Stanisław Lem - Návrat z hvězd

„Kdyby si to myslili, vůbec by nás sem nepustili. Ne, Hale, o nás nejde. Jde o něco víc. Čím to, že to nemůžeš pochopit?“

„Zřejmě jsem zhloupl. Mluv!“

„Široká veřejnost si to vůbec neuvědomuje…“

„Co?“

„To, že hyne průzkumnický duch. Že výpravy neexistují, to vědí. Ale nepřemýšlejí o tom. Myslí si, že výpravy nejsou, protože jsou nepotřebné, a hotovo. Ale jsou lidé, kteří to vědí znamenitě. A vědí, co se děje, jaké to bude mít důsledky. Jaké už to má důsledky.“

„No?“

„Drdy — drdy. Na věky věkův drdy — drdy. Nikdo už nepoletí k hvězdám. Už nikdo nebude riskovat nebezpečný experiment. Už nikdo na sobě nevyzkouší nebezpečný lék. Co? Že o tom nevědí? I vědí! A kdyby se rozneslo, kdo jsme, co jsme udělali, proč jsme letěli, co to bylo, pak by se nikdy, nikdy nepodařilo skrýt tu tragédii!“

„Drdy — drdy?“ zeptal jsem se, užívaje jeho obratu. Možná, že by náhodnému posluchači naší rozmluvy připadal směšný, ale mně do smíchu nebylo.

„Jasně. A podle tvého názoru to není tragédie?“

„Nevím, Ole, poslyš, pro nás to musí být a zůstane velkou věcí. Jak jsme se dali připravit o ty roky — o všechno, no, pak to považujeme za nejdůležitější. Ale třeba to není, musíš být objektivní. Řekni sám: co jsme vykonali?“

„Jak to, co?“

„No, vytřep rance, vysyp všecko to, co sis přivezl z Fomalhautu?“

„Zbláznil ses?“

„Vůbec ne. Jaké jsou výsledky té výpravy?“

„My jsme byli piloti, Hale. Zeptej se Gimmy, Thurbera…“

„Ole, nalejme si čistého vína. Byli jsme tam spolu a víš dokonale, co oni dělali. Co dělal Venturi, než zahynul, co dělal Thurber, no, proč se tak díváš? Co jsme přivezli? Čtyři fůry všelijakých analýz. Spektrálních. Takových a makových. Vzorky hornin, pak tu živu, nebo metaplazmu, nebo jak se nazývá to svinstvo z Bety Arktura. Normers si ověřil svou teorii gravimagnetických vírů a ještě se ukázalo, že na planetách C Meoli mohou existovat nikoli triploidy, nýbrž silikonové tetraploidy a na tom měsíci, kde se málem oddělal Arder, není nic, kromě prašivé lávy a bublin velikých jako mrakodrapy. A proto, abychom se přesvědčili, že ta láva tuhne do takových velkých, podělaných bublin, my jsme zahodili deset let života a vrátili se sem, abychom byli pro posměch a stali se zrůdami z panoptika. Tak pro jakou prachsetsakramentskou kravinu jsme tam lezli? Nechtěl bys mi to říct? Nač nám to bylo dobrý?“

„Pomalu,“ řekl.

Měl jsem vztek. On taky. Oči se mu zúžily. Napadlo mi, že se ještě serveme a rty mi začaly cukat. A tu se najednou také on usmál.

„Jsi starý kůň,“ řekl. „Dovedeš člověka rozvzteklit, víš?“

„K věci, Olafe, k věci.“

„K jaké věci? Sám nemluvíš k věci. A kdybychom přivezli slona s osmi nohama, který řehtá čistou algebru, to bys byl spokojený, co? Cos tam čekal na tom Arkturu? Ráj? Vítězný oblouk? Oč ti jde? Za těch deset let jsem od tebe neslyšel tolik blbostí, jako jsi jich teď naplácal za minutu.“

Nadechl jsem se.

„Olafe, nedělej si ze mne blázny. Víš, oč mi šlo. Šlo mi o to, že bez toho… lidé… mohou žít…“

„To bych řekl! A jak!“

„Počkej. Mohou žít a dokonce, je-li tomu tak, jak říkáš, že přestali létat kvůli té betrizaci, jestlipak stálo za to, jestli mělo smysl, zaplatit takovou cenu? Ten problém se teprve musí rozřešit, kamaráde.“

„Vážně? Řekněme, že se oženíš. Co se tak díváš? Nemůžeš se oženit? Můžeš. Já ti povídám, že můžeš. A budeš mít děti. No, a poneseš je k betrizaci s písní na rtech, že?“

„S písní ne, ale co bych mohl dělat. Nemohu vést válku proti celému světu…“

„No, kéž ti dopřejí štěstí nebesa černá i modrá,“ řekl. „A teď, jestli chceš, můžeme jet do města.“

„Dobře,“ řekl jsem. „Oběd bude za dvě a půl hodiny. Stihneme to.“

„A kdybychom to nestihli, to už nám nic nedají?“

„Dají, jenže…“

Zrudl jsem pod jeho pohledem. Jako by to neviděl, začal si otřepávat písek z bosých nohou. Šli jsme nahoru, převlékli se a odjeli autem do Klavestry. Ruch na silnici byl velký. Poprvé jsem spatřil barevné glidery, růžové a bělocitrónové. Nalezli jsme mechanickou dílnu; zdálo se mi, že vidím úžas ve skleněných očích robota, který prohlížel rozbitý vůz. Nechali jsme ho tam a vrátili se pěšky. Ukázalo se, že jsou dvě Klavestry, stará a nová. Ve staré, místním průmyslovém centru, jsem byl včera s Margerem. Ta nová, módní letovisko, se hemžila lidmi, skoro výhradně mladými, převážně pod dvacet! V křiklavých lesklých úborech vypadali chlapci jako by byli převlečeni za římské vojáky, protože se ta látka třpytila v slunci jako krátké pancíře. Hodně děvčat, většinou hezkých, často v plážových úborech odvážnějších než všechno, co jsem kdy viděl. Sám jsem nevzbuzoval větší pozornost, ale když jsem šel s Olafem, cítil jsem na sobě pohledy celé ulice. Barevné skupinky pod palmami se při pohledu na nás zastavovaly. Byli jsme vyšší než ostatní. Lidé zůstávali stát, ohlíželi se, byl to strašně hloupý pocit.

Když už jsme vkročili na silnici a odbočili přes pole k jihu, k domovu, otřel si Olaf čelo kapesníkem. Také já jsem se trochu zpotil.

„Aby to čert vzal,“ řekl.

„Nech si to pro lepší příležitost.“

Kysele se usmál.

„Hale!“

„Co?“

„Víš, jak to vypadá? Jako scéna z filmového ateliéru. Římané, kurtizány a gladiátoři.“

„Ti gladiátoři — to jsme my?“

„No, právě.“

„Běžíme?“ řekl jsem.

„Běžíme.“

Klusali jsme přes pole. Bylo to asi pět mil. Ale vzali jsme to příliš vpravo a museli jsme se kousek vracet. Ale ještě jsme se stačili před obědem vykoupat.

Zaklepal jsem na Olafův pokoj.

„Jsi-li přítel, vstup!“ ozval se jeho hlas.

Stál tam nahý, a z lahve, kterou držel v ruce, stříkal si na trup světle žlutou tekutinu, která ihned tuhla v kyprou látku.

„To je to tekuté prádlo,“ řekl jsem. „Jak to můžeš dělat?“

„Nevzal jsem si druhou košili,“ zamručel. „Ty to nesnášíš?“

„Ne, a ty?“

„Roztrhala se mi košile.“

Na můj užaslý pohled se ušklíbl a dodal:

„Ten chechtavý paňáca, víš.“

Neřekl jsem už nic. Oblékl si své staré kalhoty — pamatoval jsem se na ně ještě z Prométhea — a sešli jsme dolů. Prostřeno bylo pouze pro tři a v jídelně nikdo.

„Budeme čtyři,“ obrátil jsem se na bílého robota.

„Prosím ne, pan Marger odjel. Paní Margerová, vy a pan Staave, celkem tři. Mám nosit na stůl, nebo počkáte na paní Margerovou?“

„Snad počkáme,“ pospíšil si s odpovědí Olaf. Správný chlap. Děvče právě přišlo. Mělo na sobě touž sukni jako včera, vlasy trochu urousané, jako kdyby vyšlo rovnou z vody. Představil jsem jí Olafa, byl klidný a důstojný. Nikdy jsem nedovedl být tak důstojný jako on.

Trochu jsme konverzovali. Řekla, že její manžel musí každý týden na tři dny odjet za služebními povinnostmi, a že voda v bazénu navzdory slunci není tak teplá, jak by mohla být. Ale tento rozhovor rychle skončil, a přestože jsem se velice namáhal, nemohl jsem na nic přijít a zahalil se v mlčení a jenom jsem jedl, zatímco jsem proti sobě měl jejich tak kontrastující siluety. Všiml jsem si, že si ji Olaf prohlíží, ale jen tehdy, když jsem na ni mluvil a ona se dívala na mne. Jeho tvář byla bezvýrazná. Jako by po celou dobu myslil na něco jiného.