Alexandr Buškov - Rytířka Natal

Všechno se vrátilo na svá místa. Odtáhly stoly zpátky, zapálily svícny. Za okny se na město spouštěl soumrak. Míhali se sluhové, otírali rozlité víno, sbírali okousané kosti a přinášeli plné džbánky. Zacinkaly poháry. Uprostřed velkého rámusu šeptla Sandra Natálii do ucha:

„Ještě si spolu promluvíme. Nejlíp v noci. Dneska to však není možné.

Lepší to bude zítra…“

Natálie se na ni nechápavě podívala, ale Sandra už odcházela. Její hrdě zdvižená šedivějící hlava proplouvala mezi uctivě se rozestupujícími mladými rytířkami. Natálie také zamířila k východu. Neměla nejmenší chuť někoho vidět, dokonce ani své přítelkyně ne. Už nebyla tady uprostřed toho víru, který byl vlastně tišinou v zátočině života, kde se jakýkoli příboj rozbíjelo pevné břehy, kde jakákoli bouře měla své hranice. Ať jí padne na duši hřích hrdopýška, ale Natálie se už nemohla pohybovat mezi těmi břehy, od jednoho k druhému, od pravého k levému, jako vyplašený pták, který se dostal do malé místnosti. Musí si přece najít otevřené okno, vletět do něj, nebo…

Stoupala po schodech. Pochva dutě cvakala o dřevo a schodiště se jí zdálo nekonečné jako smutek. Nakonec končilo, ale smutek ne.

Známy chlapec jí šel vstříc. Natálie se unaveně usmála, objala ho, přitáhla si ho k sobě a šeptla mu do zrůžovělého ouška:

„Jdeme, chlapečku?“

Vyklouzla z postele, natáhla na sebe džíny a tichounce prošla záplavou tmavorudého měsíčního světla k otevřenému oknu. Sedla si na široký parapet.

Dnes byl úplněk. Měsíc visel nad střechami, nachový a jako vždycky ohromný. Měl v průměru víc než dva metry. Plný tmavých skvrn, světle červených kruhů a pásů. Ostrá střecha vedlejšího domu se rýsovala jako hrot kopí na měsíčním pozadí. Říkalo se, že kdysi dávno byl Měsíc daleko menší a měl jinou barvu. A také se říkalo, že ještě dřív neexistoval vůbec. Povídalo se i o tom, že na Luně žili lidé, jenom byli štíhlejší a vyšší. Mluvilo se také o tom, že slovutná Helena, rytířka Hnědého jestřába, tam odletěla na ohnivém draku, čímž se vysvětlovalo její záhadné zmizení. Také se říkalo, že tam nežijí lidé, ale čarodějové, vědmy a nestvůry. Mluvilo se také o tom, že existují kletby, které dovolují vidět Lunu úplně obrovskou. Povídalo se…

Byly to dívčí pohádky, legendy, utajované předpovědi heretiček. Je toho tak málo, málo! Občas byla Natálie schopná prodat svou duši i Holohlavému Chru, jenom kdyby za ni získala Vědomosti a ne jenom ty obyčejné povídačky. Najít něco, čemu by se dalo věřit, opravdovsky věřit, že to existovalo ještě před Temnotou. Archeologové…

Natálie se otřásla pod přílivem heretických myšlenek. Najednou jí bylo hrozně. Co když Holohlavý Chru ucítí její myšlenky a přijde? Jak vypadá? Co udělá s její duší? Co když její duše už dávno zahynula vzhledem ke spojení s Archeology?

Nad střechami se objevila Plovoucí hvězda, první z deseti. Proplula zprava doleva nad rudým diskem Měsíce ve vzdálenosti asi dvou měsíčních průměrů. Samozřejmě, vždyť je to První. Jejich cesty uměla Natálie nazpaměť a nikdy si je nespletla. Modrá jasná hvězda, mnohem větší a krásnější, než Nehybné hvězdy, které byly ve valné většině bílé a mrňavé. Proč desítky a stovky Nehybných hvězd zůstávají na místech a prakticky se nepohybují pro oči pozorovatele? A proč desítka Plovoucích hvězd uhání po noční obloze? Kam se ztratí mraky, když zmizí za obzorem? Jestli je opravdu nebe křišťálové,jak učí kněžky, tak odkud se bere déšť?

Už byl nejvyšší čas se zastavit. Nekonečná proč byla skutečným pádem do nekonečna. Nekonečným pádem, který všechno zhoršuje.

„Co se stát vědkyní?“ říkal kdysi dědeček, roztrpčený jejími nekonečnými proč.

Vědkyně? Natálii definitivně otrávily, protože nevěděly vůbec nic. Ani vědkyně, kněžky, ani ty světské… Mnohahodinové spory až do ochraptění o významu nějakého třetiřadého pojmu. Pracné výpočty pohybů hvězd. Pohyb do kruhu. Být uzavřená sama do sebe. Nekonečné debaty o tom, které písmeno vymyslel Veliký Bre jako první. B-r-r! Krev studí a mrzne! A krev měla Natálie vždycky horoucí, což se smutkem poznamenávaly její učitelky a předpovídaly jí nikoli nejlepší budoucnost, vytvořenou jenom ze šíleností a nepředložeností. A měly pravdu. Zlaté ostruhy si vysloužila rychleji, než kterákoli z jejích vrstevnic. Účastnila se turnajů i rodových válek, zabíjela zvířata, ale všechno to bylo k ničemu, protože zůstala lehkomyslnou a zahálčivou rytířkou, a to jak v očích ostatních, tak i ve svých. A teď ještě Přísaha… Matka žensky pomlčí, stiskne zuby a všechno pochopí. A táta? Těch slziček, co bude… Ale vždyť ona sama je vyděšená. Jenže, co se dá dělat? Nakonec se jednou rozhodla…

Dívala se na spící město, jako kdyby se v jeho propletených, tmavých uličkách skrývala Pravda, opravdové, nefalšované Vědění. Ale nic takového se, samozřejmě, za otevřeným oknem nevyskytovalo. Jenom rudá noční tma, lidé všech vrstev, spící pod špičatými střechami. A sem tam šoupavé kroky stráže.

Natálie mile vyprovodila krásného sluhu a vsunula mu do ruky dva zlaťáky. Olga šibalsky a úmyslně neobratně klopila oči. To znamená, že taky nespala sama. Natálie ji jen tak mimochodem ťukla do nosu.

Rychle se nasnídaly a oblékly si pláště. Natálie svůj rodový, modrý se zlatým jednorožcem. Olga si oblékla, jak se patří pro zbrojnošku a kandidátku na rytířku, fialový bez erbu. Na krk si pověsily ceremoniální zlaté řetězy s Pěti hvězdami, které byly vykládané safíry. Připnuly si meče v slavnostních pochvách, zkrášlených velkým množstvím zlatých ozdob. Natálie dala nohu na taburet a upravila si zlatou ostruhu. Úkosem se podívala na netrpělivě podupávající Olgu.

„Přinatrefil se ti někdo hodně bujný. Máš úplně napuchlé ucho. Kousl tě?“ Olga se, bůhví proč, strašně začervenala.

„Že by byla věrná zbrojnoška zamotaná do nějakého lehkomyslného románku? V tom je něco složitějšího…“ všimla si Natálie a okamžitě na to zapomněla. To by tak ještě scházelo, aby si před Mší pletla hlavu nějakými Olžinými problémy.

Vyšly na ulici. Lidí nepočítaně. Všichni byli oblečeni svátečně a mířili k chrámu. Hvízdla flétna, bouchly o sebe měděné činely. Natálie se ohlédla. Ostrým pochodovým krokem dusaly středem ulice v čtyřstupu Rudé Ďáblice, osobní garda Šedé Kardinálky. Měly na sobě rudé kamizoly s černými plameny na hrudi a na rukávech, rudé barety s oranžovým peřím a žluté kalhoty. Byly pečlivě vybrané, urostlé, plné ženskosti. Natáliiny oči se zle zúžily. Už měla několik soubojů s důstojnicemi Rudých Ďáblic, a to i v Tomu, když tu byla minule. Velení to nevidělo rádo, ale mezi mladými rytířkami bylo dobrým zvykem navážet se do kardinálčiny gardy. Trvalo to už od nepaměti. Olga se směla pouštět do soubojů se seržantkami a vojačkami, což ji strašlivě štvalo.

Hřměla stará bojová píseň Rudých Ďáblic:

„Pochodovat teda umějí,“ řekla Natálie, „ale…“