Karel Čapek - Menší prózy

“Bravo,” hučeli Gassiciové.

Pak Koubek odkašlal a začal: “Gallia omnis est divisa in partes tres, jak praví již Julius Caesar. Galie jako celek je rozdělena ve tři partaje. Podle jmen, pánové, je těch partají víc: jsou Sekvanové, Lusitánci, Allobrogové, Arvernové, Andové, Ligurové a tak dále – nomina sunt odiosa. Avšak z hlediska celonárodního se dělí Galie jen na tři části: jedni jsme my, druzí jsou naši odpůrci a třetí jsou naši nepřátelé. Žalno pohledět, že my Galové máme odpůrce a nepřátele hlavně mezi Galy!”

“Tak jest,” pravili Gassiciové. “Je to lumpárna.”

“A zatímco zrada a nesvornost, korupce a sobectví hubí Galii uvnitř, co vidíme u svých sousedů? Pode jménem římské kultury se pokoušejí propašovat k nám rozkladné myšlenky a cizácké mravy. Tvrdí, že již pominul bronzový věk a nadešel věk železa; říkají, že jejich Minerva je totéž jako naše Belisama a náš Taranis totéž jako jejich Jupiter. Je to neslýchaná urážka víry našich předků, a přece se mezi námi najdou lidé –”

“Hanba jim,” volali Gassiciové.

“Ano, hanba jim, zaprodancům! – lidé, kteří kydají hanu na svůj vlastní národ řkouce, že takový železný meč je stejně dobrý, ne-li lepší než poctivý bronzový meč galský!”

“Slyšte! Lumpové! Jsou podplaceni! Mažte je!” Tak a podobně počali křičeti pobouření válečníci.

“Pánové,” pokračoval pan Koubek, “již Caesar praví, Gallos esse rerum novarum studiosos. Galové prý baží po novotách. Ano, klasik má pravdu! Což nevidíme, kterak Galové holdují všemožným cizáckým ismům a nezdravým módám, kterak šlapou po slavných odkazech naší minulosti a hlásají, že musíme držet krok s Evropou? O tempora, o mores! Kam to spějeme? Cui prodest?”

“Tak jest,” volali Gassiciové. “Hanba Laciniovi!”

“O Gassicii,” mluvil pan Koubek rozechvěně, “timeo Danaos et dona ferentes. Jsou to danajské dary, co nám cizina vnucuje pod falešnými hesly internacionalismu, humanity, pokroku a jiných ismů. Je to jed, kterým naši odvěcí nepřátelé hledí rozhlodati naše galské sebevědomí, naši galskou svébytnost, naši ryzí a domácí galskou kulturu. Quo usque tandem, Catilina!”

“Hanba mu,” hlučeli válečníci. “Pereat!”

“Odmítáme,” volal pan Koubek slavnostně, “ve jménu všeho, co je naše, všechny ty latinské ismy. Nám Galům je třeba zdravého konzervatismu, patriotismu, nacionalismu, radikalismu, svatého egoismu, tradicionalismu, antagonismu, neochvějného truismu a obětavého fanatismu. Pryč s cizáctvím! Hic Rhodus! Bije hodina dvanáctá a my voláme: Caveant consules!”

Pan Koubek se probudil. Na radniční věži bila právě hodina dvanáctá. I spočítal dvanáct úderů a opět usnul, uspokojen, že jde s dobou a že ví, kolik uhodilo.

*

Den nato, byla to neděle, tísnila pana Věnceslava Koubka od rána utkvělá představa, že se mu příští noci bude zdát něco z římských dějin. Musím se na to připravit, řekl si; to by tak hrálo, abych si v římské historii uřízl ostudu!

Byl tím zaujat, že si nepřečetl ani žádný z nedělních úvodníků: zabořil se do Dějin starověku, které mu půjčil synek jeho paní bytné, a s hlavou v dlaních je dřel až do noci. Nu, mínil potom, když už se svlékal do postele, v dějinách i řádech republikánského Říma byl bych jak doma; ale ty hromské císaře aby si čert pamatoval. Safra, kdo byl po Galbovi? To už je jedno; ale kdyby se mně zdálo o punských válkách, to bych uměl, jako když bičem mrská. Jen aby se mne nikdo neptal na Galbu nebo Caracallu!

Uprostřed těchto nadějí a obav usnul; a když se ráno probudil, shledal, že se mu po celou noc nezdálo zhola nic. Měl trochu pocit zklamání, jako když si na gymnáziu nadřel lekci na výbornou a pak byl místo něho vyvolán Kadlec nebo Kulhánek; je to živý pocit křivdy a zmařené práce. Ale zároveň pocítil úlevu, že už mu ty sny patrně dají pokoj. Byly asi z přepracování a takového nějakého duševního přepětí, řekl si, a vykročil s novou chutí po své životní dráze.

*

Následující noci pak usnul hluboce a téměř beze snů; jen docela nejasně se mu zdálo, že se prodírá nějakým roštím nebo čím s pocitem, že někoho stíhá nebo je sám stíhán. Aha, to bude něco z dětství, řekl si i ve spaní a spal klidně dál. Vtom ho probudil temný rachot.

Posadil se na posteli a naslouchal. Ale ono to vlastně nebylo na posteli, nýbrž na jakémsi pahorku nad širým stepním krajem; a mezi koleny měl buben, do kterého ze vší síly a s jakousi rozkoší tloukl palicemi. To to burácí, liboval si pan Koubek naslouchaje svému vlastnímu bubnu. Bum tatata bum bum ta bumtata ta ta bum. Stop.

Pan Koubek přestal bubnovat s paličkami vztyčenými a pátral po stepi. Tamhle se vlní vysoká tráva, je vidět růžky prchajících antilop; v dáli pod mohutným baobabem se po něm udiveně ohlížejí dvě žirafí hlavy. A tu z dalekých chlumů až na obzoru zaslechl tlumené rány bubnu. Ta ta tatabum bumtarara tata bum bum.

Pan Koubek ovšem rozuměl, co praví nepřátelský buben, a energicky se ohradil. Bum tatata tabum tabum, počal burácet na svém bubnu. Vy psi, psi z kmene M’bwa, špinaví niggři, pancharti z ropuch a hyen, zbabělci, žrouti žížal, slyšte! Bum, tečka.

Ta ta tatabum, odpovídal výsměšně buben na obzoru. Slyšíme, ó N’gwe! Prasklá tykev se vydává za válečný buben. Volá nás chcíplá krysa. Ať mluví! Bum. Stop.

Bumbum tarara, vybubnovával pan Koubek svou rozhořčenou odpověď. Slyš, ty chlupatá housenko, vyřiď mužům kmene M’bwa: N’gwe jsou silni. N’gwe jsou bez počtu jako listí baobabu. N’gwe jsou vykrmeni jako kanci po deštích. Mají tolik kopí, jako je rákosí u řeky. Mladí lidé kmene N’gwe praví starším: My chceme kořist. Jsme silni a bez počtu jako listí baobabu. Starší praví, ngololo uah. Dobře, my vás povedeme. Bum.

Tatata ta ta, posmíval se buben za chlumy. Pošlete nám své mladé muže. Válečníci kmene M’bwa praví: Není už legrace. Chceme tančit válečný tanec. Potřebujeme nových náhrdelníků. Děvčata z kmene M’bwa říkají: Přineste nám náhrdelníky z uřezaných uší, náhrdelníky z vytahaných zubů, náhrdelníky z vlasů nepřátel. Krsss, krsss, mladí mužové z kmene M’bwa brousí své oštěpy. Krss, krss, můžete přijít. Bum.

Pan Koubek se mocně rozpřáhl nad svým bubnem. Tambabam tambabam tatabum, vysílal do dálky své burácející signály. Ó M’bwa, prašiví šakalové, toto vzkazuje nepřemožitelný národ N’gwe. Vaše vesnice je nám dlužna za jednoho mrtvého. Před mnoha a mnoha lety, před desetkrát deseti lety, před tisíckrát tisíci lety zabili vaši lovci našeho lovce. N’gwe nezapomíná. Každý náčelník praví před smrtí: M’bwa zabili našeho lovce. Nemůžeme žít, pokud nepomstíme jeho smrt. Ó M’bwa, náš hněv je nesmírný. Pošlete nám tisíc krav telných a tisíc volů. Jinak nemůžeme zapomenout, že nejsme vyrovnáni. Bum. Tečka.

Ratata bum bumta bum, odpovídal nepřátelský buben. To je řeč mužů, ó N’gwe. Přijďte si pro výkupné. Běžíme vám naproti. Hodíme vám pošlého psa, vy smradlaví niggři. Bum.

Bum bummini bummini bum, bušil pan Koubek ze všech sil do velkého bubnu. M’bwa, M’bwa, urazil jsi veliký národ N’gwe. Naše nenávist je hluboká jako řeka Mambara. Ó slyš zákon národa N’gwe: Nenávidět, nenávidět, nenávidět! Nenávidět muže, ženy i děti národa M’bwa. Nenávidět jejich pole. Nenávidět jejich vodu. Nenávidět jejich lesy. Slyš příkaz našich bohů: nenávidět! Slyš kouzlo našich kouzelníků: nenávidět! Slyš hlas našich předků: nenávidět! My přijdeme, M’bwa! My přijdeme s ohněm a mečem, ó M’bwa, jenž jsi urazil veliký národ! Stop.