Arkadij Strugackij - Mesto zaslibenych

Před vraty seděl na patníku Wang. Byl na něj smutný pohled, jak se tam hrbí s rukama unaveně spuštěnýma mezi koleny.

„Popelnice jste ztratili, že?“ zeptal se, ani nezvedl hlavu. „Koukni, co se děje!“

Andrej se podíval do průjezdu a užasl. Odpadků bylo nastláno až skoro k lampě u stropu. Úzký průchod byl jenom k domovníkovu bytu.

„Panebože!“ Andrej se okamžitě vzpamatoval: „Počkej! Já to všechno oběhnu a najdu je.“ Horečně si snažil vzpomenout, kudy se s Donaldem vraceli náklaďákem do města a kde asi tak mohli ty popelnice vyhodit. „To už nemusíš,“ řekl rezignovaně Wang. „Přijela sem komise. Dal jsem jim čísla našich popelnic a oni slíbili, že nám je do večera někdo přiveze.

Samozřejmě že do večera to nebude, ale kdyby to aspoň stihli do rána…“

„Wangu, to ti byla taková hrůza, že se mi na to ani nechce vzpomínat.“

„Já vím. Už mi o tom vyprávěl Donald.“

„On už je doma?“

„Jo. Řekl mi ale, že nechce, aby za ním někdo chodil. Bolí ho prý zuby.

Tak jsem mu dal láhev vodky.“

„Hm,“ zabručel Andrej a znovu se podíval na tu odpornou horu odpadků.

A najednou pocítil strašlivou, překvapivě mučivou touhu umýt se, stáhnout ze sebe páchnoucí pracovní kombinézu, zapomenout na to, že zítra bude muset vzít lopatu — a ty poklady, které tu vidí, začít nakládat… Všechno kolem mu připadalo lepkavé, hnusně páchnoucí — a tak už raději nic neřekl a rozběhl se přes dvůr. Letěl pak po schodech nahoru, a když stanul před svými dveřmi, celý se třásl netrpělivostí. Vytáhl klíč, který měl schovaný pod rohožkou, vrazil dovnitř a konečně stanul v příjemném chládku provoněném kolínskou.

Nejdříve se svlékl. Donaha. Kombinézu i prádlo zmuchlal a nacpal do skříňky s nějakým starým haraburdím. Špína ke špíně… Pak se postavil doprostřed kuchyně, rozhlídl se a znovu se mu ze všeho udělalo špatně.

Všude bylo neumyté nádobí. V rohu se kupily talíře. Šedá pavučina plísně milosrdně skrývala nějaké odporné černé chuchvalce. Stůl byl plný upatlaných sklenic, láhví a plechovek. Z umyvadla trčely špinavé talířky a hrnky a ze židlí se linul puch otřesně vyhlížejících hrnců, kastrolů a pánví s čímsi připečeným. Mezi tím se povalovaly zanesené cedníky a bůhvíčím zaneřáděné misky.

Přistoupil k umyvadlu a otočil kohoutkem. Měl štěstí. Tekla úplně horká voda! Tak se tedy dal do práce.

Když všechno nádobí umyl, přišla na řadu podlaha. Uklízel s chutí, pociťoval dokonce jakési nadšení, jako by tím úklidem očišťoval i sám sebe.

Všech pět místnosti ale zvládnout nemohl. Rozhodl se, že dá do pořádku kuchyň, jídelnu a ložnici. Do dalších pokojů jen nahlédl — a znovu, jako už poněkolikáté, nějak nedokázal pochopit, že tohle je všechno jeho byt.

Nač vůbec potřebuje tolik místností — a ještě k tomu tak zbytečně velkých a poněkud páchnoucích zatuchlinou? Zavřel jejich dveře a pro jistotu před ně postavil židle.

Teď by měl zaběhnout do obchodu a něco koupit na večer. Přijde Davydov a určitě se objeví i někdo z Andrejových obvyklých návštěvníků… Nejdřív se ale potřeboval osprchovat. Voda už teď byla skoro studená, ale stejně se Andrej cítil příjemně. Pak v posteli vyměnil ložní prádlo. Dotek naškrobených povlaků v něm probudil touhu lehnout si — takhle nahý, vymydlený — do té čisté a voňavé krásy. Skočil do postele tak prudce, až zasténala péra a zaskřípělo staré leštěné dřevo.

Bylo mu nádherně! Voňavý chládek působil konejšivě. Vpravo, na dosah, objevil Andrej krabičku cigaret a zápalky, vlevo si mohl sáhnout na poličku pro některou ze svých oblíbených detektivek. Trošku ho zamrzelo, že při ruce nemá ještě popelník, a taky si všiml, že na poličce zapomněl utřít prach, ale vzápětí mu to přišlo jako zanedbatelné. Vybral si „Deset malých černoušků“ od Agáty Christie, zapálil si a dal se do čtení.

Když se probudil, bylo ještě světlo. Zaposlouchal se do ticha, které v bytě i celém domě vládlo. Jen voda, kapající z kohoutků, které snad nikdo nedokázal spravit, vyťukávala jakýsi podivný rytmus. Všechno bylo nějak zvláštní a milé — možná už jen proto, že tu bylo čisto. Pak někdo zabouchal na dveře. Andrej už si představoval Davydova. Mohutného, opáleného chlapa, z kterého táhne vůně sena a samohonky. V polospánku ho viděl, jak stojí na schodech, jednou rukou drží koně za uzdu a v druhé třímá pořádnou láhev kořalky. Pak znovu někdo zabouchal a Andrej se definitivně probudil.

„Už jdu!“ zařval, vyletěl z postele a začal hledat trenýrky. Našel jen pruhované kalhoty od pyžama. Nebyly jeho, nechal je tu bývalý nájemník, ale Andrej si je ve spěchu natáhl. Guma v pase byla vytahaná, musel si kalhoty přidržovat.

Proti očekávání však na chodbě před dveřmi od bytu nezaduněl Davydovův hlas, nezaržáli koně a v láhvi nezašplouchala kořalka. Andrej s tváří příjemně naladěnou otevřel, pak ale vyjekl a ustoupil stranou. Prokleté kalhoty od pyžama teď už držel oběma rukama. Před ním stála nová obyvatelka bytu číslo osmnáct Selma Nagelová.

„Neměl byste cigarety?“ zeptala se naprosto chladně.

„Ale ano… prosím, pojďte dál,“ brebtal Andrej a couval do bytu.

Selma vstoupila dovnitř, a když procházela kolem, Andrej ucítil prudký závan jakéhosi fantastického parfému. Šla dál, do jídelny. Andrej honem zabouchl hlavní dveře a zavolal: „Moment, prosím, hned jsem u vás!“ A vrhl se do ložnice. V duchu tiše sakroval, ale v podstatě mu zas tak příliš nevadilo, že se Selmě takhle předvedl. Za své bicepsy i tricepsy se stydět nemusel, za figuru taky ne, čistý byl… tak co? Skoro mu bylo líto, že se musí obléknout. Jenže — zůstat jen tak, to přece jenom nešlo. Horečně se začal přehrabovat ve svém prádle a v šatníku a nakonec se rozhodl pro sportovní úpletové oblečení. Na prsou i na zádech se mu skvěla na modrém, poněkud sepraném podkladě umně propletená písmena LU, která naznačovala, že nositel patřil ke studentům univerzity. A tak tedy Andrej předstoupil před krásnou slečnu Selmu: hruď vypjatou, pevný krok, celý jako strunka — a v natažené ruce krabičku cigaret… Krásná slečna Selma si lhostejně vzala cigaretu a cvakla zapalovačem.

Na Andreje se přitom ani nepodívala. Tvářila se naprosto otráveně. V denním světle už vlastně ani nevypadala tak pěkná… Obličej měla nevýrazný, spíš hrubších rysů, malý nos byl vzhůru ohrnutý, lícní kosti poněkud široké a velká ústa až příliš nalíčená. Ale ty její nohy, které dokázala šikovně vystavovat na odiv, ty byly překrásné. Nic dalšího se nedalo posoudit, protože Selmino oblečení se spíš podobalo pytli. Tlustý svetr měl límec, jako by patřil k potápěčskému skafandru… Usadila se do hlubokého křesla, přehodila jednu krásnou nohu přes druhou a bez zájmu kolem těkala očima. Cigaretu držela tak, že dlaní kryla žhavý konec — jako to dělávají vojáci. Andrej si bez rozpaků, ale přece jen ne příliš blízko, sedl na kraj stolu a taky si zapálil.

„Já jsem Andrej,“ řekl. Lhostejně se na něj podívala. Ani ty oči nebyly takové, jaké se mu zdály být v noci. Byly velké, ale vůbec ne černé. Jejich světlá modř se blížila průzračnosti.

„Andrej? Vy jste Polák?“

„Ne. Rus… A vy se jmenujete Selma Nagelová a jste ze Švédska.“

Kývla: „Jo, ze Švédska… Tak to teda vám dávali tuhle na stanici do těla?“