Blake Pierce - Čekání

Ryan se zamračil a odvrátil svůj pohled.

Riley potlačila povzdech, a uvědomila si...

Nakonec jsem to řekla špatně.

Téměř zapomněla, že Ryan s její stáží nesouhlasí. Připomněla mu, že bude trvat pouhých deset týdnů a součástí nebude fyzický trénink. Bude jen sledovat agenty při práci, většinou ve vnitřních prostorách. A kromě toho se domnívala, že z toho možná vyjde pracovní příležitost v kanceláři, přímo tady v centrále FBI.

Trochu víc se s tím smířil, ale rozhodně nebyl nadšený.

A Riley netušila, co by si přál, aby tedy dělala.

Nechtěl třeba, aby z ní byla matka v domácnosti? Jestli ano, tak bude dříve či později zklamán.

Ale teď nebyl na takové věci čas.

Nepokaz to, přikázala si Riley.

Znovu se zadívala na prstýnek a poté na Ryana.

“Je krásný,“ řekla. “Jsem opravdu šťastná. Děkuji ti.“

Ryan se usmál a stiskl jí ruku.

Poté Riley řekla, “Tak komu tu novinku prozradíme?“

Ryan pokrčil rameny. “Já nevím. Moc přátel tady v hlavním městě nemáme. Hádám, že bych mohl kontaktovat některé mé staré známé z právnické školy. Ty bys možná mohla zavolat svému otci.“

Riley se při tom pomyšlení zamračila. Její poslední návštěva otce nebyla příjemným zážitkem. Jejich vztah byl vždycky v nepořádku.

A kromě toho...

“Nemá telefon, zapomněl jsi?“ Řekla Riley. “Žije úplně sám v horách.“

“Oh, ano,“ řekl Ryan.

“A co tvoji rodiče?“ zeptala se Riley.

Ryanův úsměv se vytratil.

“Napíši jim o tom,“ řekl.

Riley svou otázku raději nevyřkla...

Proč jim nezavoláme?

Možná bych si s nimi mohla konečně promluvit.

Ještě nikdy se s Ryanovými rodiči nesetkala. Bydleli v malém městě Munny ve Virginii.

Riley věděla, že Ryan vyrostl ve střední třídě a velmi dychtivě se snažil tohoto způsobu života zbavit.

Přemýšlela, jestli se za ně třeba nestydí nebo...

Jestli se nestydí za mě?

Ví vůbec, že spolu bydlíme?

Souhlasili by s tím?

Ale než Riley přišla na to, jak na toto téma zavést rozhovor, zazvonil telefon.

“Možná bychom to mohli nechat na záznamník,“ řekl Ryan.

Zatímco telefon zvonil, Riley o tom přemýšlela.

“Možná to je něco důležitého,“ řekla. Přešla k telefonu a odpověděla.

Nadšený, profesionální mužský hlas řekl, “Mohu hovořit s Riley Sweeneyovou?“

“U telefonu,“ řekla Riley.

“Tady je Hoke Gilmer, váš nadřízený z FBI programu. Chtěl jsem vám jen připomenout - ”

Riley vzrušeně vykřikla, “Ano, já vím! Budu tam zítra ráno v sedm hodin!“

“Skvělé!“ Odpověděl Hoke. “Těším se na setkání s vámi.“

Riley zavěsila a pohlédla na Ryana. Měl smutný pohled.

“No teda,“ řekl. “Už se to začíná dít, co?“

Riley chápala, jak se cítí. Co se odstěhovali z Lantonu, byli jeden bez druhého jen výjimečně.

A teď, zítra, oba začínají svou vlastní kariéru.

Riley řekla, “Možná bychom měli podniknout něco speciálního.“

“To je dobrý nápad,“ řekl Ryan. “Možná bychom měli jít do kina nebo hezké restaurace a...“

Riley se zasmála, uchopila jej za ruku a vytáhla ho ze židle.

“Já mám lepší nápad,“ řekla.

Zatáhla ho do ložnice, kde oba dva spadli se smíchem na postel.

Riley se zrychlil dech i tlukot srdce, jak kráčela od zastávky metra k ohromné budově J. Edgara Hoovera.

Proč jsem tak nervózní?, ptala se sama sebe. Konec konců zvládla první cestu o samotě napříč největším městem, jaké kdy navštívila, než se sem nastěhovala.

Snažila se sama sebe přesvědčit, že vlastně o žádnou velkou změnu nejde - že jen znovu chodí do školy, stejné jako té, do které chodila v Lantonu.

Ale nemohla si pomoci a cítila naději i strach. Jednak byla budova na Pennsylvania Avenue, přímo mezi Bílým domem a Kapitolem. Na začátku tohoto týdne s Ryanem kolem této budovy jeli, ale skutečnost, že sem bude docházet a v následujících deseti týdnech pracovat, na ni začala doléhat až nyní.

Bylo to téměř jako sen.

Prošla hlavním vchodem a přes halu až k bezpečnostní bráně. Stráž ve službě vyhledala její jméno na seznamu návštěvníků a předala jí připínací identifikační kartičku. Řekla jí, aby výtahem sjela tři poschodí do malého auditoria.

Když Riley auditorium našla a vešla dovnitř, dostala balík pravidel, předpisů a informací, které si má později přečíst. Posadila se mezi dvacet dalších stážistů přibližně jejího věku. Věděla, že někteří z nich, stejně jako ona, nedávno absolvovali univerzitu; jiní ještě studovali a na podzim se vrátí na univerzitu.

Většina ostatních stážistů byli muži a všichni byli dobře oblečení. Ve svém kostýmu, který si koupila v levném obchodě v Lantonu, se cítila poněkud nejistě. Byl to její nejlepší oblek a doufala, že vypadá dostatečně seriózně.

Zanedlouho se před sedícími stážisty objevil pečlivě ostříhaný muž středního věku.

Řekl, “Jsem asistentka ředitele Marion Connorivá, a mám na starosti letní FBI program pro stážisty. Všichni byste měli být velmi pyšní na to, že tu dnes jste. Jste výjimečná skupina vybraná z tisíců zájemců...“

Riley ztěžka polkla, zatímco skupině dál gratuloval.

Z tisíců zájemců!

Bylo to podivné. Pravda byla taková, že ona nikdy žádost nepodala. Byla prostě jen do programu vybrána přímo na škole.

Opravdu sem patřím?, přemýšlela.

Asistentka ředitele, Connorová, představila skupinu mladšímu agentovi - Hokeovi Gilmerovi, asistentovi školení, který Riley včera volal. Gilmer dal stážistům pokyn, aby vstali a zvedli svou pravou ruku, aby složili přísahu FBI.

Riley se zadrhávala slova v hrdle, když začala hovořit...

“Já, Riley Sweenyová, slavnostně přísahám, že budu podporovat a bránit ústavu Spojených států proti všem nepřátelům, cizím i místním...“

Musela potlačit slzu a pak pokračovala.

Toto je skutečné, řekla si. Toto se opravdu děje.

Neměla ani ponětí, co na ni od tohoto okamžiku čeká.

Ale byla si jistá, že její život už nikdy nebude jako dřív.

*

Po obřadu Hoke Gilmer vzal studenty na dlouhou prohlídku budovy J. Edgara Hoovera. Riley byla více a více ohromena velikostí a komplexitou budovy a všemi různými aktivitami, které se zde děly. Byly zde různé posilovny, basketbalové hřiště, lékařská klinika, tiskárna, mnoho různých laboratoří a počítačových místností, střelnice a dokonce i márnice a autoopravna.

Byla z toho celá vylekaná.

Když prohlídka skončila, skupina se odebrala do kavárny v osmém patře. Když si Riley pokládala jídlo na tác, cítila se unavená - ne tak z mílí, které zde nachodila, ale ze všeho, co viděla a co se snažila vstřebat.

Kolik z toho, co zde viděla, bude moci na vlastní kůži zažít během svých následujících týdnů, které zde stráví? Chtěla se naučit vše, co jen může, tak rychle, jak to jen půjde.

A chtěla začít teď hned.

Jak svůj tác odnášela a přitom si hledala místo k sezení, měla pocit, jako že sem moc nepatří. Ostatní stážisté už si vytvářeli přátelství a seděli ve skupinách, vzrušeně si vyprávěli o dni, který zažili. Říkala si, že by si měla k některým z jejích nových mladých kolegů sednout, představit se a pár z nich poznat.