Stanisław Lem - Příběhy pilota Pirxe

Musel jsem to zjistit, bylo to mou povinností, tou nejdůležitější, pokud jsem vůbec ještě nějaké měl.

Výtahem jsem sjel do středokruhu, do radiostanice, a určil jsem si program činnosti: volací signál Hlavní Luně se žádostí o přednostní právo pro mé následující zprávy, protože jde o informace největší důležitosti; takové nebude přijímat automat, ale pravděpodobně koordinátor Luny, který bude mít službu; podám hlášení o zpozorování cizí lodě, která hyperbolickou rychlostí proťala můj kurs a pravděpodobně byla částí galaktického roje. Ihned požádá o prvky jejího pohybu. Budu muset říci, že jsem je doopravdy vypočítal, ale že je nemám, protože aparát měl zásobník pásky v nepořádku a prázdný. Proto požádá, abych hlásil „fix“ pilota, který jako první tu loď zpozoroval. Ale žádný takový „fix“ pilot není, protože hlídku měl inženýr, vzděláním silničář, a ne kosmonaut; pak se zeptá — jestli už mu to nebude dost podezřelé — proč jsem v části závěrečných měření neběžel předat informace svému telegrafistovi; budu tedy nucen vysvětlit, že telegrafista nevykonával službu, protože byl opilý. A jestli bude chtít ještě i potom pokračovat se mnou v rozhovoru o oněch věcech přes těch tři sta šedesát osm miliónů kilometrů, které nás dělí, zatouží se dozvědět, proč některý z pilotů neslouží jako zástupce telegrafisty; potom řeknu, že celá posádka má příušnice a leží v horečce. Kdyby měl ještě vůbec nějaké pochybnosti, utvrdí se v přesvědčení, že člověk, který ho uprostřed noci plaší zprávami o lodi „těch jiných“, buď není při smyslech, anebo je opilý. Zeptá se, jestli jsem nějakým způsobem zaznamenal obraz lodi — vyfotografováním ve světic raket, zápisem radarových dat na ferropásce anebo aspoň zaznamenáním všech postupných výzev, s nimiž jsem se na ni rádiem obracel. Ale nemám nic, poněvadž jsem příliš spěchal, neuvažoval jsem, že bude potřeba nějakých fotografií, pozemské lodě vždycky brzy dostihnou neobvyklý cíl — a všecka zapisující zařízení byla vypnuta. Potom udělá to, co bych na jeho místě udělal já — dá příkaz, abych přestal vysílat, a všech lodí mého sektoru se zeptá, jestli některá nepostřehla něco podezřelého. Ale žádná loď nemohla spatřit galaktického hosta. Byl jsem o tom přesvědčen. Potkal jsem ho jen proto, že jsem letěl v rovině ekliptiky, přestože je to co nejpřísněji zakázáno, neboť v ní stále krouží prach a zbytky rozdrcených meteoritů a ohonů komet. Překročil jsem ten zákaz, protože jinak by mi nestačilo palivo na akce, které měly Le Manse obohatit o sto čtyřicet tisíc tun raketového šrotu. Bylo třeba ihned upozornit koordinátora Luny, že setkání proběhlo v zakázaném pásmu, a to by ovšem mělo za následek nepříjemný rozhovor v disciplinární komisi Tribunálu kosmické plavby. Zajisté, objevení té lodi bylo víc než napomenutí a snad i trest komise, ale pouze tehdy, když loď bude skutečně objevena. A to se mi právě zdálo beznadějné. Musil bych totiž požádat, aby do prostoru dvojnásobného ohrožení, to je v rovině ekliptiky a navíc ještě postižené hyperbolickým rojem, poslali hledat celou flotilu lodí. Koordinátor Luny, i kdyby dokonce chtěl, neměl by právo to udělat; a kdybych se na hlavu postavil a do rána volal zemský COSNAV a Mezinárodní komisi pro zkoumání záležitostí kosmu a čertví koho ještě, začaly by nejspíš porady a zasedání, takže i kdyby proběhly rychle, bylo by vydáno rozhodnutí až po nějakých třech týdnech. Ale — jak jsem to spočítal ještě ve výtahu, protože mi to tehdy v noci myslilo opravdu rychle — ta loď bude v té době sto devadesát šest miliónů kilometrů od místa setkání, tedy až za Sluncem, které bude míjet dostatečně blízko, aby vychýlilo její trajektorii, a prostor, v němž ji bude nutno hledat, bude větší než deset miliard krychlových kilometrů. A možná — dvacet.

Tak se to rýsovalo, když jsem dorazil do radiostanice. Posadil jsem se a zkoušel ještě, jaká je naděje pozorovat loď velkým radioteleskopem Luny, nejmodernějším radioastronomickým aparátem tohoto systému. Radioteleskop byl silný, ale ne zase tak silný, aby ze vzdálenosti čtyř set miliónů kilometrů zachytil několikakilometrové těleso. A to byl konec celé té historky. Lístky s výpočty jsem roztrhal, vstal jsem a tiše jsem šel do kajuty s pocitem spáchaného zločinu. Měli jsme hosta z kosmu, návštěvu, jaká se objevuje — copak vím? — jednou za milióny, ne, za stovky miliónů let. A kvůli příušnicím, Le Mansovi, jeho vraku, opilému mesticovi, inženýru s jeho švagrem a mé nevšímavosti — proletěl nám před nosem, až se ztratil jako duch v nekonečném prostoru. Od té noci jsem žil po dvanáct týdnů v jakémsi podivném napětí — v té době mrtvá loď musela vejít do prostoru velkých planet, a proto byla ztracena už navždy. Pokud to bylo možné, neopouštěl jsem radiostanici, utěšoval jsem se stále slábnoucí nadějí, že přece ji někdo zahlédne, někdo duchapřítomnější než já, anebo prostě s větším štěstím, ale nic takového se nestalo. Rozumí se, že jsem o tom nikomu neřekl. Lidstvo nemívá často takové příležitostí. Necítím se vinen jenom před lidstvem — ale také před obyvateli té neznámé civilizace. A nečeká mě ani sláva Hérostratova, protože teď, po tolika letech, mně už nikdo naštěstí neuvěří. Ostatně já sám mívám občas pochybnosti: co když se mi nic takového nepřihodilo — kromě toho studeného, těžko stravitelného hovězího masa?

Svazek Příběhy pilota Pirxe, který čeští čtenáři dostávají do rukou, potvrzuje světovou popularitu polského spisovatele Stanislawa Lema (narozen 12. 9. 1921 ve Lvové). V kostce se tu projevuji mimořádné Lemový kvality v žánru science-fiction, vědeckofantastické literatury, kterých dosud ve svém rozlehlém díle dosáhl a jichž dosahuje každou svou novou knihou.

Pirx je charakteristická postava Lemová pojetí sci-fi a titulní hrdina knížky, jež vznikala řadu let. Tři první prózy, v nichž vystupuje, byly součásti svazku Invaze z Aldebaranu z roku 1959 (česky 1961), tři další, Lov, Událost a Pirxovo vyprávění, vyšly v knížce Lov z roku 1965 (česky 1969), další prózy o osudech a příbězích Pirxe už do češtiny přeloženy nebyly — Terminus je z Knihy robotů (polsky 1961), próza Podmíněný reflex z knížky Měsíční noc (1963). Nejnovější vydání z roku 1973, které se stalo základem vydání českého, bylo rozšířeno o prózu Ananké ze svazku Nespavost (1971).

Čtenář mi promine tento snad nudný výčet dat a pramenů, je však důležitý pro bližší poznáni Lema spisovatele i pro charakteristiku jeho tvorby.

V rozsáhlém souboru svých vědeckofantastických knih má Lem ještě další postavu — Ijona Tichého, který se podobně jako Pirx vynořuje z různých Lemových svazků zdánlivě nesourodě v kontextu próz ostatních, ve svém celku však vždy vyslovuje naléhavé poselství a dotváří širší autorův záměr. Zatímco Ijon Tichý je však často líčen v poloze satiry a grotesky, pilot Pirx má téměř vždy rysy člověka, který tragicky prožívá úděl pozemšťana nadaného intelektem a tvůrčí a řídicí silou a který právě proto — jako zástupce druhu homo sapiens — může sledovat vzepětí řádově nižších bytosti (řekněme raději tvorů), jež samo lidstvo svým intelektem vytvářelo a vytváří do podoby mechanismů, jimiž chce dobývat a dobývá mimozemský prostor, které však zvláštními příčinami nabývají dalších schopnosti, pro něž se vzpírají určenosti a vyměřeni stanovenému člověkem. Tento rozpor téměř vždy vede k zániku bytosti (tvora), a člověk, v tomto případě pilot Pirx, neboť on je především svědkem a účastníkem všech těchto příběhů, o nichž později vypráví, si zřetelně uvědomuje relativitu lidské morálky, kodexu chováni. Především si však uvědomuje potřebu naléhavější, náročnější praxe vlastního života — nejen ve vztahu k oněm bytostem (tvorům), ale také — a to zvláště — k člověku vůbec. Teprve kosmické prostory a zvláštní, těžký pocit samoty člověka, kosmonauta, člověka Pirxe učí být člověkem vzdělanějším, nikoli však ve smyslu racionálního prohlubování intelektu, ale ve smyslu prohlubování duchovního vztahu k hodnotám, k míře života, k různorodosti jeho stránek, k jeho jedinečnosti. Teprve v rozměrech nekonečného kosmu si Pirx uvědomuje vesmírnou rozlehlost lidské psýchy, nekonečnou složitost člověka, a tuto náročnost, objevenou na cestách po kosmických trasách, pak přináší na Zemi, aby o ni podal zprávu. Pilot Pirx je ovšem člověkem náročné denní praxe, pilotování vesmírného korábu, to je opravdová dřina, vyžadující ustavičnou pohotovost, zevrubnou znalost dosažené techniky, složitosti celého stroje, je tedy také, či především, člověkem velmi praktickým. Tím spíše pak, stane-li se, že událost, která jej vzruší, událost ze střetu s novou vlastnosti vesmíru, kosmu, a která jej donutí zamyslet se i nad mimoslužebními povinnostmi, má pak pro člověka pozemského (i pro tebe, čtenáři!) význam zprávy o objeveni nových vesmírů — v nitru člověka. Vždyť každý nový objev nutné musí posunout způsob lidského, pozemského uvažování, znáročnit způsob myšlení o životě. Pilot praktik, pilot Pirx v Lemové interpretaci proto vyostřeněji, plastičtěji a ovšem i poněkud „reálněji“ informuje Zemi a posléze i člověka na Zemi o nových jevech v kosmu, které zákonité problematizuji jeho život pozemský. A to vše v relaci Země— vesmír, člověk — kosmos, člověk — stroj a člověk — vesmír — prostor.