Blake Pierce - Chladná

Zatímco psal, bručel, "Mohl jsem to rozluštit před lety, kdyby nebylo mého pitomého partnera."

Riley slyšela o Jakově nekompetentním partnerovi, který dostal padáka předtím, než Riley nastoupila do ÚACH.

Řekla, "Slyšela jsem, že zkazil téměř vše, čeho se dotkl."

"Jo, doslova. V jednom z barů vzal skleničku, které se vrah dotkl, a nadobro rozmazal otisky prstů."

"Nebyly žádné otisky prstů na ubrouscích nebo krabičkách od zápalek?"

"Ne potom, co byly pokryté zeminou v mělkém hrobě. Ten chlap to královsky podělal. Měl dostat padáka hned na místě. Dlouho ale nevydržel. Naposledy jsem o něm slyšel, že pracuje v samoobsluze. Zaplať Pánbůh."

Riley slyšela jak Jake přestal psát. Pomyslela si, že teď má všechny své materiály připravené.

"Dobře, teď zavři oči," řekl Jake.

Riley zavřela oči a usmála se. Chystal se použít stejné cvičení, které učila své studenty. V první řadě se jej naučila od něj.

Jake řekl, "Jsi vrah, ale ještě jsi nikoho nezabil. Právě jsi vešel do hospody si McLaughlin v Brinkley a představil ses dívce jménem Melody Yanovichová. Zapůsobil jsi na ni a zdá se, že to jde docela hladce."

Začínala vidět věci z pohledu vraha. Scéna se jí v hlavě jasně odehrávala.

Jake řekl, "Na baru je malá miska s krabičkami zápalek. Jednu si vezmeš a dáš si ji do kapsy. Proč?"

Riley prakticky cítila malé zápalky mezi prsty. Představovala si, jak je vkládá do kapsy u košile.

Ale proč? říkala si.

Když byl případ otevřen, byla o tom vytvořená docela rozumná teorie. Vrah zanechával krabičky od zápalek z barů a dopisní papír z motelů na tělech obětí, aby se posmíval policii.

Ale teď si uvědomila – Jake si to nemyslel.

A ona už teď taky ne.

Řekla, "Ani nevěděl, že ji chce zabít – alespoň ne když byl v hospodě McLaughlin, ne tenkrát poprvé. Vzal si zápalky na památku jeho chystaného dobytí, jako trofej na dobré časy, které se chystal prožít."

"Dobrá," řekl Jake. "A pak co?"

Riley si dokázala jasně vizualizovat vraha, jak pomáhá Melody Yanovichové z auta a doprovází ji do toho motelového pokoje.

"Melody byla ochotná a on byl v pohodě. Když se dostali do pokoje, šla do koupelny, aby se připravila. Mezitím zvedl poznámkový blok papíru s logem motelu – ze stejného důvodu, z jakého si vzal zápalky jako suvenýr. Pak si sundal oblečení a vlezl si pod deku. Zanedlouho vyšla Melody z koupelny ..."

Riley se odmlčela, aby získala jasnější představu.

Byla v ten okamžik žena už nahá?

Ne, ne tak docela, pomyslela si Riley.

"Melody vyšla zabalená v ručníku. Pak se začal cítit nesvůj. V minulosti už měl s tímhle potíže. Bude je mít i tentokrát? Vlezla do postele k němu a stáhla si ručník a ..."

"A?" Ponoukal ji Jake.

"A on v ten okamžik věděl – že to nedokáže. Byl zahanbený a ponížený. Nemohl nechat ženu odejít s vědomím, že zklamal. Zcela se ho zmocnil spalující vztek. Jeho zuřivost setřela jeho lidství. Chytil ji za krk a uškrtil ji v posteli. Zemřela velmi rychle. Jeho vztek se vytratil a pak si uvědomil, co udělal, a zachvátil jej pocit viny. A ..."

Rileyna mysl se hnala zbytkem zločinu. Nejen že vrah pohřbil oběti v mělkých hrobech, ale také je uložil do hrobů v blízkosti ulic a dálnic. Dobře věděl, že těla budou nalezena. Ve skutečnosti se o to postaral.

Riley otevřela oči.

"Už to mám, Jaku. Když si poprvé vzal krabičku zápalek a kousky papíru, pouze sbíral suvenýry. Ale po vraždě je použil na něco jiného. Nechal je u těl, aby policii pomohl, ne aby se jí posmíval. Chtěl být chycen. Neměl odvahu se udat, takže zanechávat za sebou stopy bylo to nejlepší, co mohl udělat."

"Začínáš to chápat," řekl Jake. "Můj odhad je, že obě dvě první vraždy se odehrávaly skoro přesně tímto způsobem. Nyní se na souhrnnou zprávu o vraždě od místní policie."

Riley se podívala na zprávu na obrazovce počítače.

"Čím se lišila poslední vražda?" Zeptal se Jake.

Riley si prohlédla text. Nevšimla si ničeho, co by jí ještě nebylo známo.

"Tilda Steenová byla zcela oblečená, když ji pohřbil. Zdálo se, že se s ní vůbec nesnažil mít sex."

Jake řekl, "Teď mi řekni, co se tam píše o příčině smrti všech tří obětí."

Riley to rychle našla v textu.

"Uškrcení," řekla. "Stejné pro všechny tři."

Jake zabručel zděšením.

"V tom se místní zmýlili," řekl. "První dvě, Melody Yanovichová a Portia Quinnová, byly obě definitivně uškrceny. Ale od soudního lékaře jsem zjistil – že na krku Tildy Steenové nebyly žádné modřiny. Byla udušena, ale ne uškrcena. O čem to vypovídá?"

Rileyn mozek pracoval na plné obrátky, zpracovával tyto nové informace.

Znovu zavřela oči a snažila se představit si scénu.

"Něco se stalo, když se Tilda dostala do toho motelového pokoje," řekla Riley. "Něco mu svěřila, možná něco, co nikdy nikomu jinému neřekla." Nebo mu možná řekla něco o něm, co chtěl slyšet. Najednou se stala ..."

Riley se odmlčela.

Jake řekl, "Do toho. Řekni to."

"Stala se pro něj lidskou bytostí. Cítil se provinile za to, co jí chtěl udělat. A jistým zkrouceným způsobem ..."

Riley okamžik trvalo, než si urovnala své myšlenky.

"Rozhodl se ji zabít v aktu milosrdenství. Neuškrtil ji rukama. Udělal to mírněji. Přemohl ji na posteli a udusil ji polštářem. Cítil se tak lítostivě, že ..."

Riley otevřela oči.

"... už nikdy znovu nezabil."

Jake souhlasně zamručel.

Řekl, "To byl stejný závěr, ke kterému jsem tenkrát došel. Stále si to myslím. "Věřím, že je stále v oblasti a stále ho straší to, co před všemi těmi lety udělal."

Riley se začala hlavou honit slova ...

Výčitky svědomí.

Něco jí najednou přišlo zcela zřejmé.

Bez dalšího přemýšlení řekla, "Má stále výčitky svědomí, Jaku. A vsadím cokoliv, že na hrobech žen nechává květiny."

Jake se s uspokojením zasmál.

"Dobrá úvaha," řekl. "To je to, co jsem měl na tobě vždycky rád, Riley. Chápeš psychologii a víš, jak ji proměnit v akci."

Riley se usmála.

"Naučila jsem se to od těch nejlepších," řekla.

Jake zabručel své díky za kompliment. Poděkovala mu a ukončila hovor. Seděla ve své kanceláři a přemýšlela.

Je to na mě.

Musí vypátrat vraha a přivést ho před soud jednou pro vždy.

Ale věděla, že to nedokáže sama.

Potřebovala pomoc ÚACH, aby případ znovu otevřel.

Vyběhla do haly a zamířila ke kanceláři Billa Jeffreyse.

Bill Jeffreys si užíval nezvykle klidné dopoledne v ÚACH, když jeho partnerka vtrhla do jeho kanceláře. Okamžitě poznal výraz na její tváři. Tak Riley Paige vypadala, když byla vzrušená z nového případu.

Pokynul rukou směrem k židli na druhé straně stolu a Riley se posadila. Ale jak pozorně naslouchal jejímu popisu vraždy, Bill se začal podivovat jejímu nadšení. I tak neučinil žádný komentář, když mu podávala kompletní přehled o jejím telefonním rozhovoru s Jakem.

"Tak co si myslíš?" zeptala se Billa, když skončila.

"O čem?" Zeptal se Bill.

"Chceš se mnou spolupracovat na případu?"

Bill nejistě zamrkal.

"Jistě, rád bych, ale ... no, případ není ani otevřený. Je mimo náš dosah."

Riley se zhluboka nadechla a řekla opatrně, "Doufala jsem, že ty a já bychom to mohli napravit."

Chvíli trvalo, než Bill pochopil její význam. Pak vykulil oči a zavrtěl hlavou.