Blake Pierce - Posedlost

Riley okamžitě vytáhla zbraň z pouzdra. Ruce se jí třásly, přešla ke své skříni a otevřela ji. Nikdo tam nebyl. Podívala se pod postel. Tam také nikdo nebyl.

Riley tam stála a nutila se jasně myslet. Byla ve své ložnici od momentu, kdy se vrátila domů? Ano, byla, protože vložila své pouzdro na zbraň na skříň vedle dveří. Ale nerozsvítila světlo a ani se do místnosti nepodívala. Jen vešla do dveří a položila svou zbraň na skříň a pak odešla. Do županu se převlékla v koupelně.

Mohl být její nepřítel celou tu dobu v domě? Poté, co se ona i April vrátily domů, obě si povídaly a dívaly se na televizi dlouho do noci. Potom si šla April lehnout. V tak malém domě, jaký byl ten její, by bylo zapotřebí hodně prohnanosti, aby se zde někdo ukryl. Ale tu možnost nemohla vyloučit.

Pak ji zachvátil nový strach.

April!

Riley uchopila baterku, kterou nechávala položenou na nočním stolku. Se svou zbraní v pravačce a baterkou v levačce vykročila z ložnice a rozsvítila světla na chodbě. Když nic špatného neslyšela, rychle se vydala k ložnici April a otevřela dveře dokořán. V místnosti byla naprostá tma. Riley rozsvítila lustr.

Její dcera byla už v posteli.

“Co se děje, mami?” zeptala se April a překvapeně zamžourala.

Riley vešla do ložnice.

“Nevstávej z postele,” řekla. “Zůstaň, kde jsi.”

“Mami, ty mě děsíš,” řekla April třesoucím se hlasem.

To bylo podle Riley v pořádku. Sama byla dost vyděšená a její dcera měla všechny důvody být tak vystrašená jako ona. Přešla k Aprilině skříni, posvítila dovnitř baterkou a viděla, že tam nikdo není. Pod Aprilinou postelí také nikdo nebyl.

Co má udělat teď? Musí prohlédnout každé zákoutí a všechny kouty v celém domě.

Riley věděla, co by řekl její někdejší partner, Bill Jeffreys.

Zatraceně, Riley, zavolej o pomoc.

Její dlouhodobá tendence, dělat si věci sama, Billa vždy rozčilovala. Ale tentokrát bude dbát na jeho radu. S April v domě to Riley nebude riskovat.

“Oblékni se do županu a vezmi si boty,” řekla své dceři. “Ale neodcházej z tohoto pokoje—ještě ne.”

Riley se vrátila do své ložnice a zvedla telefon na nočním stolku. Zmáčkla automatické vytáčení s číslem Oddělení analýzy chování. Hned jak zaslechla hlas na druhém konci, zasyčela, “Toto je zvláštní agentka Riley Paige. Někdo vnikl do mého domu. Možná je stále tu. Potřebuji, aby sem někdo rychle přijel.” Na chvíli se zamyslela a pak dodala, “A pošlete důkazní tým.”

“Hned se do toho dáme,” zazněla odpověď.

Riley ukončila telefonát a znovu vyšla do chodby. Vyjma těch dvou ložnic a chodby byl dům stále potemnělý. Mohl by být kdekoli, číhat, čekat až zaútočí. Tento muž už ji jednou překvapil a téměř pod jeho rukama zemřela.

Jak šla, rozsvěcela světla a zbraň měla připravenou, Riley se efektivně pohybovala domem. Zamířila baterkou do každé skříně a neosvíceného rohu.

Nakonec se podívala na strop v chodbě. Dvířka nad ní vedla na půdu, sesuvný žebřík byl složený uvnitř. Opováží se vyšplhat nahoru a podívat se tam?

V ten okamžik Riley zaslechla policejní sirény. S velkou úlevou při tom zvuku vydechla. Uvědomila si, že úřad zavolal místní policii, protože centrála Úřadu pro analýzu chování byla vzdálená víc jak hodinu cesty.

Šla do své ložnice a nazula si boty a oblékla si župan, potom se vrátila k April do pokoje.

“Pojď se mnou,” řekla. “Zůstaň nablízku.”

Stále třímajíc svou zbraň, Riley dala levou paži okolo Apriliných ramen. Chudák dívka se třásla strachy. Riley vedla April ke vstupním dveřím a otevřela je právě když se několik uniformovaných policistů hnalo po chodníku.

Policejní velitel vstoupil do domu s připravenou zbraní.

“Co je za problém?” zeptal se.

“Někdo byl v domě,” řekla Riley. “Možná tu stále je.”

Policista se nejistě podíval na zbraň v její ruce.

“Jsem od FBI,” řekla Riley. “Agenti z Úřadu pro analýzu chování zanedlouho přijedou. Dům už jsem prohledala, mimo půdy.” Ukázala. “Ve stropě nad chodbou jsou dvířka.”

Policista vykřikl, “Bowersi, Wrighte, běžte zkontrolovat půdu. Zbytek prohledá okolí, prostor za domem a před ním.”

Bowers a Wright vstoupili přímo do chodby a stáhl si žebřík. Oba vyndali své zbraně. Jeden čekal pod žebříkem, zatímco druhý šplhal nahoru a svítil kolem baterkou. Za chvíli muž zmizel na půdě.

Brzy se ozval hlas, “Nikdo tu není.”

Riley chtěla pocítit úlevu. Ale popravdě si spíš přála, aby byl Peterson nahoře. Mohl být zajat hned tady – anebo, což by bylo ještě lepší, zastřelen. Byla si téměř jistá, že se neukáže před nebo za domem.

“Máte sklep?” zeptal se policejní velitel.

“Ne, jenom průlez,” řekla Riley.

Policista zavolal ven, “Bensone, Pratte, zkontrolujte to pod domem.”

April se stále držela své matky jako o život.

“Co se děje, mami?” zeptala se.

Riley zaváhala. Léta se vyhýbala tomu, aby toho April neřekla moc o ošklivé pravdě v její práci. Ale poslední dobou si uvědomila, že byla příliš ochranářská. A tak April pověděla o traumatickém zajetí v Petersonových rukách – nebo alespoň tolik, kolik si myslela, že unese. Také se svěřila se svými pochybnostmi o tom, že ten muž je skutečně mrtev.

Ale co má April říci nyní? Nebyla si jistá.

Předtím, než se Riley mohla rozhodnout, April řekla, “Jedná se o Petersona, že ano?”

Riley pevně obejmula svou dceru. Pokývala a snažila se schovat chvění, které zachvátilo celé její tělo.

“Je stále naživu.”

Za hodinu se Rileyn dům hemžil lidmi, kteří měli na sobě uniformy nebo nápis FBI. Těžce ozbrojení federální agenti a důkazní tým pracovali s policií.

“Uložte do pytlíku ty kamínky na posteli,” zvolal Craig Huang. “Budou muset být prozkoumány, kvůli otiskům nebo DNA.”

Nejprve Riley nebyla ráda, když viděla, že Huang rozhoduje. Byl velmi mladý a její předchozí zkušenost s práce s ním nedopadla dobře. Ale nyní viděla, že dával jasné příkazy a efektivně místo činu organizoval. Huang se dostával do své pracovní pozice.

Důkazní tým už se dal do práce, pročesával každý centimetr domu a odebíral otisky prstů. Ostatní agenti zmizeli do temnoty za domem, snažili se najít stopy po voze nebo stopy po otiscích pneumatik v lese. Nyní, když se zdálo, že věci běží hladce, Huang odvedl Riley od ostatních do kuchyně. S Riley se posadili ke stolu. April se tam k nim přidala, byla stále otřesena.

“Tak, co si myslíte?” zeptal se Huang Riley. “Je ještě šance, že ho najdeme?”

Riley si znechuceně povzdychla.

“Ne, obávám se, že už je dávno pryč. Musel tu být na začátku večera, předtím, než jsme přišly s dcerou domů.”

V ten okamžik vešla dovnitř zadním vchodem agentka, oděná do Kevlaru. Měla tmavé vlasy, tmavé oči a tmavou pleť a vypadala dokonce ještě mladší, než Huang.

“Agente Huangu, něco jsem našla,” řekla žena. “Škrábance na zámku u zadních dveří. Vypadá to, že je někdo otevřel.”

“Dobrá práce, agentko Vargas,” řekl Huang. “Nyní víme, jak se dostal dovnitř. Můžete chvíli zůstat s Riley a její dcerou?”

Tvář mladé ženy se potěšením rozzářila.

“Velmi ráda,” řekla.

Posadila se ke stolu a Huang opustil kuchyň, aby se přidal k ostatním.