Stanisław Lem - Příběhy pilota Pirxe

Radaroskopy pracovaly, samočinný měřič vzdálenosti ťukal a ťukal: tři sta kilometrů, dvě stě šedesát. Dvě stě…

Na Harrelsbergerovi jsem ještě jednou začal počítat kursy, protože mi to zavánělo příliš těsným průletem. Přece víme, že od doby, kdy se na moři začalo používat radaru, se všichni cítí bezpeční, ale lodě se potápějí dál. Podruhé mi vyšlo, že loď mě mine před nosem, ve vzdálenosti nějakých třiceti čtyřiceti kilometrů. Prověřil jsem oba vysílače — automat vysílající rádiem i laserový. Pracovaly, ale ten cizí mlčel.

Do té chvíle jsem pořád ještě měl špatné svědomí: letěl jsem přece nějakou dobu naslepo, to když mi inženýr vyprávěl o svém švagrovi a přál dobrou noc a já se pustil do hovězího, protože jsem neměl lidi a dělal jsem všecko sám — teď najednou jako by mi šupiny spadly z očí. Pln svatého rozhorlení viděl jsem pravého viníka v oné hluché, mlčící lodi, která se hyperbolickou rychlostí řítí sektorem a neráčí odpovědět ani na bezprostřední spěšnou výzvu!

Zapojil jsem fónii a začal ji volat. Žádal jsem různé věci — aby rozsvítila poziční signály a vystřelila rakety, aby identifikovala původ, udala jméno, místo určení, firmu, všecko samozřejmě domluvenými zkratkami, ale ona si letěla klidně, tiše, o vlas nezměnila ani rychlost, ani kurs, a měl jsem ji už ve vzdálenosti osmdesáti kilometrů.

Dosud byla trošku vlevo vzadu, ale stále zřetelněji mě předháněla, však také za vteřinu urazila dvakrát víc než já; a věděl jsem taky, že kalkulátor neuvažoval celou úhlovou opravu a že vzdálenost průletu bude menší od vypočtené o několik kilometrů. Míň než o třicet určitě, a kdoví, jestli ne o dvacet. Měl jsem brzdit, protože takové přiblížení se netrpí, ale nemohl jsem. Měl jsem za sebou těch sto tisíc tun raketového hřbitova, musel bych nejdřív odhodit všecko to haraburdí. Sám na to nestačím, posádka stůně s příušnicemi, o brždění se proto nedá ani mluvit. Hodit by se tu mohly spíš znalosti z filozofie než z kosmodromie: stoicismus, fatalismus, případně kdyby omyl kalkulátoru byl nepravděpodobně velký, dokonce něco z eschatologie.

Ve vzdálenosti dvaceti dvou kilometrů ta loď už jasně začala předstihovat „Perlu“. Věděl jsem, že vzdálenost se začne zase zvětšovat, takže všecko jako by bylo v pořádku; celou dobu až do toho okamžiku jsem hleděl jenom na měřič vzdálenosti, protože byl nejdůležitější, a teprve teď jsem se znovu podíval na radaroskop.

To nebyla loď, ale létající ostrov, a nevím vlastně co. Ze dvaceti kilometrů byl veliký jako dva mé prsty — ideálně pravidelné vřeténko se změnilo v disk, ne — v obruč!

Ovšem, už dávno si myslíte, že to byla loď „těch jiných“. Ano, protože byla skoro deset mil dlouhá… Tak se to říká, ale kdo věří v lodě „těch jiných“? První, co mě napadlo, bylo stíhat ji. Opravdu! Uchopil jsem páku hlavního tahu, ale nepohnul jsem s ní. Za zádí jsem měl vraky na laně; to nebylo k ničemu. Vyskočil jsem z křesla a úzkým oknem jsem se dostal do malé, zevnitř vypancéřované astronomické kajuty, postavené nad místností s řízením. Po ruce jsem měl všecko, co bylo potřeba: dalekohled i rakety. Vystřelil jsem tři, jednu za druhou, jak nejrychleji jsem uměl, v přibližném směru té lodě, a když se rozprskla první, začal jsem hledat loď. Byla velká jako ostrov, ale nenašel jsem ji hned. Světlo rakety, která vlétla do zorného pole, mě na několik vteřin oslepilo, musel jsem trpělivě čekat, až prohlédnu. Druhá raketa se rozprskla daleko stranou, nic jsem z ní neměl, a třetí zase výš. V jejím nehybném, nesmírně bílém světle jsem spatřil loď.

Neviděl jsem ji déle než pět, možná šest vteřin, protože raketa najednou, jak se to někdy stává, silněji vyprskla a zhasla. Ale v těch několika vteřinách jsem spatřil nočními skly, která zvětšovala osmdesátkrát, z výšky a poměrně slabě, přízračně, ale přece jasně osvětlený, výrazný tvar kovu; díval jsem se na ni jakoby ze vzdálenosti několika set metrů. Sotva se mi vešla do zorného pole; v samém středu se zřetelně chvělo několik hvězd, jako by tam byl průzračný, z temné oceli odlitý a v prostoru letící prázdný tunel; ale v tom posledním záblesku rakety jsem si zřetelně stačil všimnout, že je to druh zploštělého válce, jehož modelem by mohla být velice hrubá plachta — prázdným středem jsem se mohl dívat skrz naskrz, přestože neležel v ose pohledu; ten kolos byl pod jistým úhlem nachýlen k linii pohledu — jako sklenice, která se mírně nakloní, aby z ní mohla být vylita kapalina.

Samozřejmě jsem nad tímto pohledem vůbec neuvažoval a jenom jsem vystřelil další rakety; dvě se nerozsvítily, třetí jenom nakrátko — čtvrtá a pátá mi loď ukázaly — naposled. Teď však, když proťala dráhu „Perly“, vzdalovala se stále rychleji; o sto, o dvě stě, o tři sta kilometrů — vizuální pozorování už nebylo možné.

Okamžitě jsem se vrátil k řízení, abych přesně zjistil prvky jejího pohybu; až to provedu, mínil jsem vyhlásit poplach na všech pásmech, takový, jaký kosmologie nepamatuje; už jsem si představoval, jak se pásmem, které jsem určil, vydají smečky raket, aby dopadly toho hosta z hlubin.

Byl jsem vlastně přesvědčen, žeje částí hyperbolického roje. Oko bývá za jistých okolností podobné fotografické kameře, obraz, prudce osvětlený, třebas jenom na zlomek vteřiny, si lze ještě dlouho po jeho zániku nejen pamatovat, ale analyzovat úplně dopodrobna, málem tak, jako by současně trval před námi. A já v tom závěrečném osvětlení rakety spatřil povrch obra; jeho na míle dlouhé boční strany nebyly hladké, ale rozryté bezmála jako měsíční povrch, světlo se rozteklo po jeho nerovnostech, po jeho hrbolech, kráterových propadlinách — milióny let už tak musil letět, tmavý a mrtvý vcházel do prašných mlhovin, po staletích z nich vycházel a meteoritový prach jej desítkami úderů ukousával a současně rozmělňoval erozí vzduchoprázdna. Neumím říci, odkud se ve mně brala ta jistota, ale věděl jsem, že v něm není nikdo živý, že je to vrak už miliardy let starý a že snad už ani neexistuje civilizace, která jej zrodila!

A jak jsem na to všecko myslil, současně jsem kvůli naprosté přesnosti počtvrté, popáté, pošesté propočítával prvky jeho pohybu a každý výsledek jsem úderem na klávesu posílal do zapisujícího systému; litoval jsem každé vteřiny, vždyť byl už jenom zeleně fosforeskující čárečkou na obrazovkách a planul jako klidná bludička v pravém krajním sektoru, vzdálen dva tisíce, tři tisíce, Šest tisíc kilometrů.

Když jsem skončil, zmizel. Ale vadilo mi to nějak? Byl mrtvý, neschopný manévrovat, nemohl proto nikam utéci, ukrýt se; letěl sice hyperbolickou rychlostí, ale mohla jej lehce dohonit každá loď s reaktorem větší výkonnosti, a s tak přesně vypočítanými prvky pohybu…

Otevřel jsem kazetu zapisujícího aparátu, abych vyňal papírovou pásku a šel s ní do radiostanice — a vtom jako by do mě hrom udeřil, ztuhl jsem, pojednou zpitomělý a zkroušený…

Kovový buben byl prázdný; páska se už dávno, možná před několika hodinami vytočila, nikdo nezaložil novou, takže všecky výsledky počítání jsem posílal — nikam; zmizely do jednoho; nebyla ani loď, ani její stopy, nic…

Vrhl jsem se k obrazovkám, potom jsem chtěl odpojit ten svůj proklatý balast, opustit ten Le Mansův majetek a vydat se — kam? Sám dobře nevím, kterým směrem… Snad na souhvězdí Vodnáře, ale jaký to byl cíl! Nebo že by přece jenom….? Kdybych rádiem určil sektor, aspoň přibližně, a zároveň rychlost…