Stanisław Lem - Návrat z hvězd

Ke konci oběda přišel bílý robot a oznámil, že večer bude voda v bazénu ohřátá, jak si paní Margerová přála. Poděkovala a odešla do svého pokoje. Zbyli jsme sami dva. Olaf se na mne podíval a já jsem se znovu hrozně začervenal.

„Jak je možné,“ řekl Olaf a vložil si do rtů cigaretu, kterou jsem mu nabídl, „že chlap, který si troufal vlézt do té smrduté díry na Kerenei, starý kůň — ne, nikoli kůň, nýbrž vlastně starý nosorožec, stočtyřicetiletý, začíná…“

„Nech toho, bud tak hodný,“ zavrčel jsem. „Abys věděl, radši bych tam vlezl ještě jednou…“

Nedokončil jsem.

„Ne, už to neudělám. Slovo. Ale víš, Hale, musím ti říci, že tě chápu. A dám krk na to, že ty ani nevíš, proč…“

Ukázal hlavou směrem, kudy odešla.

„Proč?“

„Ano. Víš?“

„Ne. Ale ty taky ne.“

„Vím. Mám to říci?“

„Prosím tě, ale žádné sprosťárny.“

„Ty ses vážně zbláznil!“ rozhořčil se Olaf. „Je to prosté. Ty jediný jsi vždycky měl ten defekt. Neviděls, cos měl před nosem, ale jenom to, co bylo hodně daleko, všelijaké ty Cantory, Korbasilee… a tak dále.“

„Nevytahuj se.“

„Já vím, to je v klackovském stylu, ale my jsme se zastavili ve vývoji, když za námi zašroubovali těch osm set šedesát matic.“

„A co dál?“

„Že ona je dočista, jak byla děvčata za našich časů. Nemá v nosíku ten červený hnus, ani ty pokličky na uších, ani svítící chuchvalce na hlavě, není samé zlato. Děvče, jaké jsi mohl potkat v Ceberto nebo v Apprenous. Pamatuju si na dočista stejné. To je všechno.“

„Ať mě vezme čert,“ řekl jsem tiše, „snad ano. Ano. Ano, s jedním rozdílem.“

„No?“

„Již jsem ti to řekl. Hned na začátku. Tehdy jsem se tak nechoval a popravdě řečeno, nepředstavoval jsem si… považoval jsem se za mírnou, tichou vodu…“

„No pravda. Škoda, že jsem si tě nevyfotografoval, když jsi vylezl z té díry na Kerenei. Uviděl bys tu tichou vodu. Člověče, já myslil, že — eh!“

„Nechme plavat Kereneiu i všechny její jeskyně a vůbec všecko,“ navrhl jsem. „Víš, Olafe, než jsem přijel sem, byl jsem u jednoho doktora, Juffon se jmenuje, ohromně sympatický. Osm křížků má za sebou, ale…“

„To je náš úděl,“ poznamenal Olaf klidně. Vyfukoval kouř a díval se, jak se rozplývá nad trsem bledě fialových květů, podobných vzrostlé hyacinte, a pokračoval:

„Nejlíp je nám mezi tááákovými dědečky. S tááákovou bradou. Když si na to vzpomenu, začne to se mnou lomcovat. Víš co? Koupíme si drůbežárnu, budeme slepicím kroutit krkem.“

„Nedělej ze sebe blázna. Tak ten doktor, víš, mi řekl spoustu chytrých věcí. Že přátele mít nemůžeme, to znamená vrstevníky, blízké lidi nemáme — a zbývají nám pouze ženy, a že je teď horší najít jednu ženu než více. A měl pravdu. Už jsem se o tom přesvědčil.“

„Hale, já vím, že jsi chytřejší než já. Ty sis vždycky liboval ve všelijakých — nemožnostech. Abys to měl zatraceně těžké. Aby se ti to nepovedlo napoprvé, ale abys napřed třikrát vylétl z kůže, a teprve pak. Jinak by ti to nevonělo. Nedívej se tak na mne, já se tě nebojím.“

„Zaplaťpámbu. To by tak scházelo.“

„Co jsem to chtěl říci? Aha. Víš, napřed jsem myslel, že vyhledáváš samotu a že tak bifluješ proto, že se chceš stát něčím více než pilotem a chlapíkem od toho, aby ten kolovrátek hrál. Pořád jsem čekal, až začneš nosit nos vzhůru, a dokonce ti musím říci, že když jsi otravoval Normerse a Venturiho s těmi svými hloupostmi a pouštěl ses s nevinnou tváří do takových těch učených disputací, víš, to jsem si myslil, že už začínáš. Ale pak došlo k tomu výbuchu, vzpomínáš…“

„Tenkrát v noci?“

„Ano. A pak Kereneia a Arkturus a ten měsíc. Chlapče, o tom měsíčku se mi občas ještě zdává, a jednou jsem kvůli tomu spadl z postele, no vážně. No, ten měsíc! Ano, ale co… vidíš, mám zřejmě sklerózu. Pořád zapomínám… Ale pak se seběhlo to všecko, a já se přesvědčil, že tobě o to nešlo. Libuješ si v tom, jinak to nedovedeš. Pamatuješ, jak jsi žádal Venturiho o jeho vlastní výtisk té knížky, takové té červené, co to bylo?“

„Topologie hyperprostoru.“

„No, no. A on povídá ‚To je pro vás moc těžké, Breggu, nemáte průpravu‘…“

Musel jsem se smát, tak věrně napodobil hlas Venturiho.

„Měl pravdu, Olafe. Bylo to moc těžké.“

„Ano, tenkrát, ale později jsi věděl, jak na to, že?“

„Věděl. Ale… bez uspokojení. Víš proč. Chudák, ten Venturi…“

„Nic neříkej. Čertví kdo koho má víc litovat — ve světle dalších událostí.“

„Ten už nemůže nikoho litovat. Tys byl tenkrát na horní palubě, že?“

„Já?! Na horní palubě? Člověče, stál jsem vedle tebe!“

„Pravda. Kdyby nebyl všechno najednou pustil do chlazení, byl by z toho možná vyvázl se spáleninami. Stejně jako Arne. Asi ztratil hlavu.“

„Ne, ty jsi báječný. Arne přece beztoho zahynul!“

„O pět let později. Pět let je pět let.“

„Takových let?“

„Nyní tak mluvíš ty sám. Ale předtím u vody, když jsem já začal, tak sis na mne vyjel.“

„A kdo to měl poslouchat?! No, uznej. Řekni sám — co bys ostatně povídal. Když jsi vylezl z té díry na Ke…“

„Dej konečně té díře svatý pokoj!“

„Nedám. Nedám. Teprve tehdy jsem totiž pochopil, co v tobě je. My jsme se tenkrát ještě tak neznali jako později. Když mi Gimma řekl, za měsíc potom, že Arder letí s tebou, myslil jsem si, že — ne, nevím! Jdu za ním, ale nic nemluvím. On pochopitelně okamžitě uhodne. ‚Olafe,‘ povídá, ‚nezlob se. Ty jsi můj nejlepší přítel, ale tentokrát letím s ním, ne s tebou, protože…‘ víš co řekl?“

„Ne,“ řekl jsem. Hrdlo jsem měl sevřené.

„…‚protože on jediný sestoupil dolů. On jediný. Nikdo nevěřil, že se tam dá sestoupit, on sám tomu nevěřil.‘ — Tys věřil, že se vrátíš?“

Mlčel jsem.

„Tak vidíš, darebáku! ‚On se buďto vrátí se mnou,‘ povídá Tom, ‚nebo se nevrátí nikdo z nás‘.“

„A já se vrátil sám…“ doplnil jsem.

„A ty ses vrátil sám. Nepoznal jsem tě. Jak já se tenkrát vylekal! Byl jsem dole, u vývěv.“

„Ty?“

„Já. Dívám se, nějaký cizinec. Naprosto cizí člověk. Napadlo mi, že mám halucinace. Měl jsi dokonce skafandr celý červený.“

„To byla rez. Praskla mi trubka…“

„To říkáš mně? Já jsem přece později tu trubku svařoval. Jak tys vypadal… No, ale později…“

„Tenkrát s Gimmou…?“

„Ano. To v protokolech není. Vystříhali pásky. Za týden. Sám Gimma, tuším. Myslil jsem, že ho tenkrát zabiješ, černé nebe!“

„Nemluv o tom,“ žádal jsem ho. Cítil jsem, že ještě chvíli, a začnu se třást. „Nemluv, Olafe, prosím tě.“

„Nebuď hysterka! Mně byl Arder bližší než tobě.“

„Co to znamená: bližší — vzdálenější? Jaký to má význam? Jsi trouba. Kdyby mu byl dal Gimma náhradní vložku, byl by tu seděl s námi. Gimma vším šetřil, bál se, že nebude mít tranzistory, ale že nebude mít lidi, toho se nebál. Já…“ nedokončil jsem. „Olafe, to je čiré bláznovství, nechme toho.“

„My toho, Hale, zřejmě nechat nemůžem, aspoň pokud jsme spolu, ne. Gimma už nikdy potom…“

„Dej mi pokoj s Gimmou. Olafe! Olafe! Konec. Tečka. Nechci už slyšet ani slovo.“