Karel Čapek - První parta

Dole na zápraží vychází Marie a dívá se taky tam dolů, tiskne k prsoum nějaké šití a stojí bez hnutí. V Standovi se rozbouchalo srdce, krev se mu valí do hlavy, musí se odvrátit od okna, aby mohl dýchat. Tak tady to máme. Teď je Marie sama doma. Teď je sama. A už nestojí dole na zápraží, zašla asi domů a jistě si znovu rozkládá své šití po klíně. Kdybych tam zaklepal – co bych jí řekl? Standovi se spékají ústa, nedostane ze sebe slova, ale to je jedno: Marie je sama! Zimničně si rovná u krku límec a ještě vykoukne oknem: nevrací se Adam? Ne, ale po ulici sviští na kolech celé hloučky havířů, jsou nakloněni až k řidítkům, a všichni chvatně míří tam dolů; nějaká ženská běží a vzlyká, skoro až vyje – Standa se řítí dolů po schodech, dupe jako kůň, ale teď mu to je jedno; dole na chodbě to v něm ještě hrozně zahrkalo, najednou taková slabost v kolenou nebo co, ale už je venku, chválabohu, už je na ulici a pádí tam dolů, kam se ženou všichni; uhání dlouhými skoky, samo ho to nese, ještě nikdy se mu tak ohromně neběželo; Standa zrovna letí a cítí se silný, lehký a rychlý jako nikdy.

U zavřených mříží Kristýny je už lidí jako u česna včel: horníci se svými bicykly, flákači, ženské – někde u mříže jedna hlasitě kvílí. Standa se tlačí kupředu. “Co se stalo?” Starý havíř se na něho mračně ohlédl a neřekl nic. “Něco tam vybuchlo,” povídá druhý. – “A jsou tam dole lidé?” – “Jo, lidi tam budou, ale jenom druhá šichta, co dělá na překopu. Moc jich tam nebude.” – Standa se dere dopředu, aby aspoň viděl do dvora. Je tam prázdno a hrozně ticho, jen hlouček lidí čeká u ambulančních vozů; od těžné věže dva strejci někoho odvádějí, plete nohama jako ožralý a klátí hlavou – teď ho strkají do nějakých dveří, asi je tam doktor. “To je Pešta?” ptají se lidé a natahují krky. Ne, Kolman je to. “Tak Kolman to má dobré.” – Ze známkovny vychází havíř. – “Těbůh, Ferdo! Zdař bůh, Purkyte,” volají lidé, “tys byl tam dole?” – “Jo, byl.” – “A co se tam stalo?” “Ale detonace, člověče. Zavalilo to tu novou směrnou, víš? U třiašedesátky. Franta tam zůstal.” – “Který Franta?” – “Ale Brzobohatý. Já mu viděl jenom nohu.” – “A Mádr tam není?” – “Mádr? Ten už je venku, ne?” – “Je tam Ramas?” ječí ženský hlas. “Viděli jste tam Ramase?” – “Ale přestaňte, Ramasová,” domlouvají lidé; “vždyť ještě nikdo nic neví!” – Teď se to na dvoře pohnulo trochu víc, nesou někoho na nosítkách k ambulančnímu vozu. Který to je? – Bleha, povídají lidé. – “Kdo?” ptají se ti vzadu. “Nějaký Bleha,” odpovídá zklamaný hlas, “toho ani neznám.” – Standovi tluče srdce vzrušením. Tedy takhle vypadá důlní neštěstí; člověk by si myslel, že ze šachty se bude valit oheň a dým, a ono zatím nic. Ambulanční vůz se rozjíždí k vratům, mříž se otevírá, místo! místo!, a do té tlačenice zavál z vozu zápach karbolu nebo čeho. Standovi se z toho dělá mdlo, chtěl by se vytratit, ale už nemůže, stojí v první řadě; nějaká ženská vedle něho lomcuje mříží a řve, pusťte mě tam, pusťte mě, já tam mám muže! – “Ale tak nekřičte, Kuldová,” domlouvá jí vrátný z druhé strany mříže, “třeba ještě přijde.”

“Kristýna je svině šachta,” rozkládá někdo za Standou. “Co já vím, tak nemine týdne, aby na ní někde nehořelo.” – “Murnau je horší,” ozval se jiný hlas, “tam se pořád dělají plyny.” – “Dej se vycpat s Murnau,” namítl někdo. “Taková paseka tam nikdy nebyla jako tady před patnácti lety. Člověče, Kristýna je největší prevít, to ti řekne každý.” – “Jen počkej,” bručel člověk z Murnau. “Murnau ti ještě ukáže, co dovede!” – A najednou se roznesly bůhví odkud bližší zprávy. Tak tam zůstali Mádr, Ramas a Kulda; prý jsou naživu, ale nemůže se k nim, chodba se zabořila. “A co Franta Brzobohatý?” – “A jo, ten. Franta to má odbyto. Chtěli ho vyhrabat, ještě mu koukala noha –” Ale tak přestaňte, lidi! tamhleje jeho žena. – “Nu co, však ho uvidí, až jí ho přinesou. Chtěli ho vyhrabat, ale padají jim shora kameny.” – Tak ho tam nechají chcípat, ne? začali se rozčilovat lidé. Třeba má ještě kousek života – Hergot, ať nás tam pustí! To bychom se podívali! Psi zatracení, pusťte nás dovnitř! – “Vraťte mi muže,” křičí ženský hlas. – To je Brzobohatá, říkají si lidé. Nenechte si to líbit, ženská! – Standovi tluče srdce rozčilením; nějak ho to zvedá a nese, chtěl by taky volat: Pusťte nás tam, vy vrazi! My tam své kamarády nenecháme! – “Pusťte nás tam,” zakřičel, ale hlas mu nějak selhal; jen to tak zbytečně vyjeklo. “To víš, tebe tam nejvíc potřebují,” vysmíval se někdo za ním; je to skrček Baďura, ta filcka. Standa by mu něco řekl, co by si Baďura nezapsal, ale najednou je tu nový rozruch. Frantu nesou! Tak ho přece jen, chudáka, vytáhli! – Dva lidé vlekou od těžné věže něco na nosítkách s jakousi náramnou opatrností. Po dvoře běží kvílející ženská, někdo ji zadržuje, pojedete s ním, paní, pojedete s ním, jenom buďte tiše! Pomalu, pomalu vsunují ta nosítka do záchranného vozu, dvoje ruce pomáhají vzlykající ženě dovnitř; a druhá ambulance se zvolna rozjela k závodním vratům. “Kruci, toho to zřídilo,” lituje někdo uvnitř dvora a utírá si pot, “ale ještě je živ.” A nemocniční vůz krokem projíždí ustupujícím a tichým zástupem.

Konečně tamhle ze správní budovy vychází hrstka lidí. Ten malý, růžový pán s bílou bradičkou, co jde napřed, to je sám ředitel uhelné pánve, řečený starý pán; má nějak divně naražený světlý klobouček, na tváři uhelnou čmouhu a bílá vousiska ušňupaná mourem, – asi sfáral dolů, tak jak byl, a ani se ještě neměl kdy opláchnout. Ten druhý, ten umouněný v havířských šatech, je pan závodní; a za ním se klátí pan Hansen, má na sobě kožený kabát a koženou přílbu na hlavě, půl čela do krve odřeno a kolem nosu je ukoptěn jako ten černý vzadu, když kluci chodí koledou; jen modré oči mu plavou ve světlých důlkách, jako by se mu roztékaly. Pak ještě jeden brejlatý a poněkud umazaný pán, asi od revírního úřadu, a nějaký černý dozorce utírající si čelo nesmírně špinavým kapesníkem – pěkná společnost, jen co je pravda; kdyby se takhle ukázali na rynku, myslili by si lidé, že se dnes rojí kominíci. Jenže tady to vypadá jináč, nějak slavnostně, nebo jak by se to řeklo; hlučící zástup u mříže utichá a natahuje krky; a závodní vrata se široce otvírají.

Dav u vchodu se rázem roztřídil. Ti, co teď vstupují do dvora, jsou jenom mužové z Kristýny; ti druzí se tlačí u vchodu, jako by tam byl napříč napjat provaz, natahují krky a stavějí se na špičky. Standa kráčí do nádvoří a je mu jaksi důležitě a hrdě. Ano, já patřím sem, vy lidé, taky já jsem jeden z Kristýny! Je jich tam asi padesát nebo šedesát, a ještě přijíždějí horníci z vesnic na kolech; už to není zástup, ale něco jako černý baťák, který nastupuje na své místo. Standa stojí v první řadě a hledá očima Hansena; tamhle sedí na hromadě pražců a utírá si rukama obličej; jenomže si tím víc rozmazává po tváři mour a krev, teče mu to z odřených kloubů, hrůza se podívat. Standa se za to stydí, že nemůže vidět krev, má pocit, že omdlí a bude ostuda; ale zatím se ten vousatý starý pán postavil před havíře a sundal si zlaté brejličky.