Stanisław Lem - Příběhy pilota Pirxe

Proti předpisům? Ovšemže. Na manévrování jsem neměl palivo. Říkal jsem to už. Bez tahu jsem se musel vléci přes dva měsíce. A pak nastala katastrofa. Ne, kdepak meteority, tohle přece nebyl román. Příušnice. Nejdřív kormidelní technik, potom oba piloti najednou a potom všichni ostatní: opuchla jim tvář, z oči zbyly štěrbinky, vysoká horečka, o hlídkách se nedalo ani mluvit. Ten divoký virus přinesl na palubu Ngey, černoch, který byl na „Perle noci“ kuchařem, stevardem, správcem a ještě čímsi. Byl taky nemocný, a jak! Copak děti v Jižní Americe nemají příušnice? Nevím. Stačí, že jsem měl loď bez posádky. Zůstal mi telegrafista s druhým inženýrem; telegrafista byl opilý už od rána, od snídaně. Vlastně ne opilý — jestli měl takovou natvrdlou hlavu, nebo popíjel po troškách, nevím, stačí, že se celkem pohyboval dost dobře, zvlášť když nebyla gravitace (a ta nebyla skoro celou dobu, nepočítaje malé opravy kursu), ale alkohol měl v očích, v mozku, každé nařízení, každý rozkaz jsem musel důkladně kontrolovat. Toužebně jsem si představoval, jak ho ztluču, až přistaneme, nahoře jsem si to dovolit nemohl, a taky — jak bít opilého? Bez alkoholu to byla typická krysa, šedý, zplihlý, nemytý, a měl milý zvyk — proklínal nejstrašlivějšími slovy toho, koho si vyhlédl u stolu v jídelně — a morseovkou. Ano, říkal si Morse, prstem klepal do stolu a kolikrát málem došlo ke rvačce, všichni přece rozuměli, a on, přitlačený ke zdi, tvrdil, že to je jeho tik. Nervový. Že to vzniká samo. Nařídil jsem mu držet lokty u těla, a on začal ťukat nohou nebo vidličkou — v jistém smyslu to byl umělec. Jediným úplně zdravým, normálním člověkem byl inženýr. Hm, ale ukázalo se, rozumíte, že sice byl inženýr, ale silničář. Podepsal smlouvu, protože souhlasil s polovičním platem, agentovi to úplně stačilo. A mně nenapadlo, abych ho, když přišel na palubu, vyzkoušel. Agent se ho jenom zeptal, jestli rozumí konstrukcím, strojům; řekl, že ano, rozuměl jim přece, ale těm na silnicích. Dal jsem mu držet hlídky. Nerozeznával planety od hvězd. Teď už tedy máte jakéstakés ponětí, jak Le Mans dělal velké obchody. Vždyť i já jsem mohl být navigátorem ponorek, a kdybych mohl, možná bych to i předstíral. Zamkl bych se v kajutě. Ale nemohl jsem. Agent nebyl blázen. Když už nepočítal s mou loajalitou, počítal aspoň s mým pudem sebezáchovy. Chtěl jsem se vrátit, a protože těch sto tisíc tun ve vzduchoprázdnu nic nevážilo a jejich odpojení by naši rychlost nezvětšilo ani o milimetr za vteřinu, nebyl jsem už natolik zlomyslný, abych to přece jenom udělal. Protože i takové myšlenky se mi rojily hlavou, když jsem ráno od jednoho k druhému roznášel vatu, olej íček, obvazy, líh, aspirin — veškerým mým potěšením byla ta knížka o lásce ve vzduchoprázdnu a uprostřed meteorických tajfunů. Některé odstavce jsem četl desetkrát. Byly tam všecky možné druhy nejděsivějších událostí, elektronické mozky se bouřily, agenti pirátů měli vysílače vmontované do lebky, krásná žena pocházela z jiné sluneční soustavy, ale o příušnicích jsem tam nenašel ani slovo. Tím líp pro mne — to je jasné. Měl jsem jich po krk. Chvílemi se mi zdálo, že kosmonautiky taky.

Ve volných chvílích jsem se snažil vypátrat, kde telegrafista ukrývá své zásoby. Nevím, možná ho přeceňuju, ale mám dojem, že některá místa prozrazoval schválně, až když tam bylo málo vodky, prostě proto, abych neoslabl ve svém rozhodnutí a nemávl rukou nad jeho pitím. Protože kde měl hlavní pramen, to nevím dodnes. Nebo byl už alkoholem tak prosycen, že hlavní zásobu nosil v sobě? Dost na tom, že jsem hledal a lezl po lodi jako moucha po stropě, vláčel jsem se po lodní zádi, po středodrahách, jak se to někdy děje ve snech, cítil jsem se sám jako kůl v plotě — všichni leželi v kajutách celí opuchlí, inženýr trčel u kormidla a z lingvafonu se učil francouzsky, bylo ticho jak na lodi morem nakažených, jenom ventilací ke mně někdy doléhal pláč nebo zpěv. To zpíval ten bolivijský Mexikánec, k večeru na něj padal smutek života. S hvězdami jsem měl málo co dělat, když nepočítám tu knížku. Některé úryvky jsem uměl nazpamět, naštěstí mi už vyvětraly z hlavy. Čekal jsem, kdy ty příušnice skončí, protože takový déletrvající život Robinsona není nic příjemného. Inženýru-silničáři jsem se vyhýbal, i když to byl svým způsobem dost slušný chlap a přísahal mi, že nemít finanční starosti, do kterých ho dostala žena se švagrem, nikdy by nebyl tu smlouvu podepsal.

Byl to ale člověk toho druhu, který nesnáším, jeden z těch, kteří se svěřují bez jakýchkoli zábran a brzd. Nevím, jestli pociťoval takovou neobyčejnou důvěru jenom ke mně — asi ne, protože jisté věci lidé prostě z úst nevypouštějí, ale on mohl říkat všechno, až se mi z toho dělalo špatně. Naštěstí „Perla noci“ byla velká: dvacet osm tisíc tun v klidu, bylo se kde schovat.

Určitě si domyslíte, že to byla moje první a poslední cesta pro Le

Manse. Od té doby jsem se už tak nenechal napálit, i když jsem se ocitl v nejrůznějších malérech. Nevyprávěl bych o tomhle poměrně dost trapném úryvku svého životopisu, kdyby to nebylo spojeno s onou druhou, neexistující stránkou kosmonautiky. Snad si pamatujete — na začátku jsem upozorňoval, že to bude téměř stejná historie jako z té knížky.

Meteoritovou výstrahu jsme dostali ze vzdálenosti oběžné dráhy Venuše, ale telegrafista spal anebo ji prostě nepřevzal, teprve druhý den ráno jsem tu novinku slyšel ve zprávách vysílaných kosmickou stanicí Luny. Abych řekl pravdu, zprvu se mi to zdálo naprosto nepravděpodobné. Drakonidy už dávno zmizely, prostor byl čistý, roje se objevují pravidelně, to ano, Jupiter rád tropí žertíky s perturbací, ale tentokrát za to nemohl, protože radiant byl úplně jiný. Výstraha byla dokonce pouze osmého stupně, zanedbatelná, byl to prachový roj, hustota mračna velice malá, procento větších úlomků bezvýznamné, šířka čela ovšem značná. Když jsem se podíval na mapu, pochopil jsem, že v takzvaném roji jsme už dobrou hodinu, možná i dvě. Obrazovky byly prázdné. Nijak jsem se tím neznepokojoval a jedinou neobvyklou věcí byla teprve druhá, polední zpráva: vzdálené sondy totiž zjistily, že jde o mimosystémový roj!

Byl to druhý takový roj od doby vzniku kosmologie. Meteority jsou zbytky komet a obíhají po protažených elipsách, gravitací jsou připoutané ke Slunci jako hračky na nylonových nitkách; mimosystémový roj, tedy takový, který se do naší soustavy dostává z prostoru Velké galaxie, je senzací, ovšem spíše pro astrofyziky než pro piloty. Jistě, je v tom rozdíl i pro nás, byť celkem nevelký — v rychlosti: systémové roje nemohou mít v blízkosti Země velkou rychlost. Nemohou mít rychlost větší, než je parabolická nebo eliptická. Naproti tomu roj, který do systému vchází zvenčí, může mít — a zpravidla má — rychlost hyperbolickou. Ale v praxi je to stejné; vzrušení podléhají spíš meteorologové a astrobalistikové, a ne my.

Zpráva o tom, že jsme v roji, neudělala na telegrafistu žádný dojem; mluvil jsem o tom při obědě, když jsem jako obvykle zapojil motory na malý tah; prováděly opravu kursu a současně trochu přitažlivosti usnadňovalo život. Nemuseli jsme sát polévku brčkem ani si dávat skopové do pusy v podobě zubní pasty. Vždycky jsem byl stoupencem normálních, lidských jídel.

Inženýr se však velice vyděsil. To, že jsem o roji hovořil jako o letním deštíku, byl schopen pokládat za důkaz, že jsem zešílel. Mírně jsem mu vysvětloval, že — za prvé — roj je prachový a velice řídký a naděje, že bychom se setkali s úlomky, které by mohly poškodit loď, je menší než naděje zemřít tak, že nám v divadle spadne lustr na hlavu; za druhé: stejně nelze nic podniknout, protože „Perla“ není schopna provádět úhybné manévry, a za třetí: čirou náhodou máme kurs téměř souběžný s trajektorií roje, čili nebezpečí, že se srazíme, se ještě několiksetkrát zmenšuje.