Blake Pierce - Posedlost

“Dobrá práce s tím Vrahem panenek,” řekl jeden mladý agent.

Riley pár okamžiků trvalo, než pochopila, co tím myslí. Potom si uvědomila, že “Vrah panenek” musí být nová přezdívka pro Dirka Monroe, psychopata, kterého právě dopadla. To jméno dávalo smysl.

Riley si také všimla, že některé z těch tváří se na ni podívaly ostražitěji. Bezpochyby slyšely o incidentu v jejím domě včera v noci, když se za ní hnal celý tým, kvůli jejímu zběsilému volání zálohy. Nespíš přemýšlí o tom, jestli mám v pořádku hlavu, pomyslela si. Podle toho, co věděla, vůbec nikdo další z Úřadu nevěřil tomu, že Peterson stále naživu.

Riley se zastavila u stolu Sama Florese, laboranta s černě orámovanými brýlemi, který byl zabraný do práce na svém počítači.

“Jaké zprávy pro mě máš, Same?” řekla Riley.

Sam odvrátil oči od své obrazovky a podíval se na ni.

“Myslíš o tom vloupání k tobě, že? Právě teď se dívám na první reporty. Obávám se, že toho moc nebude. Laboranti z kamínků nic nedostali – žádné DNA nebo vlákna. Ani žádné otisky prstů.”

Riley znechuceně povzdychla.

“Dej mi vědět, kdyby se něco změnilo,” řekla a poplácala Florese po zádech.

“Nespoléhal bych na to,” řekl Flores.

Riley pokračovala do části, kterou sdíleli profesně starší agenti. Jak procházela kolem kanceláří s malými skleněnými zdmi, viděla, že tu Bill není. Vlastně si oddychla, ale věděla, že dříve nebo později bude muset mezi nimi vyčistit tu podivnou atmosféru.

Když vstoupila do své vlastní urovnané, dobře organizované kanceláře, Riley si okamžitě všimla, že má zprávu na telefonu. Byla od Mika Nevinse, krajského forensního psychiatra, se kterém občas konzultovala případy Úřadu pro analýzu chování. Za ta léta se z něj stal zdroj pozoruhodných názorů a nejen na případy. Mike pomohl Riley s jejím vlastním zápasem s PTSD poté, co ji Peterson uvěznil a týral. Věděla, že volá, aby se zeptal, jak se jí daří, jak to často dělával.

Chystala se mu zavolat zpátky, když se ve dveřích objevila široká postava zvláštního agenta Brenta Mereditha. Černé, hranaté rysy velitele jednotky prozrazovaly jeho tvrdou osobnost, která neuznávala žádné hlouposti. Když ho Riley spatřila, pocítila úlevu, jeho přítomnost ji vždycky uklidnila.

“Vítejte zpátky, agentko Paige,” řekl.

Riley vstala, aby mu podala ruku. “Děkuji, agente Meredith.”

“Slyšel jsem, že jste měla včera v noci další malé dobrodružství. Doufám, že jste v pořádku.”

“Jsem v pořádku, děkuji.”

Meredith se na ni podíval se vřelým zájmem a Riley věděla, že se snaží zhodnotit její připravenost k práci.

“Chtěla byste se ke mně přidat a dát si kávu v odpočinkové místnosti?” zeptal se.

“Děkuji, ale mám tu nějaké složky, které si opravdu potřebuji prohlédnout. Někdy jindy.”

Meredith pokýval a nic neřekl. Riley věděla, že čeká, až ona promluví. Bezpochyby také slyšel o tom, že věří, že tím vetřelcem je Peterson. Dával jí šanci na to vyjádřit svůj názor. Ale ona si byla jistá, že Meredith s ní na Petersonovi neshodne o moc víc, než kdokoli jiný.

“No, tak já půjdu,” řekl. “Dejte mi vědět, až se budete chtít sejít u kávy nebo u oběda.”

“To udělám.”

Meredith se zarazil a otočil se zpět k Riley.

Pomalu a obezřetně řekl, “Dávejte pozor, agentko Paige.”

Riley v těch slovech zaznamenala velký význam. Nebylo to tak dlouho, kdy ji jeden vysoce postavený člověk z Úřadu suspendoval kvůli neposlušnosti. Byla dosazena zpět do funkce, al její pozice mohla být stále nejistá. Riley vycítila, že jí Meredith dává přátelské varováni. Nechtěl, aby udělala něco, co by ji ohrozilo. A vyvolat kvůli Petersonovi velký rozruch by mohlo způsobit problémy těm, kteří ten případ prohlásili za uzavřený.

Hned jak byla Riley o samotě, šla ke své skříni se složkami a vytáhla silnou složku o Petersonově případu. Rozevřela ji na svém stole a procházela si ji, osvěžovala si paměť o svém nepříteli. Nenašla toho mnoho, co by mohlo být užitečné.

Pravdou bylo, že ten muž zůstával záhadou. O jeho existenci neexistovaly žádné záznamy, dokud ho Bill a Riley konečně nevystopovali. Peterson nejspíš ani není jeho pravé jméno a objevili několik různých jmen, která s ním údajně měla spojitost.

Jak si Riley prohlížela soubor, narazila na fotografie jeho obětí – ženy, které byly nalezeny v mělkých hrobech. Všechny utrpěly jizvy z popálení a příčinou smrti bylo manuální zardoušení. Riley se zachvěla při vzpomínce na velké, silné ruce, které ji chytily a uvěznily ji do klece jako zvíře.

Nikdo nevěděl, kolik žen zabil. Možná, že se najde ještě mnoho dalších těl. A dokud Marie a Riley neupadly v zajetí a nezačaly o tom vyprávět, nikdo neměl ponětí o tom, jak rád trýznil ženy ve tmě s propanovou pochodní. A nikdo jiný nebyl připraven věřit, že Peterson je stále naživu.

Z celé té věci byla opravdu sklíčená. Riley byla známá svou schopností dostat se do mysli vrahů – schopností, která ji někdy děsila. I tak se jí ale nikdy nepodařilo dostat se do Petersonovy mysli. A právě teď měla pocit, že mu rozumím ještě méně.

Nikdy Riley nepřipadal jako organizovaný psychopat. To, že nechával své oběti v mělkých hrobech, naznačovalo pravý opak. Nebyl žádný perfekcionista. I tak byl ale úzkostlivě pečlivý, aby za sebou nezanechal žádné stopy. Ten muž byl skutečně paradoxní.

Vzpomněla si na něco, co jí Marie řekla krátce před její sebevraždou …

“Možná je jako duch, Riley. Možná to je to, co se stalo, když jsi ho vyhodila do povětří. Zabila jsi jeho tělo, ale nezabila jsi jeho ďábla.”

On nebyl duch a Riley si toho byla vědoma. Byla si jistá – jistější, než kdy předtím – že je tam venku a že ona je jeho dalším cílem. I tak by podle ní klidně mohl být duchem. Kromě ní nikdo další nevěřil, že vůbec existuje.

“Kde jsi, ty bastarde?” zašeptala nahlas.

Nevěděla to a neměla možnost to zjistit. Čelila naprosto problematické situaci. Neměla na výběr a pro teď musela celou věc nechat být. Zavřela složku a vrátila ji zpět na své místo do kartotéky.

Pak zazvonil její telefon v kanceláři. Viděla, že volání přichází přes linku, sdílenou všemi zvláštními agenty. Byla to linka, kterou telefonní ústředna Úřadu pro analýzu chování používala pro přesměrování náležitých telefonátů agentům. Pravidlem bylo, že agent, který na takový telefonát odpověděl jako první, dostal daný případ.

Riley se rozhlédla po ostatních kancelářích. Zdálo se, že tu momentálně nikdo jiný není. Všichni ostatní agenti měli buďto pauzu nebo pracovali na jiných případech. Riley zvedla telefon.

“Zvláštní agentka Riley Paige. Jak vám mohu pomoci?”

Hlas na lince zněl vystresovaně.

“Agentko Paige, toto je Raymond Alford, velitel Policie v Reedsportu, New York. Máme tu skutečný problém. Můžeme si zavolat přes video? Myslím, že bych to mohl lépe vysvětlit. A máme nějaké obrázky, které byste měla raději vidět.”

Rileyna zvědavost byla podrážděna. “Jistě,” řekla. Dala Alfordovi své kontaktní údaje. Za pár okamžiků s ním hovořila tváří v tvář. Byl to útlý, plešatící muž, který se zdál být v dost zralém věku. V tento okamžik měl nervózní a unavený výraz.

“Včera v noci jsme měli vraždu,” řekl jí Alford. “Opravdu ošklivou. Ukážu vám to.”