Robert Jordan - Oheň z nebes

Náhle si s trhnutím uvědomil, že amyrlin něco řekla. Zapátral v paměti a našel to. „Ano, matko, ten kabát se mi moc líbí.“ Přejel rukou po černém sametu, aby předvedl, jak mu připadá skvělý, jako by záleželo na oděvu. „To je moc dobrej kabát. Srdečně ti děkuju, matko.“ Byl připraven vytrpět i víc její snahy ho uklidnit, byl připraven dokonce pokleknout a políbit jí prsten, ale ona šla tentokrát přímo k jádru věci.

„Pověz mi víc o tom, co víš o Randu al’Thorovi, mistře Faine."

Fain zalétl pohledem přímo k obrazu dvou bojujících mužů, a jak se na něj podíval, narovnala se mu páteř. Al’Thorův portrét ho přitahoval skoro tolik, jako by ho přitahoval živý muž, a do žil mu ten pohled vlil vztek a nenávist. Kvůli tomuto mladému muži vytrpěl tolik bolesti, že si to ani nešlo zapamatovat, bolesti, na niž si sám zakazoval vzpomenout, a utrpení bylo mnohem horší než bolest. Kvůli al’Thorovi ho zlomili a přetvořili. Jistě, to přetvoření mu poskytlo prostředky k pomstě, ale to bylo nepodstatné. Kromě touhy zničit al’Thora všechno ostatní potemnělo.

Když se obrátil zpět k amyrlin, neuvědomil si, že má stejné velitelské způsoby jako ona, takže se jí podíval do očí. „Rand al’Thor je mazaný a úskočný, nezáleží mu na nikom a na ničem kromě vlastní moci.“ Hloupá ženská. „On nikdy neudělá, co od něj čekáš.“ Ale jestli dokáže dostat al’Thora do rukou... „Je těžké ho vést – velice těžké – ale já myslím, že se to dá zvládnout. Nejdřív musíš na provázek uvázat někoho z těch mála, kterým věří...“ Jestli mu dá al’Thora, mohl by ji nechat naživu, až odejde, i když je Aes Sedai.

Rozvalený v pozlaceném křesle jen ve spodní košili, jednu nohu ve vysoké holínce nedbale přehozenou přes lenoch, Rahvin se usmál na ženu stojící před krbem, když opakovala, co jí řekl. Velké hnědé oči měla lehce skelnaté. Byla mladá a hezká, dokonce i v prostých šedých vlněných šatech, které měla kvůli přestrojení, ale to ho na ní nezajímalo.

Do místnosti vysokými okny nezavál ani náznak vánku. Ženě se při řeči řinul z pórů pot a perlil se i na hubeném obličeji druhého muže v místnosti. Přes skvělý kabátec z červeného hedvábí, celý vyšívaný zlatem, tu stál ztuhle jako sluha, což jistým způsobem byl, i když o své vlastní vůli, na rozdíl od ženy. Ovšem, pro tuto chvíli byl hluchý a slepý.

Rahvin zvládal prameny ducha, které kolem obou spletl, s úžasnou jemností. Nebylo nutné zničit cenného sluhu.

Rahvin se samozřejmě nepotil. Nedovolil, aby se ho letní žár dotkl. Byl to vysoký muž, velký, tmavý a hezký i přes bílé vlasy na spáncích. Tato žena se dala nátlakem ovládat bez nejmenších obtíží.

Tvář mu zkřivilo opovržení. S některými lidmi to tak bylo. Pár – velice málo – lidí mělo natolik silnou osobnost, že jejich mysl pátrala, byť nevědomky, po škvírách, skrze něž by mohli vyklouznout. Bylo jeho smůlou, že někoho takového pořád trošku potřeboval. Ta žena se dala zvládnout, ale stále se snažila uniknout, aniž by věděla, že je v pasti. Nakonec ji už samozřejmě nebude potřebovat. Bude se muset rozhodnout, zda ji pošle pryč, nebo se jí zbaví trvaleji. V obou případech spočívalo jisté nebezpečí. Nic, co by ho mohlo ohrozit, to rozhodně nikoliv, ale on byl opatrný muž – a puntičkář. Malá nebezpečí měla ve zvyku se zvětšovat, pokud si jich člověk nevšímal, a on rizika vždycky zvažoval s jistou dávkou opatrnosti. Zabít ji, nebo si ji nechat?

Žena přestala mluvit a to ho vytrhlo ze zamyšlení. „Až odsud odejdeš,“ řekl jí, „nebudeš si z této návštěvy nic pamatovat. Zapamatuješ si pouze to, že ses šla jako obvykle ráno projít.“ Žena kývla, dychtila ho poslechnout, a on zlehka rozvázal pramínky ducha, takže se krátce poté, co vyjde na ulici, zcela vypaří z její mysli. Používal-li se nátlak opakovaně, daná osoba se pak podvolovala snáz, i když nátlak nepoužil přímo, ale pokud ano, vždycky hrozilo nebezpečí, že si toho dotyčný všimne.

Když toto vyřídil, uvolnil i Elegarovu mysl. Urozený pán Elegar. Menší šlechtic, ale věrný svým přísahám. Nervózně si olízl tenké rty a mrkl na ženu, načež před Rahvinem okamžitě poklekl. Přátelé Temného – tak teď byli nazývání temní druzi – začali zjišťovat, jak pevně budou muset dodržovat své přísahy, když teď byli Rahvin a ostatní osvobozeni.

„Odveď ji zadem na ulici,“ vyzval ho Rahvin, „a nechej ji tam. Nikdo ji nesmí uvidět.“

„Stane se, jak přikazuješ, ó mistře,“ řekl Elegar a vkleče se uklonil. Vstal, zacouval, uklonil se a vytáhl ženu za sebou. Ta ho samozřejmě poslušně následovala, oči měla stále zamlžené. Elegar se jí nebude na nic ptát. Věděl toho dost, aby si byl dobře vědom, že některé věci ani nechce vědět.

„Jedna z tvých krasavic na večírek?“ ozval se za Rahvinem ženský hlas, když se vyřezávané dveře zavřely. „Teď si je oblékáš takhle?“

Rahvin ihned chňapl po saidínu , naplnil se jedinou silou a špína ležící na mužské polovici pravého zdroje se svezla po ochraně, již mu poskytovala jeho pouta a přísahy, které jej svazovaly s tím, co znal jako větší sílu, než bylo Světlo, než byl i sám Stvořitel.

Uprostřed komnaty se na rudozlatém koberci objevil průchod, otvor do prostoru ležícího někde daleko. Rahvin kratičce zahlédl komnatu lemovanou sněhobílými hedvábnými závěsy, než brána zmizela, a před ním stála žena oděná v bílém, s pásem setkaným ze stříbra. Lehoučké zasvrbění, jako by ho něco zastudilo na kůži, bylo vše, co mu prozradilo, že ta žena usměrňovala. Byla vysoká a štíhlá, stejně spanilá, jako on byl švarný, tmavé oči měla jako bezedné tůně a vlasy, ozdobené stříbrnými hvězdami a půlměsíci, jí spadaly v dokonalých černých vlnách až na ramena. Většině mužů by touhou po ní vyschlo v ústech.

„Co to má znamenat, že se sem tak připlížíš, Lanfear?“ chtěl vědět Rahvin. Sílu nepouštěl a raději si připravil několik ošklivých překvapení pro případ, že by je potřeboval. „Když se mnou chceš mluvit, pošli kurýra a dohodneme se, kdy a kde. A jestli vůbec.“

Lanfear se usmála tím svým sladkým proradným úsměvem. „Tys byl vždycky prase, Rahvine, ale málokdy ses choval jako hlupec. Ta žena je Aes Sedai. Co když ji začnou postrádat? Posíláš také heroldy, aby oznámili, kde jsi?“

„Usměrňuje?“ ohrnul pysky Rahvin. „Není dost silná, aby mohla ven bez dohlížitelky. Nazývají necvičená děcka Aes Sedai, když polovina toho, co vědí, jsou triky, které se naučily samy, a druhá půlka jsou jenom oškrabky z povrchu.“

„Budeš pořád tak spokojený, až tě tahle necvičená děcka strčí do kruhu třinácti?“ Chladný posměch v jejím hlase ho popíchl, ale on to nedal najevo.

„Dávám si pozor, Lanfear. A není to moje ‚kráska na hraní', jak jim říkáš, spíš tady špehuje pro Věž. Takže teď jim hlásí přesně to, co chci, aby jim prozradila, a dělá to velice ochotně. Ty, kdo ve Věži slouží Vyvoleným, mi rovnou řekly, kde ji najít.“ Brzy přijde den, kdy svět odvrhne jméno Zaprodanci a poklekne před Vyvolenými. Bylo to přislíbeno velice dávno. „Proč jsi sem přišla, Lanfear? Určitě ne na pomoc bezbranné ženě.“

Lanfear jen pokrčila rameny. „Co se mě týče, můžeš si hrát se svými hračkami, jak se ti zachce. Nejsi zrovna pohostinný, Rahvine, takže mi odpustíš, když...“ Z nočního stolku u Rahvinovy postele se zvedl stříbrný džbánek a naklonil se, aby nalil tmavé víno do pozlacené číše. Když se džbánek postavil zpátky, číše vplula Lanfear do ruky. Rahvin samozřejmě nepocítil nic, jen slabounké brnění, neviděl ji splétat žádná vlákna. Tohle nikdy neměl rád. Že ona vidí stejně tolik z jeho přaden, rovnováhu sil vyvažovalo jen maličko.