Kirill Bulyčov - Slyšel jsem Zemi…

„Co tomu řekne Klaudie?“

„Sally, máš čas?“ ozval se Klaudiin hlas.

„Už jdu,“ odpověděla Sally.

Člověka by napadlo, řekl málem nahlas Pavlyš, že ta ženská žárlí. Čert ví, žárlivost se přece může projevovat různě.

Pavlyš vyjel s průzkumným vozidlem z kopule a zamířil na břeh jezera, aby nepronikl příliš hluboko do lesa. Postupoval pomalu, rozhlížel se na všechny strany, kamery mírumilovně bzučely, analyzátory cvakaly, výsadkové vozidlo se poctivě snažilo a nevěnovalo člověku žádnou pozornost. Pavlyš si moc přál najít opravdové květy, i když mu bylo jasné, že tu nic květům podobného neroste, vyšších rostlin bylo na planetě málo, nakonec tu bylo málo i hmyzu, který by je opyloval.

Pavlyšovu pozornost upoutala zvláštní podívaná. Zastavil se svým strojem, aby si mohl prohlédnout obrovské tvory, něco mezi hmyzem a koněm, to hejno nebo snad stádo šlo pít a najednou narazilo na jeho stroj. Tvorové na místě znehybněli a současně jim na zádech začaly vyrůstat průhledné bubliny, které se mihotaly, střídaly se v nich duhové barvy. Stádo se dalo na útěk, bubliny už byly větší než samotní tvorové, až dosáhly velikosti dobrých tří metrů v průměru. Každý krok těch tvorů se měnil v protáhlý skok několik metrů dlouhý, hmyz či zvířata se začala vznášet nad zemí a vzdalovala se podél břehu. V jejich nepřirozeném běhu bylo něco exoticky ladného.

Posléze celá skupina zamířila k jezeru a vrhla se do vody. Jenom bubliny a úzké černé hlavy s bílýma plochýma očima jim vyčnívaly z vody. Stádo se daleko nedostalo. Najednou se před první bytostí rozčeřila voda a hadí hlava s otevřenou tlamou plnou zubů se vrhla k mihotavé bublině, ta praskla, černá hlava zmizela pod vodou a na stejném místě zajela i hadí hlava. Ostatní plavci se prudce otočili a spěchali ke břehu.

Pavlyš pokračoval dál s vozidlem po břehu, uvažoval o tom, že kritériem pro civilizovaný svět může být právě tak smysl pro humor. Jednou se možná bude smát i opice, musí k tomu ale mít dostatečně vyvinutou řeč, aby mohla vyprávět nějaký vtip a viděla, jak se ostatní kolem ní smějí. Tady nic legračního není. Člověk si tu chvíli zalelkuje, trochu se zasměje a vzápětí ho někdo sežere.

Po chvíli musel přibrzdit, na břehu vyrostly pahorky porostlé řídkým, bělavým neduživým křovím. V něm bylo vidět v kruzích rozrytou půdu. Ty kruhy byly naprosto pravidelné, jako od kružítka. Na okraji jednoho z nich Pavlyš zastavil a čekal. Nic zajímavého se nedělo. Vysunul proto tykadlo. Dlouhý pružný prut se vymrštil z vozidla a začal ohmatávat půdu. Jeho konec se pomalu blížil do středu kruhu. A ve chvíli, kdy už si Pavlyš myslel, že kruhy jsou naprosto bezpečné, se země rozestoupila, něco bílého, beztvarého se odtud vyvalilo, těžko říci, jestli to bylo chapadlo nebo nějaká bytost, tykadlo to ovinulo a táhlo k sobě dovnitř takovou silou, až nevydrželo a prasklo. Chapadlo zmizelo a na zemi byla znovu původní rovina. Pavlyšovi bylo tykadla líto a vztekle prohlásil:

„Udav se tím! Uvidíš, že se tím udávíš!“

Zamířil s vozidlem stranou ke svahům pahorků, musel se přitom prodírat křovisky. Vtom spatřil květy. Nebo snad něco, co se květům podobalo. Jasně červené lístečky velké asi jako dlaň obklopovaly načechraný žlutý střed kvítku. Bylo to něco nádherného. Dlouhé stonky se mírně kolébaly, skláněly se pod vahou květu. Pavlyš se rozhlédl. Zdálo se, že široko daleko žádné nebezpečí nehrozí. V nejhorším případě ho skafandr ochrání.

Vyklouzl z vozidla a šel ke květům. Bude to milé, když udělá Sally radost.

Avšak ve chvíli, kdy se Pavlyšova rukavice dotkla stonku, květ uhnul, jako kdyby se toho dotyku polekal, zavřel okvětní lístky a zajel do země. Jenom malinká dírka prozrazovala, kde ještě před chvílí rostl. Druhý kvítek se Pavlyš rozhodl přelstít. Uchopil ho velmi rychle, jako kdyby chytal mouchu. Květ se mu zazmítal v ruce, jak se pokoušel zmizet v zemi, Pavlyš ho však držel pevně. Tenhle boj trval snad půl minuty, tak dlouho, dokud se květ nevzdal a nezůstal bez života viset v jeho ruce. Pavlyš se pokusil otevřít okvětní lístky, ty však v té chvíli už nebyly okvětními lístky, ale slizkým chomáčkem červené hmoty.

Odhodil ten beztvarý chuchvalec, ten však, jakmile dopadl na zem, bleskově ožil a začal si hledat místo, kudy by mohl zmizet v zemi. Po několika pokusech se mu to podařilo, takže jako červ vklouzl dovnitř a vtáhl za sebou i červený chomáček bývalého květu.

„Klidně si tu žijte po svém,“ řekl beze zloby Pavlyš. „Kytky tu prostě trhat nebudeme.“

Po pravé straně stála stěna z keřů, které byly jiné než ty původní. Listy měly ostré jako jehly, vypadalo to, že se mladé výhonky borovic vyhřívají v teplých závanech větru. Pavlyšovi připadalo, že kdyby rozhrnul pichlavé větvičky, musel by za nimi najít opravdové klouzky jedna radost.

Snad proto, aby ho takové nápady přešly, přistoupil blíž. Nestačil se keřů ani dotknout, najednou naježily dlouhé ostny, které vzápětí vyletěly rovnou na něho, byly tak ostré a tvrdé, že když jich stovky narazily do skafandru, ztratil Pavlyš po takovém soustředěném útoku málem rovnováhu. Uskočil a chvíli mu pak trvalo, než se mu podařilo očistit skafandr od nepředstavitelně ostrých jehel.

Rozhodl se, že z vozidla už nevystoupí. Teprve až bude mít víc zkušeností s místní flórou a faunou, bude si moci dovolit podobné procházky. Zatím to pokaždé skončilo nějakou nepříjemností.

Po několika stech metrech musel znovu zastavit. Pahorky se teď vypínaly rovnou z vody, vyčnívaly v podobě ostrých útesů a dávaly tak najevo, že i plavba po jezeře může být nebezpečná.

Pak se vznesl s vozidlem do vzduchu a zamířil nad les těsně nad vrcholky stromů. Tenkými promodralými větvemi toho moc vidět nebylo, navíc začalo pršet a všechno se zahalilo do chuchvalců mlhy.

Pavlyš si pokoušel namluvit, že je to tu pro něho nesmírně zajímavé, že jako biolog i jako poutník toho dnes viděl hodně, že se stal objevitelem, Kolumbem tohoto světa, a tak může být se svou první výpravou spokojen. Ve skutečnosti měl náladu pod psa a celou dobu se mu vracela představa, jak trhá živý kluzký stonek a jak se květ mění v beztvarou slizkou hmotu na dlani. Jako kdyby tato událost dávala tvář planetě, která se nemínila ztotožnit s nádhernými Pavlyšovými pocity a proto ho odmítala.

Les náhle skončil u široké prudké řeky, která se vlévala do jezera. Stromy vstoupily až do řeky, rostly těsně jeden vedle druhého, nebyl tu kousíček volné půdy, bílé kmeny trčely z vody, jako kdyby se byly vykoupat a nebyly si svým počínáním jisté.

Na protějším břehu Pavlyš spatřil malý výběžek porostlý trávou a lemovaným pruhem drobného kamení. Právě sem zamířil se svým vozidlem a rozhodli se, že přece jenom vystoupí a tohle místo bude nejvzdálenějším bodem jeho dnešní cesty.

Když vystoupil z vozidla, kolem dokola panovalo ticho. Jenom voda mírně bublala, jak překonávala kameny. Les začínající kousek odtud byl nízký a zakrslý, něco dál od břehu se vypínal už výše a vrcholky stromů ztmavly. A ještě dál, v místech, kde les splýval se závojem deště, spatřil obrovskou strmou skálu. Vlastně ne, to snad skála nebyla. Byly to zřejmě nějaké sloupy, dva, tři, čtyři… Všechny mizely v mracích. Tak to už je něco zajímavějšího, pomyslel si a na přání vrátit se zapomněl. Aspoň něco, co se vymykalo z té jednotvárnosti…