Tyl Josef - Strakonický dudák

KALAFUNA: Ale já dostal svou sladkou Kordulku.

ŠVANDA: A těm našim švihákům v koženkách dudy už také jaksi nevoní. Pryč tedy, hajdy do světa! Tam jsou tolary. Jen si tady hudlař a louskej bídu sám – já budu shánět tisíce! (Odejde)

KALAFUNA (jde za ním) : Jakpak sám, když mám svoji drahou Kordulku? (Volá za ním) : A počkej, zejtra máme ještě sousedskou! – Je pryč, chudinka, kvůli ženské – a pryč!

Kordula z protější strany, s ní Honzík, Frantík a Kačenka. Kalafuna.

KORDULA: Ouha! – muži, Kalafuno! Co je to?

KALAFUNA: Ah, ty jsi tady, moje slepičko – a hned s celou kukaní?

DĚTI (se okolo něho shrnou a ohmatávají mu kapsy) : Tatínku, máte koláče?

HONZÍK: Já bych rád nějaký makový.

FRANTÍK: A já hodnou měchuru.

KALAFUNA: Já také, mladý Kalafuno, já také, jen co je vyndají z pece; maminka trochu pozdě zadělala.

KORDULA: Jen dělej při naší nouzi ještě hlouposti. Co zde zevluješ? Není živé duše v hospodě?

KALAFUNA: Oh – jako nabito.

KORDULA: Tak? – a ty tady chytáš hejly, místo abys seděl u cimbálu a chytal dvougrošáky?

KALAFUNA: Hehe – hrdličko, my žádný cimbál nemáme – leda kdybys tam přišla ty – to by byl cimbálek!

KORDULA: Že ty nemáš ani ruky ani kapsy, kde by krejcar uváznul!

KALAFUNA: Ale dušičko!

KORDULA: To víš dobře, jak jsem na to posvícení čekala!

KALAFUNA: Já také, dušičko. Čtrnáct dní jsem si šetřil žízeň.

KORDULA: Já potřebuji na zimu sukni, Kačenka střevíce, Honzík kazajku –

KALAFUNA: He, he.

KORDULA: Kdybys za něco stál, pořídíš si alespoň teplé rukavice –

KALAFUNA: He, he.

KORDULA: Ale to ty ne! – Jenom abych já se dřela, abych já se o všecky krky starala, vstávajíc lehajíc abych myslila, co strčím dnes do hrnce!

KALAFUNA: He, he.

KORDULA: Ale to musí být jináč, to ti povídám!

DĚTI: Maminka se zlobí! (Schovávají se za otce.)

KALAFUNA: (se jen pořád svým dobrosrdečným způsobem směje) .

KORDULA: (hledí na něho a neví, co má říci) .

KALAFUNA: Stará! (Natahuje po ní krk a špulí ústa.)

KORDULA: Teď se podívejme na toho blázna! (Sotva se zdrží smíchu.) Já tady kážu –

KALAFUNA: Dnes je posvícení, dnes se nekáže! Pojď sem a dej mi hubičku, he, he.

KORDULA: Dej radši dětem koláč.

KALAFUNA: Dám, dám, slepičko. Půjdeme do hospody, potom po chalupách – to bude koláčů plná ošatka. Ale teď se neškareď – a pojď, dej si zahrát – he, he, však on tě někdo provede! Jsi ještě jako lusk.

KORDULA: To je potom pojednání s mužem! Raději do vody skočit, nežli se vdávat.

KALAFUNA: Arci, arci – ale žádná to neřekne před vdavkami, každá teprve deset let potom – když se nabaží. Ó, vy ženské safraportské. (Vede ji přitom do hospody – děti se hrnou za nimi.)

Švanda, potom Dorotka.

ŠVANDA (přicházeje, pozorně se ohlíží) : Jistě je doma – starý ji k muzice nepustí – a sám bude v lese. (Klepá na okno ve stavení hajného.) Dorotko!

DOROTKA (ve stavení) : Kdo je to?

ŠVANDA: Já. – Pojď trochu ven!

DOROTKA (vycházejíc) : Kdopak je ten já? – Ach, jsi to ty? Kdepak ses tady vzal? Já myslím, že sedíš v hospodě – a na mne ani nevzdechneš.

ŠVANDA: I dej mi pokoj! Já utekl z hospody, protože ti musím něco říci.

DOROTKA: Jen aby to bylo něco veselého. Mně se dnes zdálo o růžích a to znamená mnoho pláče. Copak je to?

ŠVANDA: Já vím, co udělám, aby se tvůj tatík na mne nesatonil.

DOROTKA: Copak je to?

ŠVANDA: Aby mi dovolil za tebou chodit.

DOROTKA: Copak to uděláš?

ŠVANDA: Já vím, jak dostanu peníze!

DOROTKA: Ty?

ŠVANDA: Mnoho peněz!

DOROTKA: Mnoho?

ŠVANDA: Dnes se mi zajiskřilo v mozku a chytlo to jako v plném troudníku. Dorotko, za několik neděl budeme svoji!

DOROTKA: Za několik neděl? I ty jemináčku – ach, ty můj zlatý Švando z Blatí! Mne to už beztoho všecko mrzí; tatínek pořád hubuje, a já na tebe nemohu zapomenout; budu na tebe myslit snad ještě v černém hrobě. – A jak to dokážeš?

ŠVANDA: Rychle mne obejmi, Dorotko, a uhlídáš ten důkaz.

Trnka s ručnicí na rameně. Předešlí.

TRNKA: Tchoř je v komoře! – I prach do luňáka, půjdete-li pak od sebe? Nedáte si pokoje ani o božím poledni? Kolikráte ti mám říkat, ty parohatý dudáku, abys mi za holkou nelezl? Budeš tak dlouho dělat, až ti vsolím do lýtek hrst broků.

ŠVANDA: Nechte si povědět, strýčku Trnků –

DOROTKA: Ano, tatínku, nechte si povědět; jak to teď vypadá –

TRNKA: Ticho! Já bych si z toho nic nedělal, že ani otce ani matky nemáš –

ŠVANDA: No, snad jsem nespadl z dubu jako žalud?

TRNKA: Nu tedy, že ani otce ani matky neznáš. Já bych nedbal na lidské řeči, jen kdybys měl do čeho kousat. Kdybys byl aspoň pacholkem u koní, a třeba jen tím pastýřem, jako býval tvůj nevlastní otec, abys měl krajíc jistého chleba –

DOROTKA: Ale počkejte, tatínku …

TRNKA: Mlčíš mi! Já vím, co chceš – přimlouvat se, domlouvat se, známe se, ty jsi chtivá straka – hr! hr!, jen abys ho už měla. Ale co potom? Pískat kudlu.

ŠVANDA (hezky hlasitě) : Však není tak zle, pane Trnko! A kdybyste věděl –

TRNKA: Já vím až dost!

DOROTKA: Nic nevíte, tatínku! Švanda dostane peníze.

ŠVANDA: Tisíce – aha! Teď byste rád věděl, kam sýkora nosem sedá.

DOROTKA: Slyšíte, tatínku? A za dvě neděle máme svatbu. Já dostanu novou sukni, viď, a novou šněrovačku –

TRNKA: Ale ty poblázněná pěnkavo! Kdepak by vzal ten chudák peníze? Rodičů nemá, přátel nemá, vydělat si je neumí –

ŠVANDA: Kdož to ví? – a jen abyste o tom věděl – já jdu do světa!

DOROTKA: Do světa? Švando, co ti napadá? Jakpak bude potom za osm dní svatba? Svět je bůhvíjak veliký – toť se do té doby nevrátíš?

ŠVANDA: Tedy musíš trochu čekat; já si také dám srdce na zámek.

TRNKA: Ale copak chceš, ty janku, ve světě? Vždyť jsi jaktěživ nebyl dál nežli v Strakonicích?