Blake Pierce - Čekání

Její křik se najednou změnil v...

Smích!

Bouřlivě se smála, nekontrolovatelně, plná šílené euforie, jakou nikdy předtím nezažila.

Cítila se nyní zcela nepřemožitelná a nekonečně silná a mocná.

Ale když se znovu pokusila vymanit se poutům kolem jejích zápěstí a kotníků, ta se ani nepohnula.

Její smích se proměnil v nával divoké zběsilosti.

“Pusťte mě,” zasyčela. “Pusťte mě, nebo přísahám bohu, že vás zabiju!”

Muž se tlumeně zasmál.

Pak naklonil plechové stínidlo lampy tak, aby mu světlo zazářilo přímo do obličeje.

Zjevila se tvář klauna, natřena na bílo s ohromnýma, bizarníma očima a rty natřenými na černo a rudo.

Janetin dech jí zamrzl v plicích.

Muž se usmál a vycenil zuby temně žluté v kontrastu se zbytkem zářivě vybarvené tváře.

Řekl jí...

“Oni tě tu nechají.”

Janet se chtěla zeptat...

Kdo?

O kom to mluvíte?

A kdo jste?

Proč mi to děláte?

Ale teď už nemohla ani dýchat.

Před obličejem se jí znovu zableskl nůž. Pak si muž začal pohrávat s ostrou špičkou nože na její tváři, hladil s ní jednu stranu obličeje a pak zamířil napříč přes hrdlo. Stačilo by jen trochu přitlačit a Janet si byla jistá, že by jí tekla krev.

Začala znovu rychle dýchat, nejprve mělce a potom hlubokými lapavými nádechy.

Věděla, že začíná hyperventilovat, ale nemohla dostat svůj dech pod kontrolu. Cítila, jak jí v hrudi buší srdce a svůj rozdivočelý puls se jí mezi ušima zrychloval a byl stále hlasitější.

Přemýšlela...

Co to bylo v té jehle?

Ať už to bylo cokoliv, s každou minutou účinnost látky sílila. Nemohla uprchnout před tím, co se jí odehrávalo v těle.

Zatímco jí špičkou nože hladil tvář, mumlal si...

“Oni tě tu nechají.”

Podařilo se jí vydechnout...

“Kdo? Kdo mě tu nechá?”

“Ty víš, kdo,” řekl.

Janet si uvědomila, že nad svými myšlenkami ztrácí kontrolu. Zaplavila ji bezduchá nejistota a panika, šílené pocity persekuce a rozpoložení oběti.

Koho má na mysli?

Hlavou jí proletěly myšlenky na její přátele, rodinu a spolupracovníky.

Ale jejich známé, přátelské úsměvy se změnily na posměšné úšklebky opovržení a nenávisti.

Všichni, pomyslela si.

To mi dělají všichni.

Každičká osoba, kterou jsem kdy znala.

Znovu ji zaplavila vlna zlosti.

Měla jsem vědět, že nemám nikdy věřit jediné živé duši.

Co bylo ještě horší, cítila, jako by se jí kůže začala doslova pohybovat.

Ne, něco se jí na kůži začalo pohybovat.

Hmyz!, pomyslela si.

Byly jich tisíce!

Bránila se poutům.

“Dejte je ze mě pryč!” prosila muže. “Zabijte je!”

Muž se zasmál, zatímco na ni zíral skrze svůj groteskní makeup.

Pomoc jí ale nenabídl.

On něco ví, pomyslela si Janet.

On ví něco, co já ne.

Poté, zatímco pohyb neustával, jí to došlo...

Ten hmyz...

Nepohybuje se mi na kůži.

Pohybuje se mi pod ní!

Dýchalo se jí ztěžka a dech byl rychlejší, plíce ji pálily, jako by běžela pořádnou dálku. Srdce jí bušilo ještě bolestivěji.

Hlava jí téměř explodovala změtí divokých emocí - rozčilením, strachem, znechucením, panikou a nefalšovaným zmatkem.

Vpravil jí ten muž do krevního řečiště tisícovku nebo snad i několikanásobně víc hmyzu?

Jak se mu to vůbec mohlo podařit?

Hlasem, kterým cloumal vztek a sebelítost, se zeptala...

“Proč mě nenávidíte?”

Muž se tentokrát zasmál hlasitěji.

Řekl, “Všichni tě nenávidí.“

Janet měla teď problém se zrakem. Neměla rozostřený zrak. Místo toho se jí obraz cukal, pohupoval a poskakoval. Zdálo se jí, že slyší, jak jí v očních jamkách poskakují oči.

Takže když uviděla další tvář klauna, myslela si, že vidí dvakrát.

Ale rychle si uvědomila, že...

Tato tvář je jiná.

Byla pomalována stejnými barvami, ale trochu jinými tvary.

To není on.

Pod nánosem barvy byly známé rysy.

Došlo jí to...

Já. To jsem já.

Muž jí držel u tváře zrcadlo. Ten šeredně nápadný obličej byl její vlastní.

Pohled na onen pokřivený, uplakaný, přesto posměšný výjev ji zalil útěchou, jakou nikdy předtím nepocítila.

Má pravdu, pomyslela si.

Všichni mě nenávidí.

A já jsem svůj vlastní největší nepřítel.

Jako by její znechucení sdílely, kreatury pod kůží se začaly hemžit jako šváby, náhle osvíceni sluncem, bez možnosti utéct a schovat se.

Muž zrcadlo odložil a začal jí znovu hladit tvář špičkou nože.

Znovu zopakoval...

“Oni tě tu nechají.”

Jak jí nůž přejel přes hrdlo, napadlo ji...

Jestli mě řízne, hmyz se rozuteče.

Samozřejmě, že by ji ostří také zabilo. Ale to byla malá cena za zbavení se hmyzu a tohoto děsu.

Zasyčela...

“Udělej to. Udělej to hned.“

Náhle se rozezněl ohavný a pokroucený smích, jako by se tisíc klaunů zlověstně smálo tíživé situaci.

Smích pobízel její srdce, aby bylo stále rychleji a rychleji. Janet věděla, že její srdce už to dlouho nevydrží.

A ani si to nepřála.

Chtěla, aby bylo co nejdříve po všem.

Uvědomila si, že údery srdce počítá...

Jedna, dva... tři, čtyři, pět... šest...

Ale bušení se zrychlovalo a bylo nepravidelnější.

Přemýšlela - co vybouchne jako první, její srdce nebo její mozek?

A pak zaslechla svůj úplně poslední tlukot a svět se rozplynul.

Riley se zasmála, když Ryan chňapnul její knihy.

Řekla, “Nech mě nést alespoň něco, dobře?“

“Je to moc těžké,“ řekl Ryan a odnesl krabici k prázdné knihovně. “Neměla bys to zvedat.“

“No tak, Ryane. Jsem těhotná, ne nemocná.“

Ryan položil krabici před knihovnu a oprášil si ruce.

“Můžeš vyndat ty knihy a zarovnat je do polic,“ řekl.

Riley se znovu zasmála.

Řekla, “Chceš říct, že mi dáváš svolení s asistencí ve stěhování do tvého bytu?“

Ryan nyní vyhlížel zostuzeně.

“Tak jsem to nemyslel,“ řekl. “Já jenom - no, mám starost.“

“A já ti pořád opakuji, že nemáš proč se obávat,“ řekla Riley. “Jsem jenom v šestém týdnu a cítím se skvěle.“

Nechtěla zmiňovat občasný nával ranní nevolnosti. Doposud to nebylo nic tak vážného.

Ryan zakroutil hlavou. “Tak se to snaž nepřehánět, dobrá?“

“Nic se neboj,“ řekla Riley. “Slibuji.“

Ryan pokýval a vrátil se k hromadě krabic, které bylo ještě potřeba otevřít.

Riley otevřela krabici před sebou a začala rovnat knihy do polic. Byla vlastně ráda, že v klidu sedí a vykonává jednoduchou činnost. Uvědomila si, že její mysl potřebuje odpočívat víc než její tělo.

Těch posledních pár dní byla v jednom kole.

Vlastně posledních pár týdnů.

Den konání promoce z psychologie na lantonské univerzitě byl bláznivý a změnil jí život. Hned po ceremoniálu jí agent FBI nabídl letní desetitýdenní stáž pro praktikanty. Hned poté, co Ryan začal v nové práci, ji požádal, aby se k němu nastěhovala.

Úžasné na tom bylo, že jak stáž, tak i Ryanova nová práce byly ve Washingtonu. Takže si nemusela vybrat.

Alespoň nevyšiloval, když jsem mu řekla, že už jsem těhotná, pomyslela si.

Vlastně se jí v ten okamžik zdálo, že je nadšený. Od promoce začal být z myšlenky na novorozeně trochu nervóznější - ale Riley vlastně taky.