Bohumil Hrabal - Postřižiny

— Jak prosím? — zabreptal. — Povídám, Boďo, chci ostříhat vlasy tak, jako to nosí Josefína Bakerová. Boďa potěžkal moje vlasy a vyvalil oči:

— Tenhle zbytek starého Rakouska? Tohleto: Já, Anna Czilágová, narozená v Karlovicích na Moravě? Nikdy! — A Boďa s despektem odhodil nůžky a posadil se a založil ruce a díval se oknem a trucoval. — Povídám, pane Boďo, pan doktor Gruntorád ostříhal hřebci hřívu i ocas a doporučil mi ten moderní postřih kvůli lupům. Boďa trval:

— Tyhle vlasy ustřihnout, to je to samé, jako kdybych vyplivl po svatém přijímání svatou hostii! — Povídám, Boďo, já vám podepíšu revers. — To jedině, — řekl Boďa a přinesl psací náčiní a já jsem na čtvrtku papíru napsala, tak jako před operací, že dobrovolně a při plném vědomí jsem si nechala ustřihnout svoje vlasy panem Boďou Červinkou. A Boďa když máváním usušil ten revers, pečlivě jej zastrčil do tobolky, rozhodil rochetku, stáhl mi ji pod bradou a sklonil mi hlavu a vzal nůžky, chvíli váhal, byla to chvíle, jako když artista v kupoli cirkusu dělá nějaký nebezpečný výkon a bubínek víří a víří. a Boďa dvěma šmikanci ustřihl proudy mých vlasů. Ulevilo se mi tak, že hlava mi klesla na prsa a pocítila jsem průvan na šíji. Boďa položil vlasy na otáčecí křeslo, pak vzal mašinku a vystříhal mi úponky vlasů a pejzy, pak jeho nůžky štěbetaly, Boďa odstupoval a díval se na moji hlavu jako tvořící sochař, a hned jeho nůžky pracovaly soustředěně dál. Když jsem chtěla zdvihnout hlavu a podívat se kradí na sebe do zrcadla, stlačil mi bradu mezi klíční kosti a pracoval dál, viděla jsem, jak se začíná potit, jeho tvář se leskla a voněl z ní jamajský rum a griotka a koňak s oblakem nepříliš příjemné vůně piva, pak mydlil štětku a dával na mne pozor, a kdykoliv jsem se pokusila na sebe podívat, stlačil mi hlavu, ale viděla jsem, že jeho tváří se rozprostírá radost, takový nadšený úsměv, že se mu něco daří, pak mi namydlil šíji a břitvou mi vyholil krk, pak mi navlhčil vlasy a břitvou mi je seřezával, a já jsem najednou pocítila hořkost v ústech a srdce se mi rozbušilo, teď, když už bylo pozdě, už vlasy nešly připnout nazpátek, viděla jsem Francina, jak večer sedí v kanceláři a píše redis perem číslo tři iniciály do pivovarských knih a kolem každé iniciály rozviřuje úponky a do tvaru lyry pohybující se moje ryšavé vlasy, viděla jsem Francina, jak Boďa Červinka mu ustřihuje ruce od mých vlasů, jak mu ustřihuje fialově zářící neónový hřeben, protože Francin už nikdy mne nebude v tmavém pokoji vyčesávat a kochat se mými vlasy, do kterých se ještě za Rakouska zamiloval a kvůli kterým si mne vzal. Zavřela jsem oči a přitiskla bradu na prsa a chvíli polykala, Boďa se mne dvakrát dotkl, ale neměla jsem sílu zdvihnout oči do zrcadla, BoĎa mne jemně vzal za ústa a zdvihl mi bradu, pak ustoupil a byl tak taktní, že se otočil. Tam v zrcadle na otáčecí židli, až po krk v bílém prostěradle, seděl hezký mladý muž, ale s tak drzým výrazem v tváři, že jsem sama proti sobě vztáhla ruku. Boďa mi odvázal rochetku, vztyčila jsem se, opřela o mramorový stolek a dívala se na sebe, a žasla jsem, protože Boďa vystříhal ze mne moji duši, ten účes Josefíny Bakerové, to jsem byla já, to byl můj portrét, tady každého musela ta ný, vybelhala jsem se do předsíňky, vytáhla bicykl nůžky štěbetaly, Bod'a odstupoval a díval se na moji moje frizúra trknout do obličeje jako voj. A Boďa už dávno vypráskal ulomené a nasečené vlasy z rochetky a milosrdně mi dával možnost, abych se sama se sebou vyrovnala, abych si na sebe zvykla. Posadila jsem se, pořád ze sebe nespouštěla oči. Boďa vzal kulaté zrcadlo a nastavil je za mne. V zrcadle přede mnou jsem viděla v oválném zrcadle svoji šíj, chlapecký krk, kterýmjsem se zmladila do dívčích let, aniž bych přestala být ženskou, která je ještě schopna pokoušet sama sebe tou svojí šíjí, vystříhanou do tvaru srdce. A vůbec celý ten nový účes budil dojem, že je přilbou, takovou čepičkou z vlasů, jako měl Mefistofeles, když Fausta hrála Martinova společnost v našem divadle, že ten můj účes lze sundat zrovna tak, jako před chvílí mi sňal sádrový obvaz z kotníku pan doktor Gruntorád, tak ten můj účes mi přiléhal na hlavu jako ten gypsový obvaz na kotník. A vyskočila jsem, avšak jak jsem byla zvyklá, že ty moje vlasy mi táhly hlavu nazpátek, div jsem nepřepadla a čelem nerozbila Boďovi zrcadlo. Zaplatila jsem a Boďovi slíbila, že má u mne basu ležáku k dobru, a Boďa se smál a mnul si ruce, i Boďu posílil ten jeho holičský výkon. — Boďo, — povídám, — to jste na to přišel sám? — A BoĎa nalistoval v holičských zprávách série moderních účesů, od ofinky Lyi de Putti až po bubikopf Josefiny Bakerové.

Vyšla jsem a kolem hlavy mi táhla vichřice, ač bylo bezvětří. Naskočila jsem na bicykl a Boďa za mnou vyběhl a v papírovém pytlíku mi přinesl ty moje odstřižené vlasy, dal mi je do ruky, vážily ty vlasy dobře dvě kila, jako bych koupila dva kilové úhoře. — Povídám, Boďo, dejte mi je dozadu, na nosič, ano? A Boďa zvedl péro nosiče a položil tam proudy vlasů, a když spustil péro nosiče na vlasy, chytila jsem se za hlavu. A pak jsemjela hlavní třídou, dívala jsem se na chodce, viděla jsem pana kominického mistra de Giorgiho, ale on mne nepoznal, jela jsem na nádraží, dívala se na odjezdy vlaků, ale nikdo si mne nevšiml, aněli mne lidé za někoho docela jiného, i když bicykl a moje tělo bylo to samé jako před těmi postřižinami, našlápla jsem bicykl a vracela se hlavní třídou, před pekařstvím pana Svobody stál kočár pana doktora Gruntoráda, teprve odpoledne se dostal pan doktor na puclák bílé kávy a košíček housek, který na něho každý den ráno čekával, až se bude vracet od svých vesnických rodiček a žlučníkových kolik, teď pan doktor vyšel, kočí seskočil z kozlíku, kde dřímal a držel opratě hřebce, pan doktor Gruntorád se na mne podíval, uklonila jsem se a usmála, ale pan doktor jen chvíli zaváhal, ale pak rozhodně potřásl hlavou a posadil se na kozlík a odjížděl, zatímco jeho kočí se rozvaloval na plyšovém sedadle, projela jsem se náměstím kolem morového sloupu, všichni se na mne dívali, jako bych byla v městečku poprvé. na korze před firmou Katz, obchod se střižním a galantérním zbožím, spal buldok a stála skupina černě oděných dam, sukně měly až na zem, předsedkyně okrašlovacího spolku tam dělala průvodce jistě nějakému hudebnímu skladateli, měl veliký černý klobouk jak sociální demokrat. Jednou jsem také kráčela s tímhle okrašlovacím spolkem se sukněmi zvedajícími prach dláždění, v chrámu Páně sv. Jiljí jsme stáli u zavřeného postranního vchodu a dívali se na podlahu, kde už nic nebylo, jen vzpomínka, že ještě před sto lety tam byl zaschlý škraloup krve od toho masakru v kostele, kdy Švédové a Sasíci vybili všechny měšťany, kteří se tam před nimi schovali, pak jsme stáli u jediné skutečně krásné a historicky cenné branky Fortny, ale nedívali jsme se na tu bránu, ale hleděli pozorně pod oblouky kamenného mostu, kde v roce 1913 krotitel cirkusu Kludský koupal své slony, kteří ještě nyní se ráchají v té labské vodě a choboty jak hadicemi si stříkají vodu na záda, přesně jak to je na fotografii v městském muzeu, protože předsedkyně okrašlovacího spolku paní Krásenská, dík oživující fantazii, vidí z našeho městečka už jen to, co v něm k vidění není. TeĎ členky okrašlovacího spolku přešly se vzácnou návštěvou pod loubí před hostinec U blavrdů, a s pohnutím se dívali na cementovou dlažbu, kde kdysi odpočíval Fridrich Veliký. A jako to nejcennější našeho městečka, odvedla pod paží paní Krásenská hudebního skladatele doprostřed náměstí, kde na lavičce seděli dva penzisté a opírali si brady o hůlečky, a paní předsedkyně líčila a přesně popisovala renesanční kašnu, která tam stávala do roku 1840 a pak byla rozbouraná, avšak mýlil by se každý, kdo by si myslil, tak jako ti dva sedící penzisté, že okrašlovací společnost se dívá na ně, kdepak! Předsedkyně ukazovala a prstem objížděla sice penzistům před obličeji, avšak viděla to, co popisovala, ty krásné ozdoby, pískovcové girlandy a v poloreliéfu dva andělíčky, kteří na té kašně byli, a tedy ještě jsou ozdobou našeho městečka. Ach paní Krásenská, ta, která má ráda všechno to, co už není, tu jsem si zamilovala, když jsem se dověděla ten její román, před třiceti lety se zamilovala do tenoristy Národního divadla pana Šice, postávala po představení u zadního východu, a když tenorista vyšel a odhodil zbytek cigarety, napíchla toho vajgla na špendlík a uložila jej jako vzácnou relikvii do stříbrné dózičky, a že byla švadlena, tak celý den musela šít, aby si vyšila na orchidej, a celý týden musela šít, aby si mohla koupit sedadlo v lóži, odkud vždycky házela tu za jeden den vyšitou orchidej panu Šicovi k nohám, a když tak hodila ten krásný květ už podvacáté, počkala si na tenoristu a oslovila jej a řekla mu, že jej miluje. A pan Šic jí řekl, že on ji nemiluje jedině proto, že se mu nelíbí její dlouhý nos. A paní Krásenská šila celý rok a za ty peníze si nechala v Brně uříznout ten dlouhý nos a z vlastní paže našít k nosní chrupavce sval, ze kterého časem lékaři stvořili překrásný řecký nosík. A tak se stalo, že paní Krásenská zase stála u zadního vchodu Národního divadla, a že byla krásná, tak mohla zavíst hovor se slavným tenoristou panem Šicem, avšak tenorista ji pozval na noční procházku a přiznal se jí, že už skoro celý rok hledá krásnou dívku s chvějivým dlouhým nosem, nosíkem, do kterého se zamiloval a bez kterého nemůže žít. A paní Krásenská se mu přiznala, že ona je ta dívka s dlouhým nosem, který ale si nechala kvůli slavnému tenoristovi uříznout a nahradit nosem, na který se právě dívá.