Karel Čapek - Menší prózy

A odpověděl Abrahám: “Námana nenavrhnu, ale navrhnu Melchiela.”

I řekla Sára: “Navrhneš-li Melchiela, nemluv se mnou. Což neposmíval se ti Melchiel, že nemáš se mnou syna, ale s děvkou Agar ano?”

Abrahám pak řekl: “Nenavrhnu Melchiela. Co myslíš, měl bych snad přibrat mezi spravedlivé Ezrona či Jahelela?”

Sára pak odpověděla řkouc: “Jahelel je prostopášník a Ezron obcuje s nevěstkami achadskými.”

I řekl Abrahám: “Navrhnu Efraima.”

A Sára řekla: “Efraim říká, že jeho je rovina Mamre, na které se pasou naše stáda.”

Abrahám pak řekl: “Nespravedlivý jest Efraim. Navrhnu Ahirama, syna Jasfelova.”

I pravila Sára: “Ahiram je přítel Melchielův. Chceš-li navrhnout někoho, navrhni Nádaba.”

Odpověděl Abrahám: “Nádab je lakomec. Navrhnu Amrama.”

A Sára řekla. “Amram chtěl spát s tvou děvkou Agar. Nevím, co na ní tak zvláštního viděl. Lepší je Asriel.”

I řekl Abrahám: “Asriel je hejsek. Nemohu navrhnout Hospodinu žádného šaška. Což abych mu jmenoval Namuela? Ne, ani Namuel nestojí za to. Nevím, proč by to měl být zrovna Namuel.”

Sára pak pravila: “Co máš proti Namuelovi? Je sice hloupý, ale je zbožný.”

I řekl Abrahám: “Budiž, Namuel je sedmý.”

Sára nato pravila: “Počkej, Namuela vynechej, neboť pěstuje hřích sodomský. Kdo ještě je v Sodomě? Dovol, abych si vzpomněla: Kahat, Salfad, Itamar…”

Abrahám pak odpověděl: “Odstup tato myšlenka od tebe. Itamar je lhář, a pokud se týče Kahata a Salfada, což nehlásí se oba ke straně zlořečeného Pelega? Ale snad znáš nějakou ženu spravedlivou v Sodomě. Prosím, vzpomeň si.”

I řekla Sára: “Není žádné.”

Tu zarmoutil se Abrahám řka: “Což není deseti spravedlivých v Sodomě a Gomoře, aby pro ně Hospodin ušetřil oněch krásných měst?”

Sára pak řekla: “Jdi, Abraháme, jdi ještě jednou k Hospodinu, padni na kolena před tváří jeho, roztrhni roucho své a rci: Pane, Pane, já i Sára, žena má, tě plačíce prosíme, abys nezahubil Sodomy a Gomory pro hříchy jejich.

A řekni mu: Smiluj se nad hříšným tím lidem a poshověj jim ještě. Měj slitování, Pane, a nech je žít. Avšak od nás, Hospodine, od nás lidí nežádej, abychom ti navrhli deset spravedlivých z veškerého lidu tvého.”

Byla noc a mužové achajští sesedli se blíže k ohňům.

“Ta skopová zas nebyla k žrádlu,” ozval se Thersites dloubaje se v zubech. “Já se vám divím, Achajci, že si to necháte líbit. Vsadil bych se, že oni měli k večeři nejmíň beránky zimrlíky; ale to se ví, pro nás, staré vojáky, je smradlavý kozel dost dobrý. Lidi, když si vzpomenu na to skopové u nás v Řecku –”

“Nech toho, Thersite,” bručel tatík Eupator. “Válka je válka.”

“Válka,” děl Thersites. “Prosím tě, čemu říkáš válka? Tomu, že se tady pomalu desátý rok flákáme pro nic za nic? Já vám řeknu, mládenci, co to je: to není žádná válka, to si jen ti páni vojevůdci a hodnostáři udělali na státní útraty výlet; a my, staří vojáci, my máme otvírat hubu na to, jak nějaký floutek, utřinos a mámin synáček běhá po táboře a naparuje se svým štítem. Tak je to, holenku.”

“To myslíš Achilla Péleovce,” řekl mladý Laomedon.

“Toho nebo jiného,” prohlásil Thersites. “Kdo má oči v hlavě, ví, na koho to padá. Páni, to nám přece nikdo nenamluví: kdyby šlo opravdu o to, dobýt té pitomé Tróje, tak jsme ji už dávno měli. Jen pořádně kýchnout a byla by na hromadě. Pročpak se nepodnikne útok proti hlavní bráně? Víte, takový důkladný impozantní šturm s křikem, hrozbami a zpěvem válečných písní – a hned by byl konec vojny.”

“Hm,” brumlal rozvážný Eupator, “křikem Trója nepadne.”

“A to se moc mejlíš,” hlaholil Thersites. “To ví každé dítě, že Trojští jsou zbabělci, skety, svrabaři a chamraď. Jen jim jednou pěkně od plic ukázat, kdo jsme my, Řekové! To byste koukali, jak by zalezli a škemrali o milost! Stačilo by sem tam přepadnout trojské ženské, když jdou večer pro vodu –”

“Přepadat ženské,” krčil rameny megarský Hippodamos, “to se, Thersite, nedělá.”

“Válka je válka,” zvolal Thersites udatně. “Ty jsi mi, Hippodame, pěkný vlastenec! Myslíš, že vyhrajeme válku tím, že milostpán Achilles jednou za čtvrt roku uspořádá veřejné potýkání s tím vozembouchem Hektorem? Člověče, ti dva to mají smluvené a sehrané jedna radost; jejich souboje, to je sólo numero, aby si jelimánci mysleli, že ti dva za ně bojují! Hej, Trójo, hej, Helado, pojďte čumět na pány hrdiny! A my ostatní, my nejsme nic, naše utrpení je pro kočku, o nás ani pes neštěkne. Já vám něco povím, Achajci: Achilles dělá hrdinu jen proto, aby sebral všechnu smetanu a nás připravil o válečnické zásluhy; chce, aby se mluvilo jen o něm, jako by on všecko, a ti druzí jakobysmet. Tak je to, mládenci. A ta válka se tak courá jen proto, aby se pan Achilles mohl nafukovat jako bůhví jaký rek. Se vám divím, že to nevidíte.”

“Prosím tě, Thersite,” ozval se mladý Laomedon, “co ti vlastně Achilles udělal?”

“Mně? Ani to nejmenší,” děl rozhořčeně Thersites. “Co mně je po něm? Abys věděl, já s ním ani nemluvím; ale všechen lid už má plné zuby toho, jak se ten chlap dělá důležitý. Například to jeho trucování ve stanu. Žijeme v takové dějinné chvíli, kdy jde o čest naší Helady; celý svět se na nás dívá – a co dělá pan hrdina? Válí se ve stanu, a že prý nebude bojovat. Máme snad my za něj odřít dějinnou chvíli a čest celé Helady? Ale to máte tak: když to má jít do tuhého, zaleze Achilles do stanu a hraje uraženého. Pff, komedie! To máte ty národní hrdiny! Zbabělci jsou to.”

“Já nevím, Thersite,” pravil rozšafa Eupator. “Achilles je prý strašně uražen, protože Agamemnon poslal zpátky k rodičům tu jeho otrokyni, jakpak ona se jmenuje, Briseovna nebo Chryseovna, tak nějak. Péleovec z toho dělá věc prestiže, ale já myslím, že měl to děvče doopravdy rád. Holenku, to nebude žádná komedie.”

“Mně budeš něco říkat,” děl Thersites. “Já vím dobře, jak to bylo. Agamemnon mu prostě tu holku přebral, víme? To se ví, má naloupených šperků habaděj a po ženském mase je jako kocour – Už je toho zrovna dost, těch ženských: kvůli té couře Heleně se válka začala a teď zase tohle – Slyšeli jste, že Helena poslední dobou drží s Hektorem? Lidi, tu už měl v Tróji kdekdo, i ten dědek nad hrobem, ten plesnivý Priamos. A pro takovou flundru my máme tadyhle strádat a bojovat? Děkuju nechci!”

“Říká se,” poznamenal ostýchavě mladý Laomedon, “že Helena je velmi krásná.”

“Povídali,” pravil Thersites opovržlivě. “Je odkvetlá ažaž a krom toho cumploch, jakému rovno není. Já bych za ni nedal ani pytlík bobů. Mládenci, já bych tak tomu hloupému Menelaovi přál, abychom tu válku vyhráli a on dostal Helenu zpátky. Celá Helenina krása je legenda, podvod a trochu líčidla.”

“A my,” děl Hippodamos, “my Danaové, Thersite, se bijeme za pouhou legendu?”

“Milý Hippodame,” řekl Thersites, “zdá se, že do toho nevidíš. My Helénové válčíme za první proto, aby starý lišák Agamemnon nahrabal plné pytle kořisti; za druhé proto, aby hejsek Achilles ukojil svou nezřízenou ctižádost; za třetí proto, aby podvodník Odysseus nás okrádal na válečných dodávkách; a konečně proto, aby jakýsi podplacený jarmareční zpěvák, nějaký Homér, nebo jak se ten pobuda jmenuje, za špinavých pár šestáků dělal slávu největším zrádcům řeckého národa a přitom hanobil, nebo aspoň umlčel ty pravé, skromné, obětavé hrdiny achajské, jako jste vy. Tak je to, Hippodame.”