Karel Čapek - První parta

“A to zas ne,” postavil se Pepek. “Si z toho dělám legraci, člověče. A bude remunda, když je vyndáme?”

Poddůlní pokrčil rameny. “Tady jde o lidi,” řekl suše.

Pepek mávl velkomyslně rukou. “Tak já se jich ujmu. A jede se.” Falta Josef se rozhlíží, co by ještě řekl, ale za ním už stojí někdo dlouhý a upírá zapadlé oči někam mimo lidi.

“Vy se hlásíte?”

“Adam Josef. Lamač.”

“Vy jste přece ženatý,” váhal poddůlní Vojta.

“Co?” řekl Adam.

“Ženatí se nemají hlásit.”

Adam polkl a pohnul rukou. “Já bych šel,” bručel zarytě.

“Jak chcete.” Poddůlní Vojta počítal tužkou ve svém notesu. “To vás je pět. A dozorce žádný?”

Od zástupu se odlepil maličký člověk. “Já,” řekl sebevědomě. “Andres Jan, palní dozorce.”

“Prachař pes,” hodil někdo mezi havíři.

“Třeba pes,” odsekl hbitě Andres. “Ale svou povinnost udělám.”

Poddůlní Vojta si ťukal tužkou na zuby. “Andresi, ty přece jsi taky…”

“Ženatý, já vím. A tři děti k tomu. Ale někdo tam musí jít s mužstvem,” prohlásil velkolepě a div se nepostavil na špičky. “Kvůli pořádku.”

Z davu se tlačí někdo mohutný a upírá krví podlité oči na Andresa. “Tak já jdu taky.”

“Co chcete?”

“Já jdu taky.” Z odulé tváře se upírají červené oči na psa Andresa, jako by ho sežrat chtěly. “Matula František, zedník.”

“To tam nemáte co dělat, když jste zedník,” namítal poddůlní Vojta.

“S tesařem, dřevení dělat,” chrčel ten kolos.

Poddůlní se obrátil po tesaři Martínkovi. “Ale jo,” řekl mladý obr dobromyslně. “Tam bude práce i pro dva.”

“Tak jděte všichni do kanceláře podepsat revers,” děl poddůlní Vojta. “Teď druhá parta. Kdo se hlásí?”

“Tady. Grygar Cyril, lamač.”

“Pivoda Karel, vozač.”

“Wagenbauer Jan, tesař.”

“Revírní dozorce Kazimour.”

“Vlček Jan, lamač.”

“Králík František, mladolamač.”

“Faltys Jan, lamač.”

“Rubeš Josef, lamač.”

“Sivák Josef, tesař.”

“Kratochvíl Jan, vozač.”

“Holý František, vozač.”

Černý baťák se sestupuje těsněji kolem poddůlního. “Tak už tam napiš všechny po pořádku, člověče. Budeš to mít rychlejší.”

Stanislav Půlpán se pomalu svléká s ostatními. Je mu těžko a stísněně, necítí se v té partě doma – i na takového Grygara a Baďuru si člověk zvykne. Před pěti, ne, před šesti nedělemi se tady v té umývárně svlékal poprvé; ukázali mu, tady je tvé věšadlo na šaty, tím řetízkem si je vytáhneš ke stropu a řetízek si zamkneš. Tehdy se zvědavě a vzrušeně díval, co visí těch šatů u stropu, vypadalo to jako hejno velikých netopýrů zavěšených hlavou dolů; bezmála se tehdy nemohl dočkat, až pofárá dolů. – Kterýpak z těch věšáků je asi tesaře Jana Ramase, kde .2tu visí svršky Kuldy Antonína, otce sedmi dětí? – Teď, když tu nevidí pana Hansena, připadá mu celý podnik hrozně divný, nesmyslný a téměř neskutečný; do čeho se to ten Standa hrabal! ,Koukejme poseroutku,‘ slyší z vlastního nitra výsměšný baďurovský hlas, ,to sis chtěl u Hanse šplhnout, viď?‘ – Standa se jaksi stydí, – pravda, nemusel se hlásit první; všichni na to koukali, jistě jim to nebylo milé, – takový nováček a vozač, a dere se to dopředu, jako by na něm bůhvíjak záleželo! Počkej, však dole ukážeš, co jsi zač!

Standa se kradmo a nejistě dívá na ty druhé; ale nikdo si ho zrovna nevšímá. Děda Suchánek leze vyschlýma nohama do pracovních kalhot, zastrkuje si košili a potěšeně brebentí o tom, jak to bylo tehdy před patnácti lety. Jo, tehdy jich tam zůstalo sto sedm, to byl jinačí mazec; však jsme je tahali nahoru po kusech – – Adam sedí s jedním střevícem v ruce, dívá se někam do prázdna a na dlouhém krku mu přebíhá ohryzek; teď si nad něčím mávnul rukou a obouvá si tu těžkou, zkornatělou škorni. Pepek je ještě nahý, drbe se na zádech a vykládá mladému tesaři něco o té zlodějně tady, o důvěrnické lumpárně a vůbec; svaly mu vyskakují na pažích a bedrech jako uzly, chlupatý jako černý pes, a čpí to z něho – jen co je pravda, Pepek je pořízek; tesař Martínek se na něho blankytně dívá shora a škrabe se pomalu ve zlatých rousech na klenuté hrudi – bože, to je krásný člověk, kouká Standa skoro se zatajeným dechem; takové mohutné a klidné tělo, široká ramena a hnáty jako břevna – Standa se najednou hrozně stydí za své vytáhlé a bledé tělo, dívá se na své plihé paže a úzký hrudník, – jakýpak je tohle mužský, myslí si malomyslně a honem si přetahuje přes hlavu svou pracovní košili; ale jak z ní vystrčí hlavu, vidí, že se na něho tesař Martínek dětsky usmál svou kulatou tváří. Standa se potěšil. S Martínkem budu kamarád, cítí s jistotou. Jak může být starý? Asi třicet let – Důlní zedník Matula funí potýkaje se se svou košilí; panděro na něm visí jako žok, visí mu ňadra jako ženské, těžká a mocná záda zalitá sádlem – Standa vraští nos odporem. Jako hroch, jen chrochtat. Konečně dostal ty tlusté, jakoby naduřelé paže do rukávů a přetahuje si špinavou košili přes ježatou a odulou palici; teď tu sedí a supí, vyčerpán tou námahou. Pomoz bůh, soudí Standa znechuceně, tohle ožralé prase půjde s námi! A vůbec, nevypadáme zrovna jako hrdinové; jen si čuchnout, jak to z nás smrdí potem a zatuchlinou; tohle tedy je, čemu se říká záchranné mužstvo! Taková nepatrná hrstička horníků – vždyť nás v té veliké umývárně není skoro vidět! Potom se řekne záchrana životů! Proč nás nepošlou víc – všech čtyři sta padesát kopáčů z Kristýny by mělo sfárat, aby se rvali s podzemím o své kamarády! Co tam budeme platni, cítí Standa s klesajícím srdcem, Kriste, takový žalostný hlouček nás je!

Už je tu palní dozorce Andres, řečený pes; má na sobě stejně pomačkané šaty jako ti druzí a stejně okoralý klobouk, ale naparuje se a počítá očima své mužstvo. První parta přestala hovořit, jako když utne. Zedník Matula zachrčel a obrátil krvavé oči na psa Andrese, svírá a rozvírá napuchlé pracky, jako by ho chtěl zaškrtit. Prachař Andres po něm mžikl, ale dělá dál štramáka. “Hotovi?”

“No jo,” řekl za všechny děda Suchánek a ze zdvořilosti vycenil bezzubé dásně.

“Tak kahany a jdeme.”

Řádka mužů jde rychle ke klecím a komíhá těžkými kahany. Tamhle nad lesy za haldami a ploty stojí zlaté odpolední slunce; Standa by se chtěl zastavit, vždyť je to snad naposledy, u srdce je mu krásně teskno; ale musí skoro běžet, aby dohonil ty druhé. Vyjde tlustý umaštěný strojník a dívá se za nimi. “Zdař bůh, hoši,” volá.

“Zdař bůh!”

Už čeká klec, namačkali se do ní, a už to může jet. Někdo jim ještě podává ruku. “Zdař bůh, mládenci, a vraťte se!” Klec se propadá, ale ještě je vidět, jak se tam nahoře několik modrých blůz u lan obrací a zvedá ruku k čepici. “Zdař bůh!”

“Zdař bůh!”

Psu Andresovi tvrdne obličej, děda Suchánek hýbe rty, jako by se modlil; a klec sjíždí dolů černou šachtou. Standovi se tlačí do očí slzy; je to všechno nějak slavné a smutné jako loučení. Sám Pepek se mračí a drží hubu; Adam někam upírá zapadlé oči, ale nevidí asi nic; Matula těžce supí, jenom tesařova široká, jasná tvář pokojně a trochu ospale září. Klec se rychle propadá, a Standovi je, jako by mu padalo srdce hlouběji a hlouběji. A pořád ubíhají nahoru ty černé stěny, pořád je tíž a dusněji; hrstička lidí s blíkajícími kahany se bez konce sváží dolů, – to není možné, děsí se Standa, tak hluboká ta šachta nikdy nebyla; vždyť už padáme takovou dobu! Snad se mi to všechno jenom zdá, napadá Standu; štípe se potají do ruky a zavře na chvíli oči; ale pořád ubíhají nahoru ty potící se stěny a matně se lesknou v mihotavém světle kahanů, pořád má Andres tak sevřené čelisti, děda Suchánek mele bezzubou hubou a Adam nevidomě vejří bůhví kam; jenom tesař Martínek na Standu mrkl jako starší kamarád a přátelsky rozpačitě se usmál, no vidíš, už tam budeme, nebo tak něco. Standa si oddychl. Klec zpomaluje a zastavuje se nárazem; někdo ji zvenčí otvírá a říká “Zdař bůh”; stojí tam dvě nosítka a hlouček lidí – “Zdař bůh, mládenci!”