Blake Pierce - Posedlost

“Škola,” řekla April.

“Letní vyučování?” zeptal se muž.

“Jo,” řekla April. Určitě mu nebude prozrazovat, že se rozhodla do hodiny nepřijít. Ne, že by nevypadal jako typ chlapa, který by to nepochopil. Zdál se docela v pohodě. Možná ho nadchne, když jí pomůže vzepřít se rodičovské autoritě. Ale i tak bylo lepší to neriskovat.

Muž se usmál trochu rošťácky.

“A co si o stopování myslí tvoje matka?” zeptal se.

Zostuzená April zrudla.

“No, nevadí jí to,” řekla.

Muž se zahihňal. Nebyl to příjemný zvuk. A April něco došlo. Zeptal se jí, co si myslí její matka, ne co si myslí její rodiče. Co ho přimělo to tak říci?

Provoz byl v tuto ranní dobu blízko u školy dost hustý. Bude chvíli trvat, než se dostane domů. April doufala, že muž nebude příliš mluvit. Mohlo by to být opravdu nepříjemné.

Ale poté, co minuli několik blok budov v tichosti, se April cítila příjemněji. Muž se přestal usmívat a jeho výraz jí připadala dost zasmušilý. Všimla si, že všechny dveře jsou zamknuty. Tajně prstem zmáčkla tlačítko u okna pasažéra. Nepohnulo se.

Auto zastavilo za řadou aut, která čekala na změnu barvy na semaforu. Muž zapnul indikátor odbočení doleva. April náhle zachvátila nervozita.

“Ehm … tady musíme jet rovně,” řekla.

Muž nic neříkal. Neslyšel ji? Nějak nemohla pobrat odhodlání, aby to řekla znovu. Možná plánoval jet jinou cestou. Ale ne, nemohla se dovtípit, jak by tudy dojel k ní domů.

April přemýšlela, co udělat. Má křičet o pomoc? Uslyší ji někdo? A co když muž neslyšel, co řekla? Co když pro ni neznamenal žádné nebezpečí? Celá ta věc by byla strašně trapná.

Potom uviděla někoho známého, kdo se vleče vedle po chodníku, přes rameno měl hozený batoh. Byl to Brian, v té době to byl někdo jako její přítel. Ostře zaťukala na okno.

S úlevou zalapala po dechu, když se Brian rozhlédl a uviděl ji.

“Chceš svézt?” naznačila Brianovi.

Brian se zazubil a pokýval.

“Jé, to je můj přítel,” řekla April. “Můžeme zastavit a vzít ho sebou, prosím? Stejně jde za mnou domů.”

Byla to lež. April skutečně neměla ponětí o tom, kam má Brian namířeno. Muž se zamračil a zabručel. Vůbec ho to nepotěšilo. Zastaví? Aprilino srdce divoce bilo.

Brian byl zrovna na telefonu, zatímco stál na chodníku a čekal. Ale díval se přímo na auto a April si byla jistá, že má na řidiče dost dobrý výhled. Byla ráda, že má případného svědka pro případ, že má muž něco zlého za lubem.

Muž si Briana prohlížel a musel ho vidět, jak hovoří do telefonu a jak se na něj přímo dívá.

Bez dalšího slova muž odemkl dveře. April ukázala Brianovi, aby nastoupil na zadní sedadlo, pak otevřel dveře a naskočil dovnitř. Zavřel dveře právě v okamžiku, když se semafor změnil a řada aut se znovu začínala rozjíždět.

“Díky za svezení, šéfe,” řekl Brian rozjasněně.

Muž vůbec nic neřekl. Stále se mračil.

“Veze nás ke mně domů, Briane,” řekla April.

“Úžasné,” odpověděl Brian.

April se nyní cítila bezpečně. Jestli měl ten muž skutečně zlé úmysly, jistě se nezmocní jich obou, jí i Briana. Jistě je zaveze přímo k domu její matky.

April plánovala dopředu a přemýšlela, jestli má matce říci o tom muži a jejím podezření vůči němu. Ale ne, to by znamenalo připustit, že nešla do hodiny a jela stopem. Mamka by jí dala navždy domácí vězení.

A kromě toho, pomyslela si, nemohl být řidič Peterson.

Peterson byl psychotický vrah, ne normální muž, který řídí auto.

A nakonec byl Peterson vlastně mrtev.

Strohý, vážný výraz Brenta Meredith říkal Riley, že se mu její požadavek vůbec nelíbí.

“Je zřejmé, že ten případ je přesně pro mě,” řekla. “Mám mnohem víc zkušeností s tímto typem ujetého sériového vraha, než kdokoli jiný.”

Právě popsala telefonát z Reedsportu, Meredithova čelist byla celou tu dobu pevně sevřená.

Po dlouhém tichu Meredith konečně vzdychl.

“Povolím to,” řekl zdráhavě.

Riley si oddychla.

“Děkuji vám, pane,” řekla.

“Neděkujte mi,” zabručel. “Dělám to proti svému přesvědčení. Nechávám to projít jen proto, že máte pro řešení tohoto případu zvláštní dovednosti. Vaše zkušenosti s tímto typem vraha jsou jedinečné. Přiřadím vám partnera.”

Riley pocítila vlnu zklamání. Věděla, že pracovat právě nyní s Billem nebylo možné, ale přemýšlela, zda Meredith věděl, proč je mezi dlouholetými partnery napětí. Předpokládala, že je pravděpodobnější, že Bill prostě Meredithovi řekl, že tentokrát chce zůstat blízko domova.

“Ale pane—” začala.

“Žádné ale,” řekl Meredith. “A žádné další z těch vašich osamocených lumpáren. Není to chytré a odporuje to pravidlům. Málem jste se už víc než jedenkrát nechala zabít. Pravidla jsou pravidla. A právě teď už jich sám dost porušuji tím, že vám po nedávných incidentech nenařizuji dovolenou.”

“Ano, pane,” řekla Riley potichu.

Meredith si třel bradu, zvažoval všechny možnosti. Řekl, “Agentka Vargas půjde s vámi.”

“Lucy Vargas?” zeptala se Riley.

Meredith jen kývl. Riley se ten nápad moc nelíbil.

“Byla v týmu, který se ukázal předešlou noc v mém domě,” řekla Riley. “Působí impozantně a líbila se mi – ale je to zelenáč. Jsem zvyklá pracovat s někým zkušenějším.”

Meredith se doširoka usmál. “Její známky na akademii byly výjimečné. A je mladá. Je vzácné, aby byli studenti přijati do Úřadu pro analýzu chování přímo z akademie. Ale ona je skutečně tak dobrá. Je připravena získat zkušenosti v terénu.”

Riley věděla, že nemá na výběr.

Meredith pokračoval, “Jak brzo budete připravena vyrazit?”

Riley si v hlavě promítla nezbytné kroky. Promluvit se svou dcerou bylo na seznamu jako první. A co dalšího? Cestovní tašku v kanceláři neměla. Bude muset zajet do Fredericksburgu, zastavit se doma, potom zajistit, aby April zůstala u svého otce a jet zpět do Quantica.

“Dejte mi tři hodiny,” řekla.

“Zajistím letadlo,” řekl Meredith. “Informuji velitele policie v Reedsportu, že je tým na cestě. Buďte na vzletové dráze přesně za tři hodiny. Jestli budete mít zpoždění, bude to sakra velký problém.”

Riley nervózně vstala ze židle.

“Rozumím, pane,” řekla. Téměř mu znovu poděkovala, ale urychleně si vzpomněla na jeho příkaz, aby to nedělala. Odešla z kanceláře bez dalšího slova.

*

Riley se dostala domů za půl hodiny, zaparkovala venku a namířila si to přímo k hlavní dveřím. Musí si vzít své cestovaní zavazadlo, malý kufřík, který mívala vždy sbalený, včetně toaletních potřeb, županu a oblečení na převléknutí. Musí si je bleskurychle vyzvednout a pak jet do města, kde vše April a Ryanovi vysvětlí. Na tu část se vůbec netěšila, že musí si být jistá, že April bude v bezpečí.

Když otočila klíč hlavních dveří, zjistila, že už jsou odemčené. Věděla, že když odcházela, zamykala. Vždy to tak dělala, bez výjimky. Všechny Rileyny smysly byly okamžitě v pohotovosti. Vyndala svou zbraň a vešla dovnitř.

Jak se kradmo pohybovala domem, nahlížela do každého zákoutí a rohu, uvědomila si, že slyší dlouhý a nepřerušovaný zvuk. Zdálo se, že přichází zvenčí. Byla to hudba – velmi hlasitá hudba.