Vrchlický Jaroslav - Moderní básníci angličtí

Rok dvacátý v svůj spěje cíl,
co obzor náš se v mraky skryl,
kéž by to poslední již byl,
Marie má!

Tvůj duch se smuší unaven,
tvá slabost vzrůstá den co den,
kdo schvátil tě? Můj osud jen,
Marie má!

Tvé jehly, druhdy lesk a třpyt,
jimž nepřála jsi nikdy klid,
ve skříni rez již začal krýt,
Marie má!

Však za svým stále přičinlivá
jdeš ochotná a vlídná, snivá,
tvůj zrak mdlí, vůle neumdlívá,
Marie má!

Přec dům co žádá, obstaráš,
vždy magické to kouzlo máš,
jímž moje srdce opřádáš,
Marie má!

Zní neurčit a tich tvůj hlas
jak ze spaní, však stejně zas
zní láskou jako v mládí čas,
Marie má!

Tvůj bílý vlas, dřív hnědý tak
má větší půvab pro můj zrak,
než jitra zář když šlehne v mrak,
Marie má!

Jej kdyby oko nevidělo,
co pak by pro mne půvab mělo,
rci, nač by slunce vycházelo?
Marie má!

Tvá ruka v náš sklon věrná druž
v stisk mojí ruky slábne juž,
však přece tiskne mou, jak můž’,
Marie má!

Již prchla síla, pružnost boků,
tě vodit dlužno v každém kroku,
však láska přec ti svítí v oku,
Marie má!

A milovat i ve chorobě,
cit v stáří mít jak v mládí době,
jest láskou vždy, tu též dám tobě,
Marie má!

Však ač to uznávám vždy rád,
můj smutek na tebe, vím, pad,
že místo smíchu musíš lkát,
Marie má!

Vím, kdyby osud můj mne shnět
jak druhdy, pod tíží mých běd,
tvé srdce též by puklo v sled,
Marie má!

Ó dívko, štěstěny nech smích,
ni Sirén luzné neslyš pění,
v strž trudů strhnou tebe zlých,
jichž písně potom konce není!

Co hromady ti zlata pak,
zda stačí na to stádo strastí?
Lesk, jejž potom tvůj uzří zrak,
to není slunce z duší vlasti!

Jen lásce služ, toť královna
všech slastí, její vzdej se moci,
den radostí ti zarovná
a požehná vše zjevy noci!

Když Láska s Věrností se sešly v ráz,
jak vesele pastýř tu pěl!
Jak okřídlený veské dívce čas
a blaha pln do dálky spěl!
Však Láska z údolu slz prchla hned,
a Věrnost promluvila naposled.

A brzy zjevila se Žárlivost,
jak plíží se ku vratům z vrat,
a Nedůvěra s bledou tváří host,
jak očima koulí, sluch bystří v chvat;
neb Láska z údolu slz prchla hned,
a Věrnost promluvila naposled.

Ach, neuzříme hodinu tu již,
jež unesla v nadšení nás!
Jak stéká potok těžce pracně níž,
jenž vesel trysk v krystalný jas!
Ba, Láska z údolu slz prchla hned,
a Věrnost promluvila naposled!

Ó dítě lásky, nad něž není,
ó rci, proč prcháš v okamžení
ó polibku, tak v ráz a hned,
než užil tebe ret?

Však jdi, proč vzdychám, co se chvěji
a na rety se dívám její
i na měsíc, jenž v růžích plá,
tam tisíc zrovna takých zrá.

Ty, jenž chceš směle přestoupit
práh, kde jest velkých mrtvých byt,
vstup s volným, čistým duchem sem,
ne pedantův, chův otrokem!
Nech pověru vše dávno býti,
co hlupstvím trávilo tvé žití.
Co rozum nepochopí, nech,
zde myslit učit se měj spěch!
Hleď vnořiti se okem lásky
a s pílí v tyto tlusté svazky,
však slepě nevěř v každou lež,
neb autoři jsou lidé též.
Máš filosofii snad rád,
dál, tamo kyne její sad!
Má sladká Musa s tebou hráti,
rač vedle si jen vybírati!
Je náboženství péčí tvou?
Knih zhrdlo řečí šalebnou
ty hledej v dílech přírody,
sled ctnosti, věd a svobody.

Ó hvězdo klesající noci!
Jak lůzně na západě pláš!
Svou zářnou hlavu zvedáš z oblaků
a po pahrbcích kráčíš nádherná!
Rci, nač se díváš v údolí?
Již větrů bouře dozněla,
Hluk bystřice sem z dálky zaléhá
a příboj o dálný se tříští tes.
Na slabých křídlech mura poletuje,
ruch letu jejího zní polem v dál.
Rci, nač se díváš, světlo spanilé?
Ty usměješ se a již mizíš zas,
kol tebe s plesem víří zástup vln,
ty koupají tvé kštice milostné.
Buď s bohem, paprsku ty mlčící,
Ty světlo v duši Ossiana vzplaň!

Jak smutná jsi, dívko z Cothy!
(sto Cairbara bardů pělo).
Vlá ticho u modrých proudů Selmy,
již klesl Truthillův rod.
Kdy vstaneš zas v své kráse?
Ty první z Erinu dívek?
Jest v hrobě sen tvůj dlouhý
a jitro vzdálené.
Víc nezjeví se slunce tvému lůžku
a neřekne ti: Vstaň, ó Darthulo!
Ty první z žen! Ó vstaň!
Již povstal vánek jarní,
již kvítí hlavou tiše na zelených stráních,
již hvozdů pučící se vlní listí.
Ó vrať se, slunce, zpátky
jat spící a dcera Kolly,
víc nepřijde v své kráse
víc nepohne se v stopách líbeznosti svojí!

Můj miláček jest pahorků syn.
On stíhá prchající zvěř.
Psi jeho šedí funí kolem něho
a luku jeho tetiva zní větrem.
Zda spočíváš u zdroje skály,
zda v hluku bystřin sníš?
Hle třtinou klátí vítr,
mha letí po pahorku.
Chci nezřena se dostat k svému hochu,
chci u skály jej vidět.
Já, miláčku, tě zřela poprvé
u stověkého dubu u Brauno;
ty z honby jsi se vracel štíhlý,
pláls krásou mezi druhy svými.

Ký hlas to slyším?
Jak větru letnímu jest podoben!
U klátících se neležím já třtin
a neslyším zvuk zdroje skalního.
Ó Vinvelo, jdu odtud daleko
do bojů s Fingalem.
Mne víc se nedočkají moji psi,
víc nevystoupím na ten pahorek.
Víc neuvidím tebe s výše hory,
jak procházíš se krásná u řeky
jak duha nebes krásná
a jako na západu vinách měsíc.

Až odejdeš, ó Shilriku,
pak sama zbudu na pahorku zde!
Zvěř klidna na pahorku zůstane
a pást se bude v trávě pokojně,
ji vítr nepoleká víc,
ni šumící strom.
Tvůj zmizel lovec,
dlí na poli hrobů.
Ó cizinci, vy synové vln,
ó ušetřte mi Shilrika!

A padnu-li na bojišti,
vztyč, Vinvelo, pak vysoko můj hrob!
ať šedé balvany a navršená země
mne příštím označují časům.
Když lovec spočine pak na pahorku
a vytáhne svůj oběd o poledni,
at řekne: „Jakýs bojovník zde leží!“
a sláva má žít bude jeho chválou.
Ó Vinvelo, mne pamatuj,
až budu ležet v hloubi pod zemí!