Alexandr Buškov: Rytířka Natal

Vyvedl Natálii z ložnice. Podíval se jí do očí: „Rozumělas všemu?

„Tomu hlavnímu,“ kývla. „Půjdu s tebou.“

„Ty jsi snad spadla z jahody na znak… Nedělej si ze mě srandu, Natálko. Vůbec o tobě nepochybuju, ale pro takový boj se vůbec nehodíš. Absolutně. Jenom mi budeš překážet. Musím jít jenom já sám. No? Jsi přeci rytířka. Takže víš, o co jde. Nebudeme se dohadovat. Dobře?“

City v ní vybuchly jako vichřice. Chtěla se rozčilovat, hádat. Ale podívala se mu do očí, a pak sklonila hlavu. Měl pravdu.

„Dobře,“ řekla tiše.

„Chytrá holka. Vezmi si pro všechny případy tuhle pistoli. Jestli se něco nepovede, běžte do Kitěže. Dokonce i kdyby… Tam nahoře provedou vyšetřování a na všechno se přijde… Tak rakety stejně vzlétnou… S tím svým pískletem projdeš skrz ochranu. Nejlepší by bylo odejít teď hned.“

„Ne,“ řekla Natálie a dívala se mu do očí.

„Dobře. Jenom se do toho nemíchej. Kruciš, škoda že nemám čas, ale ten psí syn se nesmí vzpamatovat…“ Kapitán ji přitáhl k sobě a políbil. Zaklonil se a podíval se jí do očí. „Mimochodem, jmenuju se Alexej.“

Natálie stála vedle květinového záhonu s zářivými neznámými květy a meč měla opět u pasu. Dívala se, jak dvě postavičky odcházejí k nízké šedivé kupoli. Ta první měla svázané ruce. Pak se otevřely vypouklé dveře a obě zmizely uvnitř. Dveře se za nimi zabouchly. Minuty ubíhaly loudavě, jako obláčky po nebi, když není vítr.

Natálie se už přesvědčila o neexistenci bohů, ale teď se modlila k zemi a větru, ohni a vodě. Modlila se vší silou své duše, aby se všechno povedlo, aby její milý zůstal naživu, aby se svět zachránil. Spíš ani ne tak sluchem, jako srdcem uslyšela v tíživém tichu krátkou dávku ze samopalu. A ještě jednu. Pak jednotlivé výstřely. Potom všechno ztichlo. Strašně dlouho se plazily minuty, kdy ticho rušili jenom frkající koně a oblaka tiše plynoucí po nebi.

Najednou klidným vzduchem, nasyceným vůněmi neznámých květů, zahřměl železný, nelidský hlas:

„Startovní pohotovost! Všichni opusťte startovní plochu! Odpočítávání! Osmnáct! Sedmnáct! Šestnáct!..“

Jak to chápat? Jako vítězství, nebo konec všech nadějí? Natálie to nevěděla. Nespouštěla oči z šedivé kopule a okouzleně poslouchala železný hlas, který odpočítával stále menší čísla. Svůj řev ukončil neznámým slovem:

„Zero!“

A zahřmělo! Rachot se ozval kdesi hlub oko v zemi, jako kdyby se odtamtud na světlo a slunce drali nějací neznámí obři. Rachot se valil hutnými vlnami, zaléval vše kolem. Celý svět se stal hukotem a hřměním. Bylo to tak strašné, že se Natálie ani nedokázala vylekat. Celý svět, včetně ní, ztuhl hrůzou. Strnula a do tváře se jí opřel poryv horkého vzduchu. Tam, daleko vepředu, v rachotu a pulzujícím hluku, v rostoucích.oblacích hustého těžkého dýmu, se nad zem zdvihaly obrovské černé věže. Vzlétaly výš a výš. Zanechávaly za sebou široké, bílé, nadýchané stopy, jako kdyby se kouzelný les stromů velikánů najednou odebral na nebesa a vlekl za sebou své křehké kořeny.

Slzy stékaly Natálii po tvářích. Věže stoupaly stále výš a výš. Bílé pruhy se stávaly nekonečně dlouhými, jako kdyby se někdo obrovskou jehlou snažil sešít zem i nebe. Už vůbec nebylo vidět věže, i rachot utichl a nesčíslné bílé stopy jsou stále tenčí a tenčí. Natálie pochopila, že tohle je vítězství, že svět zůstane takový, jaký byl, i když už nikdy nebude jako dřív.

V tichu, které se jí zpočátku zdálo strašně hlučné, Natálie uslyšela, jak se za jejími zády zmítají a řehtají koně. Nevrhla se k nim. Veškerou pozornost zaměřila na bunkr. Zdálo se jí, že v kupoli se opět střílí. Ano, žádné pochybnosti.

Nevěděla to jistě, ale věřila, že zvítězili. A proto už její přítomnost v boji nebyla nevhodná. Protože boj málokdy končí po vítězství.

S ještě nezaschlými slzami a mečem v ruce, s vzteklou nadějí v srdci, vykročila ke kupoli.