Bohumil Hrabal - Postřižiny

— Pane doktore, pochlubil se vám manžel, co mi koupil? — Ukažte! poručil pan doktor a napil se čaje. Otevřela jsem na stolku spočívající kufřík. — Co to je za šmejd? Kde to ten člověk koupil? — řekl pan doktor. Povídám: V Praze, ale vy máte rýmu, tady je tak krásný přístroj, to je něco jako bory šumí po skalinách. — Pan doktor řekl:

— A vy se v tom vyznáte? — Povídám:

— Pane doktore, to nic není. Podívejte se! — a zasunula jsem zástrčku a otočila černý knoflík a nasadila rourku se štětečkem na nervy, a ze štětiček sršely fialové piliny a pan doktor si přejížděl klouby u dlaní a prostomyslně se usmíval a řekl:

— Je to poetické, nic se nikomu nemůže stát, a když to bude od vás, tak mne to potěší. — A vzala jsem elektrodu, ozónový inhalátor s rozprašovačem, a pravila jsem:

— Pane doktore, nejlepší bude, když si lehnete na otoman. — Pan doktor se posadil na kanape, stáhla jsem béžovou záclonu, a sypké přítmí a fialový keříček elektrických výbojů, sršících z té speciální elektrody pro nervy, ozařovaly pleš pana doktora, zvolna se pokládajícího na otoman.

Teď ležel na zádech, v prstech držel tu neustále křesající a prskající hůlku, zatímco jsem připravovala ozónový inhalátor s rozprašovačem. Do vatičky ozónového inhalátoru jsem nakapala směs eukalyptového oleje s mentolovým olejíčkem, zašroubovala do rourky skleněný dvoják, ktérý se zastrčí do nosu, a pak jsem vzala panu doktorovi štěteček pro nervy a do katody zastrčila ten ozónový inhalátor s rozprašovačem a otočila kolečkem a dutá roura se vyplnila neónovým plynem, který procházel vatičkou, napojenou eukalyptovým olejem, poklekla jsem před kanape a přístroj jsem lehce přiblížila k nosním dírkám pana doktora.

Povídám:

— To vás, pane doktore, jistě vyléčí, manžel to inhaluje vždycky dřív, než dostane rýmu, je to opravdu, jako když bory šumí po skalinách, cítíte tu vůni ozónu, pryskyřic? A ten modrý vybíjející se neónový požár, ten už sám léčí, vaše barva je modrá, ta zmírňuje veškeré životní dění, utišuje nervy, zpomaluje proudění. — hovořila jsem a v jedné ruce jsem držela ten krásný přístroj naplněný inhalačním olejem a pravou rukou jsem pomalu mačkala gumový míček, který hnal vzduch ozónovou a olejovou komorou inhalátoru. a pan doktor Gruntorád všechno, co jsem říkala, opakoval blaženě po mně, blaženě se usmíval a slyšela jsem, jak houpací dveře z kanceláře zacvakaly, pak klíč ve dveřích se otočil a vešel Francin, sinalý a bledý, a tichounce zakřičel:

— Co to tady děláte! — A já jsem se polekala a stiskla jsem gumový balónek a pan doktor nedoopakoval po mně: — bory šumí po skalinách. — a posadil se a zakřičel, celý obličej se mu stáhl a najednou omládl, vyskočil a tak směšně mrskal nožkama a nahmatal kliku a vyběhl ven, a Francin za ním se sepjatýma rukama:

— Pane předsedo, odpusťte! — Ale pan doktor mrskal nožkama a běžel ke šladovně a vběhl do sladovny a po schodech dolů na humna, tam se přebrouzdal několika hromadami ječmene, sladovníci stáli s lopatami ohromeni, ale pan předseda nechal za sebou Francina, který poklekl ďo mokrého sladu, a vyběhl stále naříkaje po schodech na půdy, proběhl kolem suchých hromad sladu, ale pořád ta bolest v nose ho hnala až do nejvyššího patra, tam vběhl do sušícího se ječmene na svini, do šedesátistupňového horka, a vyběhl nazpátek o patro níž a přes spojovací můstek přeběhl do varny, několikrát oběhl pánve a po schůdcích běžel do spilky, Francin pořád za ním, ze spilky vyběhl pan doktor Gruntorád až na štoky, tam kde se chladilo mladé pivo, otevřel žaluzie oken a vyběhl na střechu lednice, tam kde kvetly netřesky, Francin poklekl do těch krásných žlutých květinek, ale pan doktor Gruntorád zanaříkal znovu a vyběhl po schůdkách nazpátek do varny a vraty vyběhl na dvůr a ze dvora běžel k chlívům, dělníci je zdravili:

— Dobrý den, pane předsedo! Dobrý den, pane správče! — Ale pan doktor mrskal nožkama dál přes ovocný sad, až zase doběhl otevřenými dveřmi do naší kuchyně a do pokoje, kde se zhroutil na kanape a volal:

— Kde jste koupil ten šmejd? Ukažte! — A prohlížel si pečlivě ozónový inhalátor s rozprašovačem, pak přivoněl a řekl:

— Z čeho jste, vy jedna sakramentská ženská, tam dávala ten volej? To bory šumí po skalinách?

Nasadil si skřipec, podala jsem mu lahvičku a pan doktor, když si přečetl vinětu, rozkřičel se:

— Vy jedna ženská sakramentská, dyk jste to zapomněla ředit jedna ku deseti! Vždyt jste mi spálila sliznici… hepčík! — kýchl si pan doktor Gruntorád, a když viděl Francina, jak poklekl a rozpřáhl ruce a zaprosil: Můžete mi to odpustit? — pravil pan předseda: Vstaňte, dobrý muži, chtěl bych, abych raději byl správcem pivovaru než jeho předsedou. — řekl, podíval se na hodinky a podal mi ruku, pak mi políbil hřbet mé ruky a řekl:

— Ruku líbám. — A vyšel, ve slunci se objevil na dvoře, zanechal za sebou vůni karbolky a lyzolu a eukalyptu, vyšvihl se s feudální lehkostí na kozlík, jako by všechno to, co se stalo, jej posílilo, a teď jsem to viděla! teď jsem uvěřila, že se to tenkrát tak muselo stát, jak jsem to slyšela, ten příběh, ze kterého už zůstala jen ta smuteční vrba, zahalující celý dům. Pan doktor se posadil na kozlík, kočí mu podal otěže, pan doktor si zapálil v jantarové špičce cigaretu, nasadil si měkký světlý klobouk do čela tak, jak to nedovedl žádný mužský, tak nějak omládl těmi opratěmi, vypadal, jako by právě přijel s tím kočárem z Vídně, narovnal se a vyjel z pivovaru s hřebcem, který měl zastřižený ohon a hřívu, zatímco kočí pana doktora se rozvaloval vzadu na plyšovém kanapi landauru s provinilým úsměvem člověka, který nikdy nepochopí, proč jeho pán jezdí na kozlíku s takovou chutí a rozkoší, zatímco on, kočí, sedí provinile na plyšovém sedadle. A Francin chodil pokojem a zastrkoval si ruce do mozku.

Podívala jsem se na hodinky, to byl čas, kdy Boďa Cervinka končí svoji malou rundu, jistě už koupil výhodně zeleninu a z radosti nad takovou koupí se stavil nejdřív na náměstí u Svobodů, kde si dal dvě decičky vermutu a pět deka uherského salámu, pak se stavil v Grandu, kde si jistě dal malý gulášek a tři plzeňská piva, pak, aby začal uzavírat tu svoji malou rundu, stavil se v drogérii u Mikolášky, a setrvávaje v přátelském hovoru, vypil tři číšky koňaku, avšak ono je i možné, že Boďa měl takovou radost, že vydělal na výhodné koupi zeleniny dvě koruny, že pokračoval v takzvané velké rundě, to jest, ještě se stavil na Knížecí, na černou kávu s originál jamajským rumem, aby se pak zastavil na stojačku u speciálního výčepu firmy Louis Wantoeh a vypil kalíšek griotky jako radostnou tečku za tak výhodným nákupem karfiólu a zeleniny do polévky. Když Francin odešel do kanceláře docela neusmířený, vybelhala jsem se do předsíňky, vytáhla bicykl a jela do města, šlapala lehce tou mojí bílou a bolavou nohou, ale pak každým šlápnutímjako by se mi posílil ten kotník, opřela jsem o zeď bicykl, a když jsem nahlédla do oficíny, na otáčecím křesle dřímal Boďa, vešla jsem a posadila se na volnou židli. Boďa jistě dokončil velkou rundu, protože z něho voněla jádra višní, jistě skončil u firmy Gtiotte podniky. — Boďo, — povídám.

— Copak? Milostpaní? — vstal a polekal se tak, že vzal nůžky a začal jimi štěbetat.

— Povídám, Boďo, chtěla bych ostříhat vlasy. — Boďa se polekal ještě víc.