Stanisław Lem - Návrat z hvězd

„A o sobě taky nesmím mluvit?“

Pokrčil jsem rameny. Bílý robot chtěl sklidit ze stolu, ale nakoukl pouze do haly a odešel. Třeba ho zaplašily naše zvýšené hlasy.

„Hale, řekni, proč se vlastně zlobíš?“

„Nedělej se.“

„Ne, vážně.“

„Jak to, proč? To bylo přece kvůli mně…“

„Co — kvůli tobě?“

„S Arderem.“

„Cože?“

„Jasně. Kdybych se byl vzepřel od začátku, než jsme odstartovali, Gimma by dal…“

„Jak jsi mohl vědět, že mu selže zrovna rádio? A co kdyby to bylo něco jiného?“

„Kdyby. Kdyby. Nebylo žádné kdyby. Bylo to rádio.“

„Počkat! Tak ty ses s tím vláčel šest let a ani jsi nepípl?“

„A co jsem měl říkat? Myslil jsem, že je to jasné, ne?“

„Jasné! Černé nebe! Co to říkáš, člověče, vzpamatuj se! Kdybys to řekl, každý by si zaťukal na čelo. A když se Ennessonovi rozfokuzoval svazek, za to mohls taky? Co?“

„Ne. On… K rozohniskování může dojít…“

„Já vím. Vím všecko, vím tolik jako ty, neboj se. Hale, nebudu mít klid, dokud mi neřekneš…“

„Co zas?“

„Že sis to vybájil. To je úplný nesmysl. Arder sám by ti to řekl, kdyby mohl.“

„Děkuji.“

„Hale, že ti jednu vrazím…“

„Pozor. Jsem těžší.“

„Ale já mám větší vztek, rozumíš? Troubo!“

„Olafe. Nekřič tak, nejsme tu sami.“

„Dobrá. Hotovo. No — byla to pitomost nebo nebyla?“

„Nebyla.“

Olaf se nadechl, až mu zbělala chřípí.

„Pročpak ne?“ zeptal se skoro sladce.

„Protože už jsem předtím zpozoroval tu, tu Gimmovu zaťatou pěst. Mou povinností bylo to předvídat a dát Gimmovi jednu pod bradu hned, a ne až jsem se vrátil s Arderovým úmrtním oznámením. Byl jsem moc měkký, to je ono.“

„No dobrá, dobrá. Tys byl moc měkký… ano? Ne. Já — Hale! Já nemůžu. Odjedu.“

Vyskočil od stolu. Já také.

„Ty ses zbláznil!“ vykřikl jsem. „On si odjíždí! To je krásné, kvůli tomu, že…“

„Ano. Ano. Mám poslouchat tvoje báchorky? Ani mi nenapadne. Arder neodpovídal, že?“

„Dej mi pokoj.“

„Neodpovídal, že?“

„Neodpovídal.“

„Mohl mít únik?“

Mlčel jsem.

„Mohl mít tisíc jiných druhů havárie? A třeba vnikl do echového pásma? Třeba mu to absorbovalo signál, když ztratil v turbulencích kosmickou? Třeba se mu rozmagnetovaly emitory nad skvrnou…“

„Dost.“

„Nedáš mi za pravdu? Styď se!“

„Nic jsem neříkal.“

„Aha! Tak se mu mohlo stát cokoli z toho, co jsem vyjmenoval?“

„Mohlo…“

„Tak proč trváš na svém, že to bylo rádio, rádio a nic jiného než rádio?“

„Máš možná pravdu,“ řekl jsem.

Padla na mne strašná únava a začalo mi být všechno jedno.

„Máš možná pravdu…“ opakoval jsem. „Rádio bylo prostě nejpravděpodobnější, víš? Ne, nic už neříkej. Beztoho jsme o tom hovořili desetkrát víc, než je nutné. Nejlepší je neříkat nic.“

Olaf ke mně přistoupil.

„Koni,“ řekl, „ty koni nešťastná… Tisíckrát nic umořilo osla, víš? Všeho moc škodí!“

„Čeho moc?“

„Smyslu pro odpovědnost. Všeho s mírou. Co máš v úmyslu podnikat?“

„S čím?“

„Víš s čím?“

„Nevím.“

„Je to špatné, co?“

„Horší to být nemůže.“

„Nechceš odjet se mnou? Nebo někam — sám. Kdybys chtěl, pomohl bych ti to zařídit. Věci mohu vzít, buď je tady necháš…“

„Myslíš, že bych měl zmizet?“

„Nic nemyslím. Ale jak se na tebe dívám, když ti trošičku povolí nervy, jako před chvílí, pak…“

„Pak co?“

„Pak začínám přemýšlet.“

„Nechci odtud odjet. Víš, co ti řeknu? Nehnu se odtud, leda že…“

„Co?“

„Nic. Ten — tam v té opravně, co říkal? Kdy bude vůz? Zítra nebo ještě dnes? Nemohu se nějak upamatovat.“

„Zítra ráno.“

„Dobře. Podívej se — už se setmělo. Povídali jsme si celé odpoledne.“

„Kéž tě nebesa ušetří takových pohovorů.“

„To byl žert. Jdeme do vody?!“

„Ne. Něco bych si přečetl. Dáš mi…“

„Vezmi si, co chceš. Umíš zacházet s tím skleněným zrním?“

„Ano. Doufám, že nemáš toho — předčitatele, s tím pocukrovaným hláskem…“

„Ne. Pouze opton.“

„Dobře. Tak já si něco najdu. Budeš v bazénu?“

„Ano. Ale půjdu s tebou nahoru, musím se převléknout.“

Dal jsem mu pár knížek, hlavně historických, a jednu věc o stabilizování populační dynamiky, zajímalo ho to. I biologii, s velkou statí o betrizaci. A sám jsem se převlékl a začal jsem hledat plavky. Zas už se mi někam poděly. Nemohl jsem je najít. Vzal jsem si tedy Olafovy černé, přehodil přes sebe koupací plášť a vyšel z domu.

Slunce již zašlo. Od západu táhla hradba mračen a zhasínala světlejší část nebe. Odhodil jsem plášť na písek vychladlý po denním vedru. Usedl jsem a špičky prstů jsem se dotýkal hladiny. Rozhovor mě rozrušil — víc než jsem si chtěl přiznat. Arderův skon ve mně vězel jako osten. Olaf měl možná pravdu. Snad to byl pouze zákon paměti, která se s tím nedovedla smířit…

Vstal jsem a skočil starťákem, bez rozmachu, hlavou napřed. Voda byla teplá; a já jsem byl připraven na chladnou, a tak jsem údivem poněkud zkoprněl. Vyplaval jsem nahoru. Byla příliš teplá, jako bych plaval v polévce. Vylezl jsem na protější straně a na startovním bloku jsem zanechal stopy rukou, temné vlhkostí, když mě něco bodlo u srdce. Arderův osud mě přenesl do zcela jiného světa a nyní, snad proto, že voda byla teplá, že měla být teplá, vzpomněl jsem si na děvče. A bylo to dočista takové, jako bych si vzpomněl na něco otřesného, na neštěstí, kterému zabránit nemohu a — musím.

Snad jsem si vybájil i tohle. Nejistě jsem obracel v hlavě tuto myšlenku, schoulen v padajícím soumraku. Vlastní tělo jsem sotva viděl, opálená kůže mé ukrývala ve tmě, mračna zastřela celé nebe a najednou, příliš nečekaně, nastala noc. Od domu se blížilo něco bílého. To byla její čepice. Zmocnila se mě panika. Pomalu jsem se zvedl — chtěl jsem prosté utéci, ale proti nebi mě postřehla.

„Pane Breggu?“ řekla tiše.

„Prosím? Chcete se vykoupat? Nebudu vás rušit. Zrovna odcházím…“

„Proč? Nerušíte mě… Je voda teplá?“

„Ano. Na můj vkus až moc,“ řekl jsem.

Přistoupila k okraji a lehce skočila. Viděl jsem pouze její siluetu. Plavky měla tmavé. Žbluňklo to. Vynořila se přímo u mých nohou.

„Odporná!“ zvolala a zafuněla. „Co to provedl… musíme napustit studenou, nevíte, jak se to dělá?“

„Ne. Ale hned to zjistím.“

Skočil jsem přes její hlavu, ponořil se hluboko, až jsem se nataženýma pažema dotkl dna a plaval jsem nad ním, dotýkaje se každou chvíli betonu. Pod vodou, jak to obyčejně bývá, bylo o trochu jasněji než na povětří, takže se mi podařilo zahlédnout ústí potrubí. Bylo ve zdi proti domu. Vyplaval jsem téměř bez dechu; byl jsem dlouho ponořen.

„Breggu!“ zaslechl jsem její hlas.

„Tady jsem, co se stalo?“

„Měla jsem strach…“ řekla tišeji.

„Z čeho?“

„Tak dlouho jste byl pod vodou…“

„Už vím, kde — hned to udělám,“ zvolal jsem a rozběhl se k domu. To hrdinské potápění jsem si mohl odpustit, kohouty bylo vidět na sloupku pod verandou. Pustil jsem studenou vodu a vrátil se k bazénu.