Alexandr Buškov: Rytířka Natal

Alexandr Buškov: Rytířka Natal.

Originální název: Anastasia

Překlad: Vlado Ríša.

Obálka: Martin Zhouf.

Ikarie, Praha. 1995.

Cesta se chýlila ke konci. Natálie všechno spočítala úplně přesně — rychlost koní, délku denních pochodů, noclehy. Nepříliš velké, ale nezanedbatelné cestovní zkušenosti, se jí opět vyplatily. Svit Velikého Bre ještě oslepivě zářil vysoko nad horizontem a rudá, záhadná Luna zatím nevyplula nad Kraj Země, když se na obzoru objevily střechy věží Tomu pokryté taškami, a Pět Hvězd na hrotu chrámu zářilo čistým zlatem. Cesta plavně zahýbala vpravo a mizela ve vysokých, otevřených vratech, aby se v městě roztekla do desítek ulic, uliček a zmizela do slepých zákoutí, tak jako mizí voda v písku. Žlutá pole se táhla podél obou krajnic. Tom byl proslulý bohatými polnostmi a obchodem specializovaným na potraviny pro celou Šťastnou Impérii. Šest Rosinantových podkov mírumilovně tepalo zemi. Zdvihal se prach. Černý obr lehounce nesl svou jezdkyni. Kožená pochva meče okovaná stříbrem cinkala o třmeny. Svět byl jasný, čistý a svěží. Natálie, přes všechny nepříjemnosti cesty, najednou propadla opojné radosti. Neboť svět je takový jaký je a je mladá a krásná. Jsou tu rytířky a ona k nim po právu patří. Potřásla hlavou, aby se jí rozprostřely dlouhé vlasy po zádech. Škubla zlatým jezdcem zipu, který pokrývaly rubíny, a rozepnula si fialovou blůzu na prsou. Uličnicky hvízdla a pustila Rosinanta do cvalu. Vyšisovaně žlutí bratři Boj a Horn se zaradovali ze změny monotónního pochodu a se štěkotem se vrhli v jeho stopách. Lehce ho předehnali, vrátili se zpátky a lítali kolem. Vysoko vyskakovali a šikovně se vyhýbali kopytům. Rosinant je úkosem sledoval svýma fialovýma očima. Natálie se řítila po cestě, zlaté vlasy se vlnily ve větru, modrý plášť s jednorožcem vlál za zády, tváře jí hořely. Ztratily se všechny smutky, zmizel neklid, vše se rozpustilo v rytmickém dusotu cvalu. Natálii se dokonce v jedné chvíli zazdálo, že je šťastná a jízda proti větru bude trvat věčně.

Po chvíli zatáhla za širokou, zlatem vyšívanou uzdu. Rosinant rozryl kopyty půdu a máchl vzduchem předníma nohama. Natálie se ohlédla, zasmála se, ještě jednou hvízdla a odhodila z rozpálených tváří vlnité prameny vlasů. Pospíchala k ní Olga a na provazu za sebou vedla nákladního koně.

Na jeho rozložitých zádech poskakoval a cinkal objemný vak s brněními a ostatními rytířskými potřebami. Natálie si jen tak mimochodem pomyslela, že s Olgou měla štěstí. Zbrojnoška musí být pro rytířku spíš sestrou. Není to jenom obyčejná průvodkyně a služka. Stává se, že rytířčin život závisí na zbrojnošce, A nezřídka. Pravda, Natálii se na štěstí zatím taková příhoda nestala, ale to je jedno. Prostě s Olgou měla štěstí. A Olžiny podivnůstky nejsou na škodu. Ostatně, Natálie si musí přiznat, že sama taky není bez hříchu. Bude škoda se s ní rozloučit po skončení předepsané doby. Zatím ji však těší to, že její zbrojnoška ještě nedostane zlaté rytířské ostruhy tak brzy. Nejdřív možná za rok.

Boj a Horn si to přimetelili na svých šesti tlapkách jako míčky. Zrůžovělá Olga zastavila koně.

„No, a jsme u cíle. Díky Velikému Bre,“ řekla Natálie. „Míříme ke Zlatému medvědovi.“

„Hele, a co je to medvěd? V našem knížectví jsem o ničem takovém neslyšela.“

„Legendární nestvůra,“ s autoritou v hlase řekla Natálie. „Okřídlená a s dvěma hlavami. Napadá vesnice a unáší krásné mladíky. Pak je rytířky musí osvobozovat. Říkají, že jich kdysi byly přehršle. Pak nějak vymizeli.“

Natálie trochu posmutněla, protože Olga, věrná zbrojnoška, černovlasá a černooká, která sice ještě neměla zlaté ostruhy, nosila však již modro-červenou květovanou stuhu svého Překrásného chlapce. Měla ji na levém, rameni pečlivě připevněnou zlatým špendlíkem. Mezi lidmi se říká, že se u nich nejedná o žádnou lásku a celé to zařídily jejich tvrdohlavé matky. Jde o složitou politickou hru. To je jedno. Natálie však nemá žádnou stuhu. A rytířky bez Překrásného chlapce, kvůli kterému se, podle starých kánonů, konají hrdinské činy a nechávají zvonit rapíry při soubojích, když se to vezme kolem a kolem, jsou jenom polovičními rytířkami. Strašně polovičními. Bitvy a vítězství nad nestvůrami jsou jenom poloviční slávou. Zvlášť když se rozlétají drby, že Natálie je mužná rytířka…

Natálie se navztekaně zakousla do rtu. A problémy byly zpátky.

„Stín se vrátil na tvé čelo,“ řekla Olga jen tak pro legraci, ale v tomtéž okamžiku pochopila o co jde a sklopila oči. „To nic… Na Mši se sejde celý Tom a abych tak…“.

„No dobře,“ odsekla Natálie. „Jedem!“

Vbrzku zubatý stín kamenných stěn dopadl na kavalkádu. Podle starého rituálu si dvě strážné stouply do otevřených vrat a přehradily je. Do zářivého blesku vycíděná ostří halaparten se zkřížila přes cestu. Šedooká velitelka stráže se stříbrným odznakem na rameni se zeptala tak, jak se ptala tisíckrát za den. Jen tak tak při tom skrývala nudu.

„Nejste nepřátelé Velikého Bre? Nejste heretičky? Nejste disidentky? Neochutnaly jste kukuřici?“

„Jsme věrné služebnice Velikého Bre, Pěti Vůdčích hvězd, Zářící Tváře,“ odpověděla Natálie a přesně při tom dodržovala rituál.“Nikdy jsme nenabídly přístřeší heretičce, neposkvrnily své oči pohledem na disidentku a neznesvětily svá ústa hnusnou chutí kukuřice. Jsem kněžna Natálie z horského výběžku Ulu-Gemu, z rodu Druhých Sekretářek. Všichni rozumní i nerozumní tvorové, které vidíš před sebou, patří mně.“

„Ať pošle Veliký Bre všem rozumným i nerozumným tvorům Světlý Zítřek!“

„Amen!“

Halapartny se rozestoupily a Natálie se dotkla koleny teplých koňských boků. Kopyta zadusala po dlažbě. Bohaté město Tom, majitel sýpek, si mohlo dovolit dlážděné ulice. Co se týče ostatního, bylo jako všechna jiná města — vysoké úzké domy, okenice pokryté řezbami, nad každými dveřmi.

Pět hvězd. Středňáci je měli měděné, ti bohatší pozlacené, a zlaté měli dvořani a největší boháči. I ti chodci jsou obyčejní — svalnatá kovářka v propálené kožené hazuce, ukřičená pekařka v bílých kalhotách a košili barvy mouky, s ošatkou plnou pečených pirohů na hlavě, důstojně se nesoucí kupkyně se zlatou čtyřhrannou mincí na krku — jejich gildovním znakem.

Natálie ani Olgy si nikdo nijak zvlášť nevšímal. Na Mši přišly mraky rytířek, a tak už všem zevšedněly.

„Dala bych si pirožek…“ skoro dětsky si povzdychla Olga. „Co kdyby sme si koupily…“

„Zbrojnoška nemá jíst na ulici,“ poučila ji Natálie. „Zapomělas?“

„Ale když mně se chce…“

„Jsi tvrdohlavá, Olgo, jako chlap,“ štěkla Natálie přes rameno. „Podívej! Podívej! Ten zrzavej… Nebyl by od věci…“

Natálie pootočila hlavu tak, aby pohyb vypadal jako nenucený, a podívala se směrem, kterým ukazovala její věrná zbrojnoška. Zrzounek s naondulovanou bradkou opravdu nevypadal špatně, ale příliš křiklavé oblečení, přehršle laciných prstenů na rukách zcela jednoznačně prozrazovaly jeho povolání.