Vrchlický Jaroslav - Moderní básníci angličtí

Chci vzpomínati tebe, Shilriku!
Ach, klesne v boji Shilrik můj!
Co počnu, lásko má, až odejdeš?
Já budu bloudit těmi pahorky
i mlčenlivým tímto údolím,
tam klidu tvého místo vyhledám
se z honu vracejíc.
Ach, padne Shilrik můj, však bude živ
v mé upomínce Shilrik milený!

Jak větrů sto když vstane z Morvenu,
jak zdroje letí se sta pahorků,
jak mraky nebem spějí za sebou,
jak temné moře tepe pustin břeh,
tak hlasné děsně Leny na stepi
se střetla obě vojska nepřátel.
Zněl nářek lidu kolem po vrších,
jsa hromu v tiché noci podoben
když mraky jeho zuří nad Konou,
a tisíc duchů křičí divoce
a najednou do větrů bouřících.
V své síle celé velký Fingal hřměl,
tak děsný Trenmora jak velký duch,
když s Morvem ve víru se zatočí,
by uviděl tam děti pýchy své.

Na srázech duby zněly ohlasem,
a skály před ním řítily se v prach.
Jen zpola viděn jako v noci blesk
on po pahorcích kráčel pomalu;
Ó mého otce ruku kryla krev,
když moře svého vzbudil třpytný lesk.
Na boje mladosti své vzpomínal,
a během jeho spustošená pláň.

Tu Ryno šel, jak ohnivý byl sloup,
a Gaula temné bylo obočí.
Vyrazil Fergus s nohou vichřice,
jak skála dolů sestoup Ossian.
Nad krále silou jak jsem zajásal!
Co smrtí razilo mé rámě kol,
neb strašlivý byl mého meče lesk.
Skráň moje nebyla tak šedivá,
a věkem ruka má se netřásla,
můj zrak uzavřen nebyl temnotou,
a v běhu neklopýtla noha má.

Kdo mrtvoly zde lidu spočítá?
kdo umrlé vše velké hrdiny?
Když Fingal ve svém vzteku roznícen
potíral šmahem syny Lochlinu?
Od pahorku ku pahorku zněl kvil,
až přikryla svým pláštěm všecko noc.
A bledí hrůzou, jako v stádu zvěř
se shromaždily děti Lochlinu
na stepi u Leny, u Lubaru
vln seděli my, zvuku plesných harf
jsme naslouchali…

Když přijdou horské bouře,
když severák výš zvedá vlny,
na zvučící břeh sednu
a zadívám se na osudnou skálu.
A často v sklonu luny
zřím duchy svojich dětí
půl živí, kterak spějí
ve smutné shodě spolu.

Mlč chvilku, ó větře!
Na chvilku stichni, ó proude!
Ať hlas můj slyšeti je vůkol,
ať poutník můj mne slyší!
Můj Salgare, to Colma volá tebe!
Zde strom je, zde je skála.
Ó Salgare, má lásko,
zde jsem!
Proč odkládáš svůj příchod?

Hleď, objevil se měsíc,
proud v údolí se leskne,
ční šedivé kol skály.
Však nevidím jej na nich,
psi jeho nejdou před ním,
a nehlásají štěkem jeho příchod.
Zde musím sedět sama!

Však kdo jsou ti, již mrtvi leží v stepi?
Můj miláček, mí bratři?
Ó mluvte, druzi moji!
Bez odpovědi čekám.
Ó mluvte, já jsem sama.
Má duše trýzněna je bázní.
Jsou mrtví, běda!
Jich meče rudé bitvou.
Ó bratře můj, ó bratře,
proč Salgara mi zabil's?
Ó Salgare,
proč zabil's mého bratra?

Mně oba byli jste drazí!
Co říci k vaší chvále?
Ó krásný byl jsi na pahorcích mezi tisíci,
on strašlivý byl v řeži.
Ó odpovězte, mluvte!
Má slyšte lkání,
vy děti mé lásky!
Jsou tiší, tiší pro vždy!
Jich ňadra chladná jsou jak hlína!
Ach, od pahorků skalných,
ach, od vrcholu bouřící té hory
vy duše mrtvých mluvte!
Já nebudu se hrozit!
Kam v klid mám odejíti?
Ve které sluji hor vás najít mohu?
Ni slabounkého hlasu nerozeznám větrem,
ni polovičné odpovědi v huku bouře!

Já sedím zde v svém hoři,
na jitro čekám v slzách!
Hrob vykopejte, vy přátelé mrtvých,
však nezavírejte ho, nežli přijdu.
Mé žití jak mizí,
jak zůstati zde mohu?
Zde zůstati chci s druhy
u proudu, blíže zuřící té skály.
Když noc je na pahorku,
a vítr vstane v stepi,
můj duch v něm bude státi
a oplakávati smrt mojich přátel.
Mne uslyší již lovec v chatě svojí,
ač hlasu mého leká se, jej rád má,
neb sladce znít můj musí hlas za druhy,
již Kolmě drazí byli!

Proč truchlíš, Fingalův zrozenče?
Proč duši tvou zatmívá mrak?
Ti tam jsou vůdcové pravěku,
bez slávy svojí zanikli.
I vzejdou děti příštích časů,
a nové vzejde pokolení lidí.
Jste vlnám mořským rovni, národové,
jsou rovni listí lesnatého Morvenu,
v hučivém nárazu větví mizí
a nových listů rod
svou zelenou pozvedá hlavu.

Tvá krása, Ryno, měla trvání?
Tvá síla vydržela, Oskare, vozů?
Sám Fingal odešel,
a síně jeho rodičů
krok reků zapomněly.
Měl's zůstat, starý Barde,
když stateční ti všichni odešli?

Však zůstane má sláva
a poroste jak duby Morvenu,
jež v bouři hrdě rozpínají hlavy
a radují se větrů příboji.

Jen udeř v struny zpěvu, synu Alpinův.
Spí útěcha v tvé harfě vzduchové?
Na Ossiana truchlícího,
kterému mlha duši halí,
ji vylij!

Já barde, slyším tě v své noci,
jen vydrž hrát na dvojné struně své,
slast smutku sluší Ossianu
ve hnědých jeho letech.

Klesť zelená tam na pahorcích duchů
svou hlavu kolébajíc v hlasech noci,
já neslyším tvůj hlas,
šat duchů neslyším, jak vane v listí.

Je často slyšet kroky mrtvých
na vzduchu ve vířící bouři,
když pluje měsíc z východu,
štít bledý šírem nebes táhnoucí.

Ullin a Carril a Raono,
ty zašlé hlasy pradávných dnů,
vás ve tmách Selmy slyšet,
jak zvedlo by to duši mé písně!

Vás, zpěvu syny neslyším,
ve kterých obydlích mraků váš klid?
Zda v harfu dunivou bijete
v šeř jitra zahalenou,
kde zvučící vychází slunce
z modrohlavých vln?

Ó ty, jež se valíš nebem
do kola jak vůdce štít,
odkud jas tvých paprsků,
odkud světla tvého věčnost, slunce?
V plné kráse vycházíš,
hvězdy běh svůj tají před tebou,
měsíc bledne na nebi,
v západní se halí mračno.
Drahou svou jdeš sám.
Kdo tak smělý, přiblížit se k tobě?
Duby řítí se i skaliska
stářím s výšin Carnských v hloub
mořský příval roste, padá,
luna ukrývá se v nebi,
ty však samo vítězně
stkvíš se v lesku, věčné světlo!
Bouř-li zastiňuje svět,
děsným hromem, ostrým bleskem,
v kráse stejné zříš ty v odboj všeho,
v hromech vzduchu dál se usmívajíc.
Mně však zašlo světlo tvé,
neuzřím víc tvoji tvář,
střeš-li zlaté kštice svoje
kol po mračnech na východě,
chvíš-li se, kde západ jest,
kolem pochmurných bran moře,
mně se ve všem příliš podobáš.
Silný věk máš, onen slabý.
S nebes splývají nám léta,
putujíce svorně k cíli,
ó tož těš se, slunce, tomu,
mládí, síla když ti kvete!
Pochmurné a nevlídné je stáří
jako luny matné světlo,
jež se mraky dívá v pole,
mhami Caru když zatmívá se,
plání severní jdou větry,
chodec smuten, jimiž jen se plíží…