zábradlí. Jen ti, kdo byli v Tar Valonu delší dobu, nezírali s otevřenými ústy jako venkované, kteří nikdy neopustili vlastní hospodářství.

A největší z těchto věží, Bílá věž, městu dominovala, zářící ve slunci jako leštěná vybělená slonovina. Kolo času se točí kolem Tar Valonu, říkali lidé ve městě, a Tar Valon se točí kolem Bílé věže. První, co poutníci z Tar Valonu spatří, dřív, než je jejich koně donesou na dohled mostů, než kapitáni jejich říčních lodí zahlédnou ostrov, je Věž odrážející paprsky slunce jako maják. Není tedy divu, že velké náměstí, obklopující opevněné věžové pozemky, vypadá pod mohutnou Věží menší, než ve skutečnosti je, že lidé na něm připomínají hmyz. A přesto i kdyby Bílá věž byla nejmenší věží v Tar Valonu, to, že je srdcem moci Aes Sedai, by ostrovní město uvádělo v úžas a vzbuzovalo by úctu.

I přes značný počet lidí nebylo náměstí zdaleka plné. Na krajích do sebe lidé vráželi, jak se všichni hnali za svými záležitostmi, ale blíž ke Věži bylo lidí stále méně, až těsně u vysokých bílých hradeb se táhl pás holého dláždění, nejméně pětadvacet sáhů široký. V Tar Valonu si Aes Sedai samozřejmě velice vážili, a amyrlinin stolec vládl městu, jako vládl Aes Sedai, ale jen málokdo se chtěl přiblížit k moci Aes Sedai víc, než bylo nezbytně nutné. Mezi hrdostí na velký krb ve vašem sále a ochotou vstoupit do plamenů je značně velký rozdíl.

Jen málokdo tedy přicházel blíž k širokému schodišti vedoucímu do samotné Věže, ke složitě vyřezávaným dveřím dost širokým, aby tudy prošlo dvanáct lidí vedle sebe. Ty dveře byly otevřené a zvaly dál. Vždycky se našli lidé, kteří potřebovali pomoc či odpovědi, jež jim mohly podle jejich mínění poskytnout pouze Aes Sedai. A tito lidé přicházeli zblízka stejně jako zdaleka, z Arafelu a Ghealdanu, ze Saldeie a Illianu. Mnozí uvnitř nalezli pomoc i radu, i když často ne takové, jaké čekali či v ně doufali.

Min měla širokou kapuci pláštěnky staženou hluboko do očí, takže měla tvář v jejím stínu. Přes teplý den byl její oděv dost lehký, aby nevyvolával poznámky, ne na ženě tak očividně stydlivé. A hodně lidí se stydělo, když přicházeli do Věže. Na Min teď nebylo nic, co by přitahovalo pozornost. Tmavé vlasy měla delší, než když byla ve Věži naposledy, byť jí stále nedosahovaly ani k ramenům, a šaty, modré až na úzké proužky bílé jaerecuzské krajky u krku a na zápěstí, by se hodily třeba na dceru prosperujícího sedláka, když si na cestu do Věže obleče sváteční šaty, právě jako ostatní ženy přicházející k širokému schodišti. Min aspoň doufala, že vypadá stejně. Musela přestat zírat na ostatní, aby se přesvědčila, zda snad nechodí či se nenesou nějak jinak. Zvládnu to, říkala si v duchu.

Rozhodně neurazila celou tu dálku, aby se teď obrátila. Šaty byly dobrým převlekem. Ti, kdo se na ni pamatovali z Věže, si pamatovali mladou ženu s nakrátko ostříhanými vlasy, vždy v chlapeckém kabátci a spodcích, nikdy ne v šatech. Musel to být velmi dobrý převlek. Ohledně toho, co dělala, neměla na vybranou. Ne doopravdy.

Čím blíž byla Věži, tím stísněněji se cítila a tím pevněji svírala raneček, který si tiskla k hrudi. Měla tam svůj obvyklý oděv a dobré boty a všechny své věci. Jen koně nechala v hostinci kousek za náměstím. S trochou štěstí bude za pár hodin u valacha zpátky a pojede k Ostreinskému mostu a k silnici na jih.

Na jízdu na koni tak brzy se sice zrovna netěšila, ne po týdnech strávených bez oddechu v sedle, ale toužila tohle místo opustit co nejdřív. Nikdy Bílou věž nepovažovala za pohostinné místo, a právě teď jí připadala stejně hrozná jako věznice Temného v Shayol Ghulu. Otřásla se a přála si, aby nebyla na Temného vůbec pomyslela. Ráda bych věděla, jestli si Moirain myslí, že přijdu, jen proto, že mě o to požádala. Světlo mi pomoz, chovám se jako pěkná husa. Dělám hlouposti kvůli troubovi!

S nepříjemným pocitem vkročila na schody – každý byl dost hluboký, takže musela udělat dva kroky, aby se dostala k dalšímu stupni – a na rozdíl od většiny ostatních se nezastavila a ohromeně nezírala na vysokou světlou Věž. Chtěla to mít za sebou.

Velkou kulatou vstupní síň uvnitř téměř zcela obklopovaly arkády, ale prosebníci se tlačili uprostřed komnaty a tiskli se k sobě pod zploštělou kupolí. Světlý kámen na podlaze byl za celá staletí ošoupaný a vyleštěný bezpočtem nervózních nohou. Nikdo tu nemyslel na nic jiného, než kde je a proč. Sedlák a jeho žena v hrubých vlněných šatech se drželi za mozolnaté ruce a otírali se rameny o obchodnici v sametem podšitém prostřihávaném hedvábí. Dívka za ní tiskla malý košík z tepaného stříbra, bezpochyby dar její paní Věži. Jinde by se obchodnice dívala svrchu na sedláky, kteří by se o ni otřeli, a ti by se zase s omluvami rychle odporoučeli. Teď ne. Tady ne.