Alexandr Buškov - Rytířka Natal

Kdyby si to měla Natálie přiznat zcela otevřeně, tak měla v hlavě úplný guláš. V disidentově řeči byla logika i víra. Ve všem, co se týkalo Velikého Bre, se lidé museli spoléhat na kněžky. Jenže, kde jsou divy, kouzla a božské důkazy? Na druhou stranu zase není možné jen tak najednou vypudit z mysli a duše od dětství navyklé pravdy a zaměnit je nově nabytými. Vědomí se proti tomu bouří, city protestují, strach vyplouvá z hlubin mysli, točí se hlava…

Natálie se naklonila kupředu a vpila se pohledem do jeho tváře, Odvážně ten pohled vydržel. Zato Natálie, což bylo nebývalé, pocítila najednou stín studu. Nicméně se tvrdě zeptala:

„Kde máš důkazy?“

„Důkazy jsou za Útesem. Aby se tam člověk dostal, není vůbec nutné umřít, jak je to obvyklé se Světlými zítřky. Jestli tam dojdeš, všechno uvidíš a uvěříš.“

„No tak jo,“ řekla Natálie. „Možná, že máš nějaký popis cesty, která mě čeká?“

„Ne. Kdo se tam dostane, ten už se nevrací. Nemá sílu odejít ze šťastné země.“

„Přece jenom je tomu těžké uvěřit,“ řekla Natálie. „Velmi těžké…“

„Vždyť i ty sama ses už odvážila přestoupit některé zákazy. Mluvím o tvém spojení s Archeology. Vím o nich.“

„Je to všechno tak složité,“ povzdychla si Natálie a najednou si uvědomila, že s ním mluví jako se sobě rovnou, i když podle oblečení to byl asi řemeslník. Dokonce s ním mluví vážně, jako žena s ženou!

Narovnala se a zamračila:

„Poslyš, a nechceš se k nám připojit?“

„Bohužel ne.“

„Proč?“

„Povinnost,“ řekl s neskrývaným smutkem. „Chápej, že tu mám v tamhle světě nějaké místo a stařešinové jsou prozatím přesvědčeni, že opustit ho teď je předčasné.“

Natálie si chtěla rýpnout, ale pak se na něj pořádně podívala a musela uhnout očima. Zastyděla se, když to viděla.

Veliký Bre! Co se to s ní dnes děje? Nepoznává sama sebe.

„Paráda,“ řekla, „staří lidé tvrdili: Jen jednou si promluvíš s Heretiky a už se vezeš… Ostatně…“ nedokázala to ze sebe vypálit najednou. „Ostatně,“ podívala se na otevřené okno, na rudý disk Luny a zakončila řeč násilně klidně až lhostejně, „bude muset Holohlavý Chru koupit moji duši?“

„To je další z výmyslů. Chru nikdy od nikoho žádnou duši nekupoval. Na co by mu byly? Vládne tam za Útesem. Na co se chceš ještě zeptat?“

„Panuje přesvědčení, a musím říct, že se s touto pravdou jen velmi obtížně loučím, že všechno stvořil Veliký Bre. Ty mi tvrdíš, že všechno stvořil Holohlavý Chru. Co když přijde ještě někdo jiný a bude tvrdit, že náš svět a všechno na něm stvořila… no třeba Bludička An-Ach?“

Trhlo to s ním tak, že Natálie bezděky položila ruku na kinžál. Pak nahlas řekl:

„Kacířství! Nesmysl! Vzhledem k tomu, že Holohlavý Chru porazil jak Bludičku An-Ach, tak i Kosmatého Tro a Veliký Bre mu ta vítězství ukradl.. “

„Tišeji! Tišeji! Co kdyby se ti za stěnou probudili?“ řekla Natálie.

„Chtěla jsem si jenom zažertovat.“

Problém však byl v tom, že myšlenka o komsi třetím, která by postavila všechno na hlavu, ji naplnila novým vichrem nápadů a pochybností. Jestliže několik pravd prohlašuje sebe sama za pravdivé a popírají ty ostatní, kde je v tom případě Pravda?! Kde se skrývá? Ne! Čím dál tím víc se potvrzuje, že pravda je jenom to, co viděla na vlastní oči. Ať si kdo chce považuje takové myšlenky za kacířské, ona bude věřit jenom tomu, co lze dokázat. Slova nejsou důkaz. Vlastní oči nelžou.

„Ale já se vrátím!“ řekla Natálie. „Kdybych se nevrátila, jak by ostatní poznali, že mám pravdu já a ne oni?“

„To, co říkáš, je hřích hrdopýšků,“ pokáral ji měkce.

„Myslíš si, že život je možný bez hříchů?“

Mlčel. Viditelně v tom neměl úplně jasno. Nebo ho neměli ti jeho záhadní stařešinové.

„Tak, tak,“ řekla Natálie spíš unaveně, než škodolibě.

…bylo čím dál tím jasnější, že zabloudily. Mapu téhle části, Šťastné Impérie měly sice s sebou, ale už dávno opustily Hlavní cestu. Budou putovat ještě mnoho dní po zemi, která patří Imperátorce jak prakticky, tak formálně. Poutnice, které uhnuly z hlavní cesty ať už úmyslně nebo náhodou, najednou zjišťovaly, že staré lesní cesty, po nichž jedou, jsou zarostlé čím dál tím vyšší trávou, a pak najednou mizí v hustých porostech mladých sosen. A naopak, jaksi nenápadně vznikají nové cestičky, vyšlapané neznámo kým, kdy a proč. A mohou poutnici zavést. úplně kamkoliv. Třeba k sídlu poustevnice, městu, zbojnickému táboru, kupeckému skladu, dolu, knížecímu sídlu, nebo doupěti netvora. Jak se komu zadaří nebo nezadaří.

Natálie s Olgou sjely z Hlavní cesty zcela úmyslně, neboť se bály pronásledování ze strany Rudých Ďáblic. A proto z bloudění mohly vinit jenom samy sebe. Nebo v krajním případě Holohlavého Chru, jak bylo zvykem. Strach z něj však v jejich případě zeslábl, ale teď to vypadalo, že propukne s novou silou. Kolem byl les, les a les. Někdy řidší, jindy zcela neprůchodný. Drtil svojí hustotou cestu, kde dva jezdci nemohli jet vedle sebe. Natálie už dávno odložila Rosinantovu uzdu a spolehla se na koňský, instinkt. Nijak to však nevypadalo, že by kůň měl nějakou představu o správné cestě. Prostě šel pravidelným a unaveným krokem. Kolem, předních nohou se mu motali Boj a Horn. Olga už dlouho mlčela. Oba náhradní koně šli na napjatých opratích. Tvář Velikého Bre ještě trůnila nad vrcholky stromů, ne však výš, než o délku šípu.

Natálie se cítila mizerně. Nejtěžší na nebezpečné a obtížné cestě jsou vždy první kroky, kdy ještě nic není jasné, kdy se nebezpečí ještě podobají řídké mlze, o níž se nic neví. Když neznáme ani své přátele, ani protivníky. Když poutník ještě neokusil ani sladkost prvních vítězství, ani hořkost porážek. Neznámo. To je to nejtěžší v celém životě.

Proto se Natálie zaradovala, když Rosinant najednou zdvihl hlavu, hlasitě do sebe vsál vzduch a odfrkl si. Vytáhla luk a založila šíp na tětivu.

Uzdy se ani nedotkla. Čekala. Kopyta pravidelně ťukala. Psi zostražitěli.

Les řídl a řídl…

Ubíhaly minuty a nic se neměnilo. Kdyby je vepředu očekávali lidé nebo dravá zvířata, bojový kůň i psi by se chovali jinak. Natálie nevěděla, co si o tom má myslet.

Nakonec se přece jenom něco stalo. Pěšinka, která se v poslední době ještě zúžila, zmizela docela. Před nimi rostl divoký, ale přitom řídký les. Vpředu uviděli cosi nepochopitelného. Cosi dlouhatánského a blýskavého. Určitě to bylo dílo lidských rukou. Natálie se otočila a setkala se s nadšeným Olžiným pohledem.

„Vpřed!“

Rychlým cvalem vyletěla na mýtinu a zastavila koně. Olžin třmen zazvonilo její levý. Natáhly luky a pečlivě si prohlížely věci před sebou. Překvapeně na sebe pohlédly, a pak upřely Oči na to, co leželo před nimi.

V několika řadách tam stály podivné předměty. Nejvíc se podobaly gigantickým salámům s pravidelným dírkováním na bocích. Díky otvorům viděly, že jsou duté. Některé díry překrývalo… sklo? Na bocích měly salámy cosi, co připomínalo obrovitánské ploutve nakloněné dozadu. Některé už odpadly a leží vedle salámů, jiné ne. Ze zadků salámů trčí taky dozadu skloněné vertikální ploutvičky a na nich jsou ještě malé horizontální. Na některých ocasech jsou přidělané spárované bečky. Jedny salámy stojí na třech nohách, zakončených kolečky. Jedna noha je u předku, dvě pod ploutvemi. Jiné předměty leží na břichu a jsou rozlámané. Je vidět, že jejich nohy se už ulomily. To všechno je už dávno, dávno opuštěné. Země pod předměty byla kdysi tvrdá a rovná, nyní je popraskaná a z trhlin roste vysoká, šťavnatá tráva. Tu a tam se už tyčí i stromy. Jeden z nich prorostl celým salámem skrz naskrz. O kousek dál vlevo se tyčí šedé rozvaliny ohromné budovy. Už se vůbec nedá rozeznat, jak vypadala, když byla nová. Ještě o kus dál stojí řada matně se blyštících kulatých stavení bez okem a dveří, s plochými střechami. Nejvíc se tak podobají obrovským vědrům postaveným dnem vzhůru.