Arthur Clarke - Kladivo Boží

Jedna miliontina velikosti pozemské gravitace, dvě miliontiny — ohromná hmotnost asteroidu začínala loudavě reagovat na tah motorů. Nikdo, kdo by stál na Kálí — pokud by tam ovšem někdo dokázal stát — by si nepovšiml sebemenší změny, přestože by dokázal pod nohama cítit vibrace a viděl by oblaka prachu, který motory zvedaly do kosmu. Kálí se oklepávala jako pes, který po koupeli vyleze z vody.

A potom, neuvěřitelně, čísla se zhroutila zpět na nulu. Okamžik nato se rozezněly tři poplachy současně. Všichni poplach ignorovali. Nedalo se vůbec nic dělat. Všechny oči se upíraly na Kálí — a na nepříliš elegantní konstrukci ATLASU.

Velké nádrže paliva se rozevíraly jako květy ve zpomaleném filmu a rozlévaly se z nich tisíce tun pohonných hmot, které mohly zachránit Zemi. Chomáče páry se zvedaly a táhly po tváři asteroidu, aby zahalily jeho povrch rozrytý krátery nestálou atmosférou.

Kálí neúprosně pokračovala po své smrtící dráze.

V prvním přiblížení se jednalo o elementární problém z oblasti dynamiky. Hmotnost Kálí byla známa v mezích jednoho procenta a rychlost, které dosáhne, když se setká se Zemí, dokonce s přesností na dvanáct desetinných míst. Každý školák by dokázal dosadit do vzorce E = 1/2 Mv2, do vzorce pro výpočet výsledné energie, a energii pak přepočítat na megatuny výbušniny.

Výsledek byl nepředstavitelný. Naráz měly vybuchnout dva miliony milionů tun trinitrotoluenu. Tohle číslo, které si beztak nikdo neuměl představit, se dalo také vyjádřit jako bomba, která zničila Hirošimu, krát jedna miliarda. A velkou neznámou v rovnici, na níž mohly záviset miliony životů, bylo místo dopadu. Čím více se Kálí přiblíží k Zemi, tím menší bude interval chyby: Avšak až do několika dnů před srážkou nebude možné určit místo dopadu s přesností vyšší než tisíc kilometrů. Zatím to byl pouhý odhad, který mnozí považovali za horší než pouze k ničemu.

Místo dopadu bude každém případě s velikou pravděpodobností moře, protože tři čtvrtiny povrchu Země tvoří voda. Nejoptimističtější scénář předpokládal dopad do středu Tichého oceánu. V tom případě bude čas evakuovat menší ostrovy, než je kilometr vysoké vlny vymažou z mapy.

Ovšem jestliže Kálí dopadne na pevninu, v dosahu stovek kilometrů nebude mít nikdo naději na přežití. Všechno živé se okamžitě vypaří. A o pár minut později všechny budovy na ploše rozlehlé jako světadíl smete tlaková vlna. I podzemní kryty se pravděpodobně zavalí, ačkoliv někteří šťastlivci, kteří přežijí, by se mohli vyhrabat z ruin.

Budou však mít to štěstí? Sdělovací prostředky neustále opakovaly otázku položenou těmi, kteří ve dvacátém století psali o termojaderné válce: „Budou živí závidět mrtvým?“

To by se mohlo docela dobře stát. Dodatečné následky srážky by mohly být dokonce ještě horší než účinky okamžité, protože obloha bude zatemněná dýmem a prachem po celé měsíce — a snad i roky. Většina vegetace na celé planetě a snad ani zbývající živočišný život nedokáže přežít bez slunečního svitu, zejména když z oblohy bude pršet déšť nasycený kyselinou dusičnou, která se vytvoří, když se v žáru ohnivé koule sloučí megatuny kyslíku v dolní vrstvě atmosféry s dusíkem.

Dokonce i pro tvory ovládající vyspělou techniku se může Země stát na desítky let v podstatě neobyvatelnou. Ostatně kdo by chtěl žít na zdevastované planetě? Jedinou naději představoval vesmír.

Avšak cesta na jiná kosmická tělesa byla pro všechny kromě několika málo vyvolených zapovězena. Nebylo dost kosmických lodí, aby odnesly více než pouhý malý zlomek lidstva třeba jen na Měsíc — a mělo by malý smysl něco takového podnikat. Měsíční kolonie by s potížemi ubytovaly více než pár stovek tisíc nečekaných hostů.

Země znamenala odjakživa pro všechny ze čtvrt bilionu lidí, které kdy nesla na svém povrchu, kolébku i hrob.

Nejinak tomu bude i nyní.

Kapitán Singh seděl o samotě ve své velké, dobře vybavené kabině, která byla jeho domovem déle než kterékoliv jiné místo ve Sluneční soustavě. Byl ještě jako ve snách, ale varování z ASTROPOLU, přestože přišlo příliš pozdě, přece jen přispělo ke zlepšení morálky na lodi. Sice nepříliš, ale každý drobet pomáhal.

Alespoň že to nebyla jejich chyba. Oni svou povinnost splnili. A koho by napadlo, že náboženští fanatici budou chtít zničit Zemi?

Nyní, když byl nucen přemýšlet o dříve nemyslitelném, možná to konec konců nebylo až tak překvapivé. Téměř každé desetiletí, po celou historii lidstva, předpovídali samozvaní proroci, že v určitou dobu nastane konec světa. Co bylo ohromující — a co dohánělo člověka k zoufalství, takže pochyboval o zdravém rozumu celého svého biologického druhu — bylo to, že obvykle shromáždili tisíce příznivců, kteří prodali všechen už dále nepotřebný majetek a čekali na jistém určeném místě, aby vstoupili na nebe.

I když mnozí z těch, kteří ohlašovali zánik světa na přelomu tisíciletí, byli podvodníci, většina svým předpovědím upřímně věřila. A kdyby měli tu moc, lze pochybovat o tom, že kdyby Bůh nespolupracoval, připravili by oni sami splnění svých proroctví?

Tedy Znovuzrození, se svými vynikajícími technickými možnostmi, měli moc. Potřebovali jen pár kilogramů výbušniny, jistý dost inteligentní software a spolupachatele na Deimosu. I jeden by stačil.

Jaká smůla, pomyslel si nostalgicky Singh, že informátor to oznámil, až když bylo už příliš pozdě. Snad to udělal i záměrně — jako pokus vyhovět oběma stranám: „Uspokojil jsem své svědomí, ale nezradil své náboženství.“

Co na tom teď záleželo? Kapitán Singh se přestal zabývat zbytečnými výčitkami. Nic nemůže změnit minulost a on se nyní musí smířit s Vesmírem.

Prohrál bitvu o záchranu planety, kde se narodil. Skutečnost, že se nacházel v naprostém bezpečí, mu nepříjemné pocity jaksi ještě zhoršovala. Goliáš se nenacházel vůbec v žádném nebezpečí a měl pořád dostatek paliva, aby se připojil k otřeseným lidem, kteří katastrofu přežijí na Měsíci nebo na Marsu.

Tedy, jeho srdce patřilo na Mars, ale někteří členové posádky měli své milované na Měsíci. Bude o tom muset nechat hlasovat.

Lodní řády s takovou situací samozřejmě nepočítaly.

„Pořád nechápu,“ řekl hlavní inženýr Morgan, „jak to, že tu sadu výbušnin neobjevili při předletové výstupní kontrole?“

„Protože se dala snadno ukrýt — a nikoho nenapadlo něco takového hledat,“ odpověděl mu jeho zástupce. „Mne zase překvapuje to, že fanatici Znovuzrození žijí i na Marsu.“

„Ale proč to udělali? Nemůžu uvěřit, že by příznivci Chrislámu, třeba i nábožensky pomatení, chtěli zničit Zemi.“

„Nemůžeš odporovat jejich logice — jestliže přijmeš jejich východiska. Bůh — Alláh — nás zkouší a my se do toho nesmíme plést. Když Kálí Zemi mine, prima. Jestliže ne — no, je to součástí nějakého většího Božího plánu. Možná jsme zaneřádili Zemi natolik, že je čas, aby se začalo znovu. Nezapomínej na staré rčení Ciolkovského: Země je kolébkou lidstva, ale v kolébce nemůžete žít navždy. Kálí by mohla znamenat jemný náznak, že je čas kolébku opustit.“