Vrchlický Jaroslav - Moderní básníci angličtí

To netrvalo dlouho, mně brzy vzešlo světlo,
když nevrátil se Jakub a hoře Jenny zhnětlo
a začala mi blednout, však věrná vždy a ryzí
a já to všecko viděl – jak dobře vše to zmizí!

„Zda není tady Jakub?“ – A Jakub zde byl v skutku.
„Tož milujte se hodně, co mohu, pravil v smutku,
vám dám, ty mladý muži, vem dvůr a dům a stáje,
jež neměla mou býti, ta nyní žena tvá je!“

My slíbali mu ruku již chladnou v sledním snění,
děl Jakub: „Před Bohem že našel odpuštění,
dí jeho tichý úsměv, kterak odolati,
kde ziskem, věnem všeho lze tebe Jenny zváti?“

My truchlili pak dlouho, pláč smáčel naše líce,
však jasná slza v oku, já neznala se více,
srdce lehké bylo jak v nebi ptáka let,
bol všecken za mnou, snem jen vše bída zašlých let.

Tak nesvítilo slunce v dnech nejkrásnějšich ani.
Jakuba jsem ženou… Co říci? Jaké přání?
U krbu starouškové, u prsu hoch se směje
a Jakub rád mne má, jak jen si srdce přeje!

Hrom, jímž tvé nebe, Bože, zní,
jenž i ten zemský atom zříš,
já vzývám, štíte poslední,
skloň milostiv se ke mně blíž!

Hádankám tmavým vůle tvojí
i stínu rajských světel tvých,
podléhá lidský duch v zlém boji,
však Věčný co chce, – není hřích.

Ó na mne v chvíli pokušení
a v úzkostech a ve slzách,
svou dobrotou ztiš vášní vření,
svou láskou, smírem zmírni strach!

Když mimo tebe v srdci vřelo
cos zpupného, čím bují zmar,
tvé oko v nebezpeč mou zřelo,
tvé lásky přehlédniž to žár!

Tož srdce, nač lkáš v zoufalosti?
Nač v temnu zní tvůj smutný hlas?
Svor dumy odhoď, k blaženosti
Bůh přece všecky stvořil nás!

Žel, srdce moje lidsky cítí,
viz slzu mou a slyš můj vzdech,
že otráveno jest mé žití,
to cítím v sledních zápasech!

Však resignovat chci z vší síly,
za každou ránu dík vzdát jen,
ať ztichne srdce vzdech, jenž kvílí,
pryč, slzo, jíž hled zasmušen!

Plášť chmurný, jímž chce noc mne krýt
i ducha bez vší naděje,
ten spadni, Bože, v jitra svit,
jenž slunce tvé mi odkreje!

Ó v nářky moje vpadněte,
ať tekou horkých slzí zdroje,
v rej nohou v svátek nehněte,
vše noc ať shltí v stíny svoje!
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.

Jak zimní noc byl jeho vlas,
sníh na jaře tvář jeho svěží,
a růžná jako zory jas,
ten půvab nyní v hrobě leží.
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.

Hlas jeho sladce jak drozd pěl
a tanec, myšlenka tak hřímá,
bubínek jeho zvučně zněl…
ach, pod vrbou teď tiše dřímá.
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.

Slyš, šumí křídlo havranní,
tam údolí kde skála svírá,
tmou bloudí můra po pláni
a skřekem zaznívá hlas výra.
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.

Viz, bledý luny lesk se kmit,
však bělejší jest rubáš bílý,
a bělejší než jitra svit
než zář, kdy večer se již chýlí.
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.

Na hrobu věrné lásky mé
se nemá jediný květ vznésti,
co těcha mi té duše ctné,
má chladná smrť víc nezná štěstí.
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.

Kde svaté jeho tělo tlí,
chci plané růže nasázeti,
zde celá moje bytost dlí,
sem, víly, pojďte v tanec spěti!
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.

Zraněna ostrým trnem jich
hrob krví srdce zrosím vřelou,
co života mi ples a smích?
žert dne a tanec v chvíli ztmělou?
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.

Vln víly, rákos na stráni,
mne vemte v hloubku svou,
jdu k tobě, drahý, v zoufání…
A byla pod vodou…
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou…

Přátelství zlato vytříbené jemně,
vždy větší jeho cena v čase
a láska, ruda, která v klínu země
ve panenské své bují kráse.

Přátelství z let se do let může vésti,
vždy stejné, věř, se nepromění,
boj mnohý krutý musí láska vésti,
však roztaví se ve plameni.

Ó božství, uč nás, ty, jež smyslů nocí
vždy smrtelníky vodíš světla mocí,
jímž naše naděj i náš strach se řídí,
vše trudy nést i válčit s pýchou lidí,
se modlit v hoři, hanu zapomníti
a s celým světem v rovné lásce žíti.

Kol noci ticho střízlivé
vzduch halí v mlčení
a každý dech od břehů všech
zve slavně k modlení.

Ó Pane, ducha mého řiď
dál svatou drahou sám,
kyň tvorstvu, by mne učilo,
jak modliti se mám!

Ať kde chce vichr duje si,
já toužím na západ,
mé dobré děvče bydlí tam,
ta, již mám nejvíc rád!
Tam šumí les, zdroj tká svůj ples
a mnohý ční tam chlum,
však v noc i den jest Jean můj sen,
Jean nevyjde z mých dum.

Já zřím ji v rodné květině,
ta něha, kouzlo, jas!
Ji v ptačím slyším prozpěvu,
vzduch kol to její hlas!
A každá jarní květina,
luh, keř, hvozd, zdroje šum
i ptačí zpěv jest příčina:
Jean nevyjde z mých dum.

Catrinské zvolna žloutnou lesy,
u jezer vadne sirý květ,
skřivánčí brázdou nezní plesy,
a v přírodu žal tichý slét.
V těch hájích Marie kdys pěla
v své krásy tenkrát vrcholi,
a tichá lesní echa zněla:
Buď s bohem, drahé údolí!

Na zimních záhonech, ó kvítí,
vzpláš svěžím květem jara zas,
kde vadne vše, tam bude zníti,
ó ptáčata, váš sladký hlas!
Žel, pro mne vše se ztápí v šeru,
pták v lese, kvítko na poli,
ó s bohem, luzné stráně Ayru,
buď s bohem, drahé údolí!

Pojď na má ňadra spočinout,
rci, rozchod pro nás není,
rád zdeptám vše jak prach a troud,
pych světa, slávu, jmění;
A řekneš-li, že v tvojí, Jeannie,
je totéž psáno hruď,
cíl života jest dosažený,
co živ jsem, mojí buď!

Tvým vděkem vším ku ňadrům svým
má všecko tebe stisknout,
víc od nebes já za ten ples
neždám, než blahem výsknout!
Při očích tvých, tak modravých,
se přísahou chví hruď,
polibkem svým to spečetím,
a pro vždy mojí buď!