Bohumil Hrabal: Postřižiny

— Více piva, méně útrap a mrzutostí.

— Vaše podlomené zdravíčko upevní vám naše pivečko.

— Kdo nepil, teskný byl, když se napil pivenka, zčervenal jak dívenka.

— Bez piva zaživa bych umíral.

— Vaše podlomené zdraví pivo upevní a spraví.

— Více pivečka, více zdravíčka.

— Zdraví, svěžest, sílu, vše najdete v pivu.

— Kdo chce vesel býti, musí pivo píti. Kdo k nám do hospody chodí, dvakráte se rodí. Naše dobré pivo, nápoj pro každého.

— Lépe se nám bude žíti, když víc piva budem píti.

— Kdo o hospodu nezavadí, kdo nepije a nejí, jen vlastní zdraví zradí. Doma, na cestách, všude jen osvěžující pivo.

— Pivečko v každý čas, správně osvěží vás.

A měl takovou radost nad tou inspirací, že si nalil plný hrnek kávy, pustil si gramofon. V dáli za mořem, čarovná je zem, Havaj. a pokoušel se plíživými kroky tančit tango, a tak byl naplněný optimismem a tak se radoval z nějaké události, která je uložena v blízké budoucnosti, že se zamykal večer v pokoji, tam hrál pořád Má Havaj, květe bílý, každou chvíli vyšel s příručkou moderního tance a smál se, a když se vyradoval, tak zase se vrátil do pokoje, klíčová dírka svítila do přítmí tak jako moje noha v gypsu, a já jsem věděla, že jistě si Francin namaloval křídou ty kroky, ty cápoty, nejen ty základní kroky, ale i kroky nazpátek, ty otočky, celou trasu křídou namalovaných obvodů jeho podrážek, ve kterých trpělivě chodil, v rytmu a melodii Havaje. Měl takovou radost, že mu jdou ty kroky, že i ve dne, když jsem se dívala oknem na dvůr a Francin spěchal něco vyřídit do varny, zpomalil najednou kroky a kráčel v krocích tanga, otočil se a pozpátku, s rukama lehce zvednutýma, tančil dál ten moderní tanec, viděla jsem, jak se dívá na svoje nohy, viděla jsem, že je bezradný, že kdyby to šlo, že by křídou si namaloval na silnici ty kroky. ale to ho neodradilo, naopak, večer tím usilovněji se pokoušel najít na křídou pomalovaném koberci skulinu, kterou by vnikl — do rytmu gramofonu, už posté hrajícího Havaj. Každý večer Francin odmontoval z motocyklu značky Orion baterii, přinesl ji a zapnul vysokofrekvenční proudy, kufříček vystlaný červeným sametem se matně třpytil skleněnými přístroji a Francin mi dával jiskry do kotníku, fulgurační blesky prostupovaly sádrový obvaz, pak mi odkládal kus šatu po kuse, aniž jsem si mohla uvědomit, že jsem skoro nahá, fulgurační proudy mi dělaly dobře, masírovací váleček drobnými jiskrami mi posiloval obě nohy a sílil mi nervy v zádech, a Francin mi šeptal: Nejlepší prostředek, jak, Mary, zvýšit tvoji krásu, fulguračními proudy konzervovat tu krásu, kterou máš. — Těšila jsem se každý večer na fialové masáže, které voněly hromem a krátkým spojením, přes štěpnici byl slyšet zase krásný mužský hlas, pan Jirout v atlasových šatečkách sám sebe svým hlasem vystřelil z děla, skrz zdi jsem viděla, jak letí nad,pivovarem, má upažené ruce a napraskle se usmívá. už je ta láska, už je pryč, bejvalo jí malounko. má zlatá panenko. ď se pan Jirout začínal naklánět směrem k zemi, rozpřáhl ruce a házel divákům dolů růže a polibky, Francin mi dal do ruky kovovou elektrodu a černým knoflíkem zapnul přístroj a jako hypnotizér vznášel dlaň nad mým tělem, kam se Francinova ruka hnula, tam z její dlaně sršely a praskaly jiskry, pršel déšť fialového zrní, tisíce pomněnek a fialinek z Francinovy dlaně vstupovalo z přístroje do mne, vůně ozónu a blesku, který udeřil do stavení, se vznášela nade mnou, jen do sádry namočený kotník zářil modrounkým odleskem..už nezbylo po ní nic. v hluboni u Nymburka zmizela. a pan Jirout dopadl do sítěné trampolíny a péroval a ukláněl se v modrounkých atlasových šatečkách. cítila jsem, že i moje tělo vydává pronikavou vůni elektřiny, oddychovala jsem víc a víc, z celého těla mi vycházela svatozář, dívala jsem se do zrcadla, jak natažena ležím, fialový praskot a sršení je jediným mým prádlem, nikdy jsem neměla dojem, že jsem nahá, pořád jsem byla obtažena barvínkovým pláštěm, Francinův kaučukový límec a bílé manžety svítily tak jako moje gypsová noha, oddychoval tak jako já, ležící na zádech a se zalomeným loktem přes oči, bývalo mi z tohoto vysokofrekvenčního obřadu nevolno, nikdy jsme o tom s Francinem nemluvili, připravovali jsme se mlčky, jako bychom usilovali oba dva o zakázané, a když Francin otočil nazpátek černým knoflíkem, každý jsme se dívali jinam, tak krásné to bylo. Kdyby někdo najednou vtrhl do pokoje a přinesl lampu, Francin by jistě omdlel, proto raději zamykal, stahoval žaluzie a záclonu a pro jistotu vyšel ven a díval se na okna, zda se nikdo nemůže dívat k nám a vidět, jak mi chvějícími se prsty rozepíná blůzičku, stahuje sukni opatrně přes sádrový kotník, jak přede mnou klečí a kosmetickou masáží dosahuje kosmu.

Dnes přijel pan doktor Gruntorád, poprosil, abych mu uvařila silný čaj, že se v noci u těch svých rodiček nachladil, z brašničky vytáhl nůžky, a když mi stříhal sádrový obvaz, několikrát kýchl, pak uprostřed stříhání usnul, v prstech nůžky, a tak hluboce spal, neodolala jsem a vytáhla jsem mu z kapsičky vesty zlaté hodinky, podívala jsem se, kolik je hodin, a zase tichounce zastrčila hodinky nazpátek, tak opatrně a tak vzrušená přesností svých pohybů, a zase jsem v tom pokusu o krádež byla celá já, hodiny na zdi ukazovaly, kolik je hodin, já jsem ale chtěla vyzkoušet sama sebe, zda jsemještě nezmalomyslněla, zda ještě jsem schopna udělat to, co mne právě napadlo, a ano, ještě to se mnou nebylo tak špatné, do galantérie k panu Pollakovi jsem chodila kúpovat knoflíčky taky jen proto, že odpoledne nikdo nebýval v krámě, a jak se pan Pollak sklonil pod pult pro krabici, natáhla jsem ruku přes pult a vzala jedny dětské nejdoucí hodinky, a když se pan Pollak narovnal, dívala jsem se nevinně a v jeho očích jsem si přečetla, že o té mé krádeži neví, a když jsem si přála další knoflíčky a pan Pollak se sehnul, rychle jsem pověsila ty hodinky nazpátek, a když se pan Pollak narovnal, tak jsem se usmívala, tak nějak jsem sama u sebe vyrostla, tak nějak tou krádeží a hned následující účinnou lítostí jsem okřála, vydechla, a když jsem vycházela z krámu, měla jsem dojem, že mi narostla tak veliká křídla, že jimi drhnu o futra a sype se za mnou peří, které pan Pollak vkleče smetá na lopatku. a pan doktor Gruntorád kýchl a probudil se a dostříhl mi obvaz, který se rozlomil jak bílý futrál, potom mi doktor prohmatal kotník a prohlásil:

— Už zase můžete dělat skotačiny. — a kýchl a vzala jsem berle a přinesla hrnek čaje, a když jsem se chtěla postavit na nohu, podlomila jsem se a řekla:

— To není ani jako moje noha! — a pan doktor Gruntorád řekl:

— Je to vaše noha, za týden budete zase svá… hepčík! kýchl si upřímně.

— Pane doktore, — řekla jsem, také se mi nějak špatně dýchá.

— Sundejte si blůzičku, prosím, — řekl pan doktor a napil se čaje.

Pak mi položil ucho na záda, jako vždy měl ucho studené, jako by mi položil skleněný popelníček, čím bylo teplejší počasí, tím studenější bylo jeho ucho, proklepával mi záda, prosil, abych zhluboka dýchala, a pak jeho ukazovák mi klepal na záda, lehce se dotýkal uchem mých zad, jak chlapci naslouchají na telefonním sloupu, přehodila jsem proud vlasů a pan doktor znovu usnul, zasypaný mými vlasy, jako by usnul na lavičce pod smuteční vrbou, jednou jsem schválně jela kolem vily pana doktora Gruntoráda, jen kvůli tomu, abych viděla, zdali tam opravdu je ta vrba, zastiňující celý dům, je to už asi tak dávno, kdy za jeho paní jezdil obrist z Brandejsa na koni, pan doktor Gruntorád, tenkrát mladý a jistě statný, neočekávaně se vrátil v noci domů, v přízemí strhl pušku a kopancem vyrazil dveře do ložnice své paní, ještě zahlédl pana obrista, jak běží v tom prvním patře k otevřenému oknu, pan doktor stačil zalícit, a zatímco pan obrist plesknutím se odrazil od okenního rámu a po hlavě se zasouval do hluboké noci a pak dolů do keřů odkvetlých šeříků a kvetoucích jasmínů, pan doktor Gruntorád stačil nasypat broky do zasouvajících se holínek pana obrista a druhý náboj jen do hvězd modré noci, která vyplňovala okenní rám. ten obraz mne často probouzel a nedával mi spát, nikdy jsem si nedovedla představit a spojit tuhle krásnou událost s panem doktorem Gruntorádem, pořád jsemji spojovala s někýmjiným, zato docela sytý obraz mne spojil s panem obristem, který s prostřelenou holínkou stačil se ještě vyhoupnout na koně, stačil vytáhnout z holínky vrbový proutek, stačil se sklonit s koně až k samé zemi a zastrčit ten proutek do země, proutek, ze kterého je dneska tak ohromná vrba, že za bouřlivé a větrné noci fuká na okenní tabulky celého domu jako živoucí vzpomínka. A pan doktor Gruntorád mi zase dál ukazovákem proťukával záda, snad už ani o tom nevěděl, že usnul, ťukal jako zasypaní horníci, a když se otočil, napil se čaje, a zatímco jsem se oblékala, tiše psal recepis, a zase jeho zlaté plnicí pero se najednou zastavilo, několik vteřin pan doktor Gruntorád usnul, aby se probudil a osvěžen dopsal předpis léku na moje prsa. Povídám: