Stanisław Lem - Návrat z hvězd

Здесь есть возможность читать онлайн «Stanisław Lem - Návrat z hvězd» весь текст электронной книги совершенно бесплатно (целиком полную версию без сокращений). В некоторых случаях можно слушать аудио, скачать через торрент в формате fb2 и присутствует краткое содержание. Город: Praha, Год выпуска: 1961, Издательство: Knihovna československé mládeže, Жанр: Фантастика и фэнтези, на чешском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале библиотеки ЛибКат.

Návrat z hvězd: краткое содержание, описание и аннотация

Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «Návrat z hvězd»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.

Vědeckofantastický román rozvíjí zajímavý problém astronauta, jenž se po mnoha letech putování vesmírem opět vrátil na Zemi. Na té zatím uběhlo 137 let a život lidí i jejich názory a myšlení se v jejich běhu změnily tak dokonale, že dobyvatel vesmíru si na Zemi připadne cizincem. Uvědomuje si, že jeho svět se rozpadl a zmizel v propasti času a těžce v sobě řeší otázku, zda má z té Země znovu vzletět do vesmíru anebo se poddat zákonům jejího nověho života..

Návrat z hvězd — читать онлайн бесплатно полную книгу (весь текст) целиком

Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «Návrat z hvězd», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.

Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

„Už. Bude to chvilku trvat…“

„No…“

Stála pod můstkem a já u kratší stěny bazénu, jako bych se bál přiblížit. Šel jsem tedy k ní, pomalu, jako mimoděk. Již jsem si zvykal na šero. Mohl jsem rozeznat rysy její tváře. Dívala se do vody. Moc jí to slušelo v té bílé čepici a připadala mi vyšší než oblečená.

Tyčil jsem se nad ní, až mi to začalo být trapné. Snad proto jsem najednou usedl. Pitomče! nadával jsem si, ale nic jsem tím nadáváním nevyřešil. Mračna houstla, tmy přibývalo, ale nevypadalo to na déšť. Citelně se ochladilo.

„Není vám zima?“

„Ne. — Pane Breggu?“

„Prosím?“

„Vody nějak nepřibývá…“

„Otevřel jsem výpusť… snad už to bude stačit. Zavřu ji.“

Když jsem se vracel od domu, napadlo mi, že bych mohl zavolat Olafa. Div jsem se nahlas nezasmál: tak to bylo hloupé. Bál jsem se jí…

Skočil jsem šipkou a hned jsem vyplaval.

„Snad už. Možná, že jsem to přehnal, řekněte, mohu přitočit teplou…“

Voda teď rychle opadávala, protože odtok byl ještě pořád otevřený. Děvče — viděl jsem její štíhlý stín na pozadí mračen — jako by váhalo. Třeba si to rozmyslila, třeba se vrátí domů, blesklo mi hlavou a já pocítil jakési ulehčení. V tom okamžiku skočila nohama napřed a lehce vykřikla. Bylo tam hodně mělko. Nestačil jsem ji varovat. Musela řádně narazit nohama o dno, zavrávorala, ale neupadla. Vrhl jsem se k ní.

„Udělala jste si něco?“

„Ne.“

„Je to kvůli mně. Jsem hlupák.“

Stáli jsme po pás ve vodě. Začala plavat. Vylezl jsem na břeh a rozběhl se k domu, uzavřel jsem odtok a vrátil jsem se. Nikde ji nebylo vidět. Tiše jsem vklouzl do vody a přeplaval bazén. Převrátil jsem se naznak, a lehkými pohyby paží jsem plaval ke dnu. Otevřel jsem oči. Viděl jsem temně sklovitou, drobnými vlnkami zčeřenou vodní hladinu. Pomalu mě to vyneslo, šlapal jsem vodu a uviděl jsem ji. Stála u samé zdi bazénu. Připlaval jsem k ní. Můstek se zvedal na druhé straně, bylo tu mělko, takže jsem se hned postavil na nohy. Voda, kterou jsem prorážel, při chůzi hlasitě šplouchala. Viděl jsem jí do tváře. Dívala se na mne. Ať již to zavinila prudkost posledních kroků — ve vodě se těžko chodí a nesnadno se náhle zastavuje — nebo sám už nevím proč, pravda je, že jsem se octl těsně vedle ní. Snad by se nebylo nic stalo, kdyby couvla, ale ona zůstala na místě s rukou na prvním příčli vyčnívajícím z vody a já už jsem byl příliš blízko, abych cokoli řekl, skryl se v hovoru…

Pevně jsem ji objal, byla studená, slizká jako ryba, jako podivný neznámý tvor. Ale najednou jsem v tom doteku tak chladném jako mrtvém — nepohnula se totiž vůbec — našel horkou skvrnu, její rty. Líbal jsem ji, líbal a líbal — bylo to učiněné šílenství. Nebránila se. Nevzpírala se nijak, byla jako bez života. Držel jsem ji za ramena, zvedl jsem její tvář vzhůru, chtěl jsem ji vidět, pohlédnout jí do očí, ale bylo již tak tma, že jsem je spíše uhodl. Nechvěla se. Jen něco pulsovalo — nevím zda mé srdce či její. Tak jsme stáli, až se — pozvolna — začala vysvobozovat z mých rukou. Pustil jsem ji okamžitě. Vystoupila po schůdkách na břeh. Já za ní a znovu jsem ji objal, nějak ze strany, chvěla se. Nyní se chvěla. Chtěl jsem něco říci, ale nemohl jsem ze sebe dostat ani hlásku. Jen jsem ji držel a tiskl k sobě. Stáli jsme a ona se uvolnila podruhé, neodstrčila mě — ale bylo to tak, jako bych vůbec neexistoval. Ruce mi klesly. Odešla. Ve světle dopadajícím z mého okna jsem viděl, jak zvedla plášť, ani se do něho nezahalila a vystoupila po schodech. U dveří — v hale se také svítilo — zahlédl jsem třpyt vodních kapek na jejích zádech a stehnech. Dveře se zavřely, zmizela.

V prvním okamžiku jsem měl chuť vrhnout se do vody a už nevyplavat. Docela vážně. Ještě nikdy jsem nemel takový kolotoč v hlavě. Místo hlavy. Všechno dohromady bylo tak nesmyslné, nemožné, a nejhorší bylo, že jsem nevěděl, co to znamená, a co teď mám podniknout. Ale proč byla taková… taková… Třeba ji ochromil strach. Ach, ten strach, ten věčný strach. Za tím bylo něco jiného. Co? Jak jsem to mohl vědět, já nebo Olaf. Ostatně, cožpak jsem patnáctiletý kluk a poběžím si k němu o radu, když jsem políbil děvče?

Ano, řekl jsem si. Poběžím. Šel jsem k domu, zvedl svůj plášť, vytřásl z něho písek. V hale bylo světlo. Přistoupil jsem k jejím dveřím.

Možná, že mi otevře, napadlo mi. Kdyby mi otevřela, přestalo by mi na ní záležet. Snad. A třeba to bude konec. Nebo dostanu políček. Ne. Oni jsou hodní, oni jsou betrizovaní, oni nemohou. Dá mi kapku mlíčka, to mi ohromně pomůže. Stál jsem tam snad pět minut a vzpomínal na podzemí Kerenei, na tu proslulou díru, o níž hovořil Olaf. Blahoslavená díra! Byla to asi stará sopka. Arder tam uvázl mezi balvany a nemohl vylézt a láva stoupala. Vlastně žádná láva. Venturi tvrdil, že to byl jakýsi gejzír — ale to bylo později. Arder — slyšeli jsme jeho hlas. Rádiem. Já tam sešplhal a vytáhl jsem ho, bože! Desetkrát mi to bylo milejší než tyto dveře. Ani nejslabší zvuk, nic.

Kdyby ty dveře měly aspoň kliku, ne, byla tam destička. U mne nahoře nebyla. Nevěděl jsem, je-li nějak nařízena, jako zámek, nebo zda se má stisknout. Byl jsem pořád stejný pračlověk. Z Kereneie.

Zvedl jsem ruku a zaváhal jsem. A co když se dveře neotevřou? Pouhá představa toho ústupu mi mohla poskytnout materiál k přemýšlení na dlouhou dobu. A cítil jsem, že čím déle stojím, tím mám méně síly, jako kdyby ze mne všechna vyprchala. Dotkl jsem se destičky. Neustoupila. Přitlačil jsem silněji.

„To jste vy?“ zaslechl jsem její hlas. Musela stát těsně za dveřmi.

„Ano.“

Ticho. Půl minuty. Minuta.

Dveře se pootevřely. Stála na prahu. Měla na sobě nadýchaný župan. Vlasy se jí rozsypaly po límci. Teprve teď — neuvěřitelné! — jsem si povšiml, že jsou kaštanové.

Dveře byly jen pootevřeny. Přidržovala je. Když jsem postoupil o krok, couvla. Samy bez nejtiššího zvuku za mnou zapadly.

A najednou jsem si uvědomil, jak to všechno vypadá. Jako by mi spadly nějaké šupiny z očí. Dívala se bez hnutí, bledá, přidržujíc rukama cípy toho županu, a naproti ní já — crčí ze mne voda — nahý, v Olafových černých plavkách, v ruce plášť potřísněný pískem — a dívám se na ni.

A znenadání jsem se tomu všemu usmál. Vytřepal jsem plášť, oblékl jsem si jej, převázal a usedl. Všiml jsem si dvou mokrých skvrn tam, kde jsem předtím stál. Ale neměl jsem jí absolutně co říci. Nic. Co jsem mohl povědět? Naráz jsem to věděl. Bylo to jako inspirace.

„Víte, kdo jsem?“

„Vím.“

„Ach tak. To je dobře. Z cestovní kanceláře?“

„Ne.“

„To je jedno. Já jsem — barbar, víte?“

„Opravdu?“

„Opravdu. Hrozný barbar. Jak se jmenujete?“

„Nevíte?“

„Jak ti říkají?“

„Eri.“

„Unesu tě odtud.“

„Cože?“

„Ano. Unesu tě odtud. Nechceš?“

„Ne.“

„Nevadí. Unesu tě. Víš proč?“

„Snad ano.“

„Ne. Nevíš. Já sám to nevím.“

Mlčela.

„Nemohu proti tomu nic dělat,“ pokračoval jsem. „Stalo se to vlastně ve chvíli, kdy jsem tě uviděl. Předevčírem. U oběda.“

„Vím.“

„Počkej. Ty si možná myslíš, že žertuji.“

„Ne.“

„Jak můžeš… Pokusíš se o útěk?“

Читать дальше
Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Похожие книги на «Návrat z hvězd»

Представляем Вашему вниманию похожие книги на «Návrat z hvězd» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё непрочитанные произведения.


Stanisław Lem - Podróż jedenasta
Stanisław Lem
Stanisław Lem - Podróż ósma
Stanisław Lem
Stanisław Lem - Ananke
Stanisław Lem
Stanisław Lem - Patrol
Stanisław Lem
Stanisław Lem - Test
Stanisław Lem
libcat.ru: книга без обложки
Stanisław Lem
Stanisław Lem - Fiasko
Stanisław Lem
Stanisław Lem - Planeta Eden
Stanisław Lem
Stanisław Lem - Příběhy pilota Pirxe
Stanisław Lem
Отзывы о книге «Návrat z hvězd»

Обсуждение, отзывы о книге «Návrat z hvězd» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.

x