Stanisław Lem - Příběhy pilota Pirxe

Nezdál se příliš přesvědčen, ale já jsem už měl dost psychoterapie a chtěl jsem se soustředit na telegrafistu, to znamená — oddělit ho od jeho alkoholických zdrojů, protože v roji byl koneckonců potřebnější než mimo něj. Nejvíc jsem se bál jenom jedné věci — volání SOS. Lodí bylo v tom prostoru mnoho, perimetr Venuše jsme už překročili a v tomto prostoru vládl celkem značný ruch, nejenom co se týkalo zboží; seděl jsem u vysílače s telegrafistou do šesti hodin palubního času, tedy čtyři hodiny při odposlechu, naštěstí bez jakéhokoli poplachu. Roj byl tak řídký, že jsme museli celé hodiny sledovat radarové obrazovky, abychom zahlédli nějaké mikroskopické, slabounké mravenčení — ale nemohl bych odpřisáhnout, že ta zelená zrníčka nebyla prostě šálením očí, unavených nehybnou stálostí. Tehdy už byl na Luně i na Zemi vypočítán nejenom radiant, ale celá dráha toho hyperbolického roje, který dokonce pokřtili na Kanopijský (po hvězdách radiant), a už se vědělo, že nedosáhne dráhy Země, ale že ji bude míjet stranou, opustí soustavu daleko od velkých planet, které právě byly na jiné straně, a že stejně jako se objevil, tak i zanikne v propastech Galaxie, a k nám se už nikdy nevrátí.

Stále neklidný inženýr-silničář nahlížel do radiostanice, přestože jsem ho odtamtud vyháněl a žádal ho, aby hlídal kormidla; samozřejmě to byl výmysl; vždyť jsme neměli tah a bez tahu nejde nic řídit, a pak — vždyť on nedokázal provést nejzákladnější manévr, kterým bych ho ostatně nikdy ani nepověřil, ale chtěl jsem ho něčím zaujmout a zbavit se jeho neustálého obtěžování. Najednou chtěl vědět, jestli jsem už někdy prošel rojem a kolikrát, jestli jsem přitom prožil nějaké katastrofy, jestli to byly velké katastrofy, jaká je možnost záchrany v případě srážky… Místo odpovědi jsem mu dal Krafftovy „Základy kosmologie a kosmodromie“. Knížku si vzal, ale zřejmě ji ani neotevřel, spíš se chtěl svěřovat, a ne číst suché informace. Všecko se to dělo, připomínám, na lodi bez gravitace. Za takových okolností jsou i pohyby osob střízlivých dost groteskní, je třeba pamatovat na nějaký pás na připnutí, jinak stačí například sevřít tužku při psaní a můžeš vyletět ke stropu anebo si také natlouct hlavu. Můj telegrafista měl ale jiný systém: v kapsách nosil spoustu věcí — jakási závaží, kování, klíče, a když se ocitl v nesnázích a zůstal nehybně viset mezi stropem, podlahou a stěnami, sáhl jenom do kalhot, a aby lehce odplul na protější stranu, odhodil první předmět, který našel. Tahle metoda neselhává a pokaždé potvrzuje pravdivost Newtonova principu akce a reakce, ale není dost výhodná, zvláště pro ostatní, protože předmět, jímž hodí, odráží se ode stěn a leckdy takové poletování věcí, které mohou tvrdě a bolestivě uhodit, trvá dost dlouho. Mluvím o tom proto, abych ještě dalším odstínem doplnil barvitost té cesty.

V té době byla v éteru velká tlačenice; hodně cestovních lodí pro všecky případy a ve shodě s předpisy změnilo trasu, Luna s nimi měla mnoho práce, automatické vysílače, které morseovkou sdělují opravy kursu a oběžných drah, vypočtené na velkých stacionárních kalkulátorech, bez přestávky chrlily série signálů, velice zrychlených na to, aby je bylo možné číst jen sluchem. Kromě toho byla i fónie plná hlasů, cestující za velké peníze oznamovali svým rodinám, že se mají výborně a že jim nic nehrozí, astrofyzická Luna předávala běžné zprávy o pásmech zhušťování roje, o výsledcích spektrálních analýz jeho složení, jedním slovem — program byl rozmanitý a člověk se u mikrofonu ani nenudil.

Moji kosmonauti s příušnicemi, kteří už samozřejmě věděli o hyperbolickém mračnu, se mohli přetrhnout, jak volali do radiostanice, až jsem jim řekl, že nebezpečí a především proražení lodě a ztrátu vzduchotěsnosti snadno poznají podle nedostatku vzduchu, a pak jsem jim hned vypojil aparáty.

Kolem jedenácté jsem si šel něco sníst do jídelny; telegrafista, který na to, jak se zdálo, jenom čekal, zmizel jako pára a já jsem byl příliš unaven, abych na něj myslil, natož abych ho hledal. Inženýr skončil hlídku, znovu si dělal starosti kvůli švagrovi, a když se ubíral do své kabiny (zíval jako velryba), řekl, že levá radarová obrazovka je asi poškozená, protože v jednom místě v ní cosi zelené jiskří. S těmi slovy odešel, já zas dojídal studené hovězí z konzervy — a najednou jsem, s vidličkou zapíchnutou do nechutně studeného tuku, zkameněl.

Inženýr rozuměl radarovým obrazům jako já asfaltu. Ta „pokažená“ obrazovka…

V příštím okamžiku jsem běžel k řízení. Říká se to tak, ve skutečnosti jsem se pohyboval jenom tak rychle, jak bylo možné, protože všecko zrychlení spočívá v posunování rukama a v odrážení nohama od výčnělků stěn nebo stropu; místnost, když jsem se do ní konečně dostal, byla jakoby vychladlá, světla na pultech zhasnuta, kontrolky pásem zářily sotva jako svatojánské mušky ve spánku, pouze obrazovky radarů tepaly neustálými kruhy vodících paprsků; už ode dveří jsem se díval na levou.

V její dolní pravé čtvrtině se leskl nehybný bod a vlastně — když jsem přistoupil docela blízko — skvrnka velikosti mince, čočko vité zploštělá, dokonale pravidelná, zelené fosforeskující, jako maličká, jenom zdánlivě nehybná rybka prázdného oceánu; kdyby ji spatřila normální hlídka, ale ne teď, ne teď, půl hodiny předtím, zapojila by automatický polohový vysílač, uvědomila by velitele a od tamté lodi by si vyžádala informace o kursu a určení, ale já jsem neměl žádné hlídky, bylo o půl hodiny později, byl jsem sám, takže jsem, čestné slovo, prováděl všecko najednou — výzva k identifikaci, poloha, vysílač, příprava do chodu, abych každým okamžikem mohl zapnout tah (byl studený jako nesmírně, strašně starý nebožtík); minuty míjely, a já dokonce stačil uvést do pohybu příruční poloautomatický kalkulátor; ukázalo se, že ta loď má kurs souběžný s naším, rozdíl činil zlomek minuty, pravděpodobnost srážky, zde v prostoru nepředstavitelně malá, se rovnala skoro nule.

Jenomže loď mlčela. Přesedl jsem si do druhého křesla a začal jsem na ni pálit morseovku z palubního laseru. Byla za námi, vzdálena možná devět set kilometrů, vlastně neobyčejně blízko, takže jsem se už, abych pravdu řekl, viděl před Kosmickým tribunálem (ovšem nikoli za „způsobení katastrofy“ — pouze za „porušení osmého paragrafu Kodexu kosmologie“, a to NP — nebezpečné přiblížení). Myslil jsem si, že i slepí by spatřili mé světelné signály. Ta loď mně tak vytrvale seděla v radaru a nechtěla se odlepit od „Perly“, ba právě naopak — dokonce se k ní blížila, jenom proto, poněvadž zrovna měla přibližný kurs. Byly to téměř rovnoběžné dráhy; v kvadrantu se posunula už k okraji, protože byla rychlejší. Od oka jsem její rychlost odhadl na hyperbolickou; samozřejmě, dvě zaměření v desetivteřinovém intervalu ukázala, že dělá devadesát kilometrů za vteřinu. A my sotva pětačtyřicet!

Neodpovídala a přibližovala se; vypadala nádherně, dokonce až moc nádherně. Zeleně planoucí čočka, patrná z boku, štíhlé vřeténko… Pohlédl jsem na radarový měřič vzdálenosti, protože mi nějak moc narostla — čtyři sta kilometrů. Zamručel jsem. Z takové vzdálenosti každá loď vypadá jako čárka. Ech, ta moje „Perla noci“! pomyslil jsem si. Nic tu není v pořádku! Přehodil jsem obraz na malý příruční radar se směrovou anténou. Byl stejný. Zůstal jsem jako omráčený. Snad je to — mihlo mi hlavou — taky takový „vlak Le Mansův“ jako tenhle, na kterém jsem strojvedoucím? Ano, složen ze čtyřiceti vraků, jeden za druhým, proto ty rozměry… Ale proč takhle vřetenovitý?