Alexandr Buškov: Rytířka Natal

U vstupních vrat stála jedna z kněžek a dávala razítko s Pěti hvězdami na skloněná čela věřících. Natálii neopouštěl neklid. Zmýlila se, nebo se zlé oči Šedé kardinálky od ní neodtrhly po celou dobu trvání Mše?!

Natálie na tiché zaklepání otevřela dveře. Ustoupila a uklonila se: „Mylady Sandro. Taková čest…“

Sandra tvrdě, ale obdivuhodně tiše, produsala od dveří k oknu a zase, zpátky. Potom opět k oknu. Natálie mlčky otáčela hlavou, aby ji mohla sledovat. Čekala. Sandra, si sedla k hrubému stolu, podívala se na dva prázdné poháry, zdvihla sponu do vlasů, kterou tu mladík zapomněl. Ušklíbla se:

„Život jde dál… Posaď se!“

Natálie si sedla a uctivě mlčela.

„No tak co, můj drobku?“ zeptala se Sandra. „Poletuješ, hledáš bůhvíco, přeptáváš se, dotazuješ se. A vůbec nepřemýšlíš o tom, že na své cestě můžeš narazit na lidi, kteří dostávají plat za vyprávění o cizích rozhovorech… Kněžno Natálie, už jsem viděla hranice, na nichž hořely i význačnější dvořanky, než jsi ty…“

„Ale poslední z těch hranic vzplála už tak dávno…“ řekla Natálie, ale přece jenom se jí zježily chloupky na těle.

„A o to právě jde. Kdosi si myslí, že je špatné, že už tak dlouho nevzplála ani jedna. A víš, co je nejhorší na světě? Když někomu padneš do očí v okamžiku, kdy je šíleně potřebný názorný příklad. Chápeš, kam se kloní myšlenky staré rytířky?“

„Ale já…“

„Právě proto mě hrozně zajímá, kam až ses dostala v tom svém ale já… „

Sandra z ní nespustila oči. „Jak daleko jsi došla ve svém odpadlictví? Ne, ne,“ zdvihla širokou, jizvami pokrytou ruku, „jen se mi nesnaž tvrdit,že co se týče víry, jsi na tom líp, než Nejvyšší kněžka. Stejně ti nebudu věřit.

Prožila jsem dlouhý život. A zbytečně si myslíš, že jsi první, komu začaly v hlavě vrtat pochybnosti, kdo se zamyslel nad mnohými věcmi, nad nimiž je zakázáno přemýšlet. Holčičko, máš neskutečné množství předchůdkyň. A každá z nich si myslela, v zápalu svého mládí, že je úplně první. Pochop to a nehraj si tu se mnou na dětská tajemství. Je to tak?“

Natálie znejistěla. Nedokázala si představit, že by Sandra, ochránkyně rytířské cti, mohla být donašečkou. Musela se rozhodnout. A rozhodla se:

„Velikému Bre jsem se nezpronevěřila ani jednou. Nicméně mě mučí otázka, jestli kněžky správně předávají jeho závěť a vysvětlují jeho činy. Kdo jim dal právo mluvit jeho jménem? Kdo kdy viděl potvrzení takového práva? Kde jsou svědci? A nakonec by mě zajímalo, jestli byli před Temnotou lidi a věci?“

Odmlčela se a neklidně zdvihla oči. Sandra se tichounce smála, skoro neslyšně, a její tvář se na okamžik změnila. Vypadala jako dobrák. Ale jenom na okamžik.

„Tak vidíš,“ řekla Sandra. „O tom jsem mluvila. Staré otázky. Prastaré. Kdysi, tak před sto lety, dokonce zuřily spory mezi kněžkami. S materiály těchto svárů se můžeš seznámit, chce to jenom trochu námahy. Říká se dokonce, že o moc bojovaly tři Chrámy. Každý vykládal závěť Velikého Bre jinak. Zvítězil jeden z nich a popel těch ostatních rozvál vítr. Pak se doba změnila. Diskuse a spory skončily. Archeology pronásledují čím dál tím zuřivěji. Kdo se dostane kněžkám do rukou, mizí bez jakýchkoli stop. Ale heretičky jsou úporné. Přicházejí nové a nové…“ Ostře se zeptala: „Máš něco? No tak se neboj!“

Natálie otevřela cestovní šperkovnici a stiskla ten správný cvoček. Z tajné přihrádky Vyndala prázdnou, matnou a neuvěřitelně lehkou lahvičku. Vypadala jako kdyby byla udělaná z vaty, avšak vaty tvrdé jako dřevo. Sandra ji převracela ve svých silných prstech a nahlas četla slova sestavená z vypouklých písmen, jež záhadným způsobem tvořila s lahvičkou jeden celek.

„Vrbový šampón pro veškeré typy vlasů a vodu jakékoli tvrdosti. Město Sverdlovsk. Cena 1,15 R.“

„Cena, to je pochopitelné. Ale čemu nerozumím už vůbec, je to R. Mytí vlasů, voda… Jak může být voda tvrdá? Postel, tomu bych rozuměla, ale… A to ostatní? Co to má znamenat?“

„Jak to mám vědět?“ Sandra ledabyle postavila flakon na stůl. „Děvčátko, někteří mají doma za sedmi zámky i věci daleko záhadnější. Ale v tom to není. Sama jejich existence a jejich neobyčejnost jednoznačně potvrzuje, že před Temnotou cosi bylo. Odkud by se jinak vzaly tyhle věci, které určitě vytvořily lidské ruce? To i tebe samotnou napadlo, jinak by ses nespojila s Archeology. Je to tak?“

„Ano,“ řekla Natálie. „Nejdřív jsem se chtěla stát kněžkou, ale potom jsem si pomyslela: utečou léta…“

„Dřív než se dostaneš k Velkým tajemstvím, ukrytým v podzemí? Jo? Jsi chytrá, že ses včas rozmyslela. Jiné to nenapadlo a zbytečně ztratily dlouhé roky… „

„Zbytečně?“

„Zbytečně! Žádná podzemí narvaná záhadnými věcmi neexistují. Kdyby existovala, tak na ně Kněžky už dávno zapomněly. Přesněji řečeno, už byl je dávno zničily. Jenže podivné nálezy někdy leží přímo na zemi, nebo jsou příliš veliké, než aby je bylo možné schovat či zlikvidovat.“

„Co tím míníte?“ dychtivě se zeptala Natálie.

„Sama přesně nevím. Prostě jsem si vzpomněla na jednu větu ze starého, letopisu. Myslím si, že teď už neexistuje. Pomaloučku, potichoučku se pálí všechno, kromě vyprávění o rytířských hrdinstvích. Dokonce mizí i Kroniky Impéria, i když by se dalo říct, že kdo už by si jich měl hledět víc, než Imperátorka?“

„To znamená, že legendární imperátorská knihovna…“

„Pohádky,“ smutně se usmála Sandra. „Vzhledem k tomu, že pověsti o mně a manželovi Imperátorky, řeknu to otevřeně, odpovídají přesně skutečnosti, musela bych o tom něco vědět. Neexistuje žádná legendární imperátorská knihovna. Nic už není. A podle toho co ještě zůstalo se nedál vypátrat nic. Ostatně.. Existuje jeden prastarý obraz, z něhož se dá udělat závěr, že se kdysi Veliký Bre zjevoval na Zemi v lidské podobě.“

„Obraz namalovali ještě před Temnotou?“ zeptala se okouzleně Natálie, „Kdo to může dokázat?“ smutně se usmála Sandra. „Jedno je však zcela, jisté a děkujeme za to hvězdářům. Jejich kroniky začínají před čtyřmi sty třiceti lety. Je otázkou, jestli je rok nula koncem vlády Temnoty. To neví nikdo.“

„Rodové kroniky začínají maximálně před třemi sty padesáti lety,“ poznamenala Natálie.

„Právě.“

''Vy toho víte tolik, mylady Sandro…“

„Hlouposti. Vím jenom to, že nic nevím. Vím, že přede mnou je propasti Nevědění. Jedna věc by mě však nesmírně zajímala. Odkud je v nás ta šílená touha po Znalostech, která je silnější, než všechno mučení a hranice? Jestliže ji do nás vložil Veliký Bre, tak proč nám nepřidal i schopnosti ji naplnit? Nebo je to jenom další zkouška lidského rodu?“

„No, dobře. Ale co ještě…“ lačně se zeptala Natálie. „Co ještě víte?“ „Veliký Bre! Před námi je Temnota!“ od srdce řekla Sandra. „Mýtů a legend je převeliké množství. Ale není možné zjistit, které z nich jsou, i když pokřivené, přece jenom ohlasy dalekého a cizího života. Jak je veliká země? V jednom úryvku staré knihy je na to odpověď. Tisíce a tisíce kilometrů. Ale nikdo neví, co je to kilometr. Je to délková míra? Denní koňský pochod?“