Robert Jordan - Oheň z nebes

Elaida do Avriny a’Roihan nepřítomně hladila dlouhou sedmipruhou štólu, kterou měla na ramenou, štólu amyrlinina stolce, sedíc za širokým psacím stolem. Mnozí by ji na první pohled považovali za krasavici, avšak druhý pohled odhaloval, že vážnost její bezvěké tváře Aes Sedai není jen okamžitá záležitost. Dnes to však bylo něco víc; v tmavých očích jí svítil hněv. Pokud by si toho tedy někdo všiml.

Ženy, rozesazené na stoličkách před sebou, téměř neposlouchala. Návštěvnice měly šaty nejrůznějších barev, od bílé po nejtmavší červenou, z hedvábí i sukna – podle vkusu každé ženy – přesto však všechny až na jednu měly své formální šátky s vyšitým bílým plamenem Tar Valonu na zádech, s barevnými třásněmi oznamujícími jejich adžah, jako by seděly na setkání věžové sněmovny. Probíraly zprávy a řeči týkající se událostí ve světě, snažily se oddělit fakta od smyšlenek, snažily se rozhodnout, co by měla Věž učinit, ale na ženu za stolem se téměř nepodívaly, na ženu, již přísahaly ve všem poslechnout. Elaida jim nedokázala věnovat celou pozornost. Ony nevěděly, co je skutečně důležité. Nebo spíš, věděly to a bály se o tom mluvit.

„V Shienaru se očividně něco děje.“ To byla Danelle, štíhlá, často zdánlivě ztracená ve snech, jediná hnědá sestra mezi přítomnými. Zelené a žluté měly také jen po jedné zástupkyni, a žádné ze tří jmenovaných adžah z toho nemělo radost. Nebyla tu však jediná modrá sestra. Teď měla Danelle ve velkých modrých očích zamyšlený výraz, jako kdyby hleděla do svého nitra. Na tváři měla šmouhu od inkoustu, o níž zřejmě nevěděla, a tmavě šedé vlněné šaty měla pomačkané. „Povídá se o šarvátkách. Ne s trolloky nebo Aiely, i když výpady přes Niamhské průsmyky zřejmě zesílily. Ale mezi Shienaranci. Na Hraniční státy je to neobvyklé. Oni jen zřídka bojují proti sobě.“

„Jestli hodlají začít občanskou válku, tak si na to vskutku vybrali pravou chvíli,“ utrousila chladně Alviarin. Vysoká a štíhlá, celá v bílém hedvábí, byla jediná bez šátku. Štóla kronikářky na jejích ramenou byla také bílá, aby bylo zřejmé, že byla povýšena z bílého adžah. Ne z červeného, bývalého adžah Elaidy, jak vyžadovala tradice. Bílé sestry byly vždycky chladné. „Trolloci jako by zmizeli. Celá Morna vypadá natolik klidně, že by ji uhlídali dva sedláci a novicka.“

Teslyn se kostnatými prsty probrala papíry, jež měla v klíně, i když se na ně ani nepodívala. Jedna ze čtyř přítomných červených sester – červených bylo víc než z kteréhokoliv jiného adžah – a Elaidě se skoro blížila svou vážností, i když ji by nikdo nikdy za krasavici nepovažoval. „Možná by bylo lepší, kdyby tam nebyl takovej klid,“ řekla Teslyn se silným illianským přízvukem. „Dnes ráno jsem dostala zprávu, že vrchní generál Saldeie má vojsko na pochodu. Ne směrem k Morně, ale opačným směrem. Na jihovýchod. Kdyby to nevypadalo, že Morna spí, nikdy by to neudělal.“

„Takže zpráva o Mazrimu Taimovi prosákla.“ Alviarin klidně mohla probírat počasí nebo cenu koberců, místo možné pohromy. Na chycení Taima vynaložily velké úsilí, a stejně tolik na zamaskování jeho útěku. Věži by asi moc neprospělo, kdyby se svět dozvěděl, že nedokážou udržet falešného Draka, když už ho jednou lapily. „A zdá se, že královna Tenobie nebo Davram Bashere, nebo oba, si myslí, že se nám nedá věřit, že to s ním vyřídíme znovu.“

Při zmínce o Taimovi nastalo mrtvé ticho. Ten muž mohl usměrňovat – byl zrovna na cestě do Tar Valonu, kde měl být zkrocen, navěky odříznut od jediné síly, když byl osvobozen – to jim však jazyky nezkroutilo. Kdysi byla existence muže, jenž může usměrňovat jedinou sílu, tou nejodpornější věcí. Lovit takové muže byl hlavní důvod existence červených, a každé adžah pomáhalo, seč mohlo. Teď se však většina žen na druhé straně stolu vrtěla na stoličkách a odmítala se podívat druhým do očí, protože rozmluva o Taimovi je přiváděla příliš blízko k dalšímu tématu, o němž nechtěly hovořit nahlas. Dokonce i Elaida cítila, jak jí do hrdla stoupá žluč.

Alviarin však zřejmě žádný odpor necítila. Malou chvilku jí cukalo v koutku úst, což mohl být úsměv nebo grimasa. „Zdvojnásobím úsilí na lapení Taima. A navrhuji, aby byla vypravena některá sestra jako rádkyně pro Tenobii. Měla by být schopná zvládat umíněný odpor, s nímž ta mladá žena vyrukuje.“

Ostatní se honem honem snažily vyplnit ticho.

Jolin si na útlých ramenou upravila šátek se zelenými třásněmi, i když to vypadalo trochu nuceně. „Ano. Ona vedle sebe potřebuje Aes Sedai. Osobu, která dokáže zvládnout toho Bashereho. Má na Tenobii příliš velký vliv. Musí stáhnout své vojsko zpátky tam, kde ho bude možné použít, až se Morna probudí.“ Nad šátkem byl vidět příliš velký kus poprsí a světle zelené hedvábí bylo příliš přiléhavé, příliš jí lnulo k tělu.. a na Elaidin vkus se příliš usmívala. Zvláště na muže. Zelené to dělaly vždycky.

„Poslední, co potřebujeme, je další vojsko na pochodu,“ pospíšila si Shemerin, žlutá sestra. Trochu obtloustlá žena, již se nějak nikdy nedařil ten zdánlivý klid Aes Sedai. Kolem očí měla často napětí, a zvláště v poslední době.

„A taky někoho do Shienaru,“ dodávala Javindhra, další červená. Přes hladké líce byl její hranatý obličej dost tvrdý, aby s ním mohla zatloukat hřebíky. Hlas měla drsný. „Tyhle potíže v Hraničních státech se mi nelíbí. Poslední, co potřebujeme, je Shienar natolik oslabený, že by trolloci dokázali prorazit.“

„Možná.“ Alviarin kývla a zvážila to. „Ale v Shienaru máme agentky – červené, tím jsem si jistá, a snad i jiné? –“ Čtyři červené sestry upjatě, váhavě kývly. Byly samy. „– které nás můžou varovat, kdyby se ty malé šarvátky změnily v něco většího, s čím bychom si musely dělat starosti.“

Bylo veřejným tajemstvím, že všechna adžah kromě bílého, jež bylo tolik oddáno logice a filozofii, měla v každém státě různý počet pozorovatelek a špehů, i když síť žlutých byla považována za dosti ubohou. Od těch, co nemohou usměrňovat, se totiž žluté nemohly dozvědět nic o nemocech či léčení. Některé sestry měly své soukromé vyzvědačky, ačkoliv ty se hlídaly snad lépe než agentky celého adžah. Modré měly nejrozsáhlejší síť, jak celé adžah, tak jednotlivé sestry.

„Co se Tenobie a Davrama Bashereho týče,“ pokračovala Alviarin, „souhlasí všechny, že to s nimi musejí vyřídit sestry?“ Skoro nepočkala, až všechny kývnou. „Dobrá. Vyřízeno. Memara to zvládne skvěle. Ona si od Tenobie nenechá líbit žádné hlouposti, a přitom jí nikdy neukáže vodítko. Takže. Má někdo čerstvé zprávy z Arad Domanu nebo Tarabonu? Jestli tam něco rychle nepodnikneme, možná zjistíme, že Pedron Niall a bělokabátníci vládnou od Bandar Ebanu po Stínové pobřeží. Evanellein, máš něco?“ Arad Doman a Tarabon se zmítaly v občanských válkách i v horších problémech. Nebyl tam ani náznak pořádku. Elaidu překvapilo, že se o tom Alviarin zmínila.