Blake Pierce - Posedlost

Na Rileyně obrazovce se ukázala fotografie. Na ní bylo něco, co vypadalo jako ženské tělo, které viselo na řetězu nad železniční tratí. Tělo bylo zabalené do četných řetězů a zdálo se být podivně oděno.

“Co to má oběť na sobě?” zeptala se Riley.

“Svěrací kazajku,” řekl Alford.

Riley byla v úžasu. Podívala se na fotografii zblízka a viděla, že to je pravda. Pak obrázek zmizel a Riley se znovu ocitla tváří v tvář Alfordovi.

“Veliteli Alforde, chápu vaše znepokojení. Ale proč si myslíte, že to je případ pro Úřad pro analýzu chování?”

“Protože stejná věc se zde přihodila nedaleko odtud před pěti lety,” řekl Alford.

Objevil se obrázek těla jiné ženy. Ona byla také celá svázaná řetězy a zavázaná do svěrací kazajky.

“Tenkrát to byla pracovnice ve vězení na částečný úvazek, Marla Blainey. Styl práce byl identický – vyjma toho, že byla zanechaná na břehu řeky, nebyla pověšená.”

Alfordův obličej se znovu zobrazil.

“Tentokrát to byla Rosemary Pickens, místní zdravotní sestra,” řekl. “Nikdo si nedokáže představit motiv ani pro jednu z žen. Obě byly oblíbené.”

Alford se vyčerpaně sesunul a zakroutil hlavou.

“Agentko Paige, moji lidé i já jsme opravdu na pokraji našich sil. Tato nová vražda musí být sériová nebo zkopírovaná. Problém je, že žádná z nich nedává smysl. V Reedsportu nemíváme takové problémy. Toto je jen malé městečko na řece Hudsonu, s přibližně sedmi tisíci obyvateli. Někdy musíme rozseknout bitku nebo vylovit z řeky turistu. To je to nejhorší, co se tu většinou stane.”

Riley o tom přemýšlela. Toto skutečně vypadalo jako případ pro Úřad pro analýzu chování. Skutečně musí spojit Alforda přímo s Meredithem.

Ale Riley se podívala směrem ke kanceláři Mereditha a viděla, že se ještě nevrátil. Bude ho na to muset upozornit později. Zatím by možná mohla trochu pomoci.

“Jaké byly příčiny smrti?” zeptala se.

“Podřezaný krk u obou.”

Riley se snažila zakrýt své překvapení. Škrcení a přímočarý silný úder byly mnohem častější, než podříznutí.

Zdálo se, že toto je velmi neobvyklý vrah. I tak to byl druh psychopata, kterého Riley dobře znala. Specializovala se na takové případy. Zdálo se, že je škoda, že tomuto nebude moci věnovat své schopnosti. Kvůli svému nedávnému traumatu tento případ nedostane.

“Sundali jste to tělo?” zeptala se Riley.

“Ještě ne,” řekl Alford. “Ještě tam stále visí.”

“Tak to nedělejte. Pro teď ho tam nechte. Počkejte, dokud nedorazí naši agenti.”

Zdálo se, že Alford nevypadá potěšeně.

“Agentko Paige, to bude složité. Je přímo vedle železniční trati a je vidět z řeky. A město nepotřebuje takový druh publicity. Je na mě vyvíjen velký tlak, abych ho sundal dolů.”

“Nechte ho,” řekla Riley. “Vím, že to není těžké, ale je to důležité. Nebude to trvat dlouho. Naši agenti tam budou dnes odpoledne.”

Alford pokýval v tichém souhlasu.

“Máte nějaké další fotografie poslední oběti?” zeptala se Riley. “Nějaké zblízka?”

“Jistě, ukážu vám je.”

Riley se ocitla, jak se dívá na sérii detailních fotografií těla. Místní policie udělala dobrou práci. Fotografie ukazovaly, jak pevně a spletitě byly řetězy obmotány okolo těla.

Nakonec se zobrazil detail obličeje oběti.

Riley měla pocit, jako by jí srdce vyskočilo do krku. Oči oběti byly vypouklé a její ústa byla zacpána řetězem. Ale to nebylo to, co Riley šokovalo.

Ta žena byla velmi podobná Marie. Byla starší a silnější, ale i tak by Marie byla bývala takto mohla vypadat, kdyby žila ještě další desetiletí. Obrázek zasáhl Riley jako emoční rána přímo do břicha. Bylo to jako by na ni Marie volala a žádala, aby tohoto vraha dostala.

Věděla, že si ten případ musí vzít.

Peterson se projížděl svým autem, ne příliš rychle, ne příliš pomalu, měl dobrý pocit, protože měl dívku konečně opět na očích. Konečně ji našel. Rileyna dcera byla támhle, sama, kráčela směrem ke své střední škole, neměla vůbec ponětí o tom, že ji pronásleduje. Že se chystá ukončit její život.

Jak se díval, náhle se zastavila a otočila se, jako by měla podezření, že je sledovaná. Stála tam, jako by se nemohla rozhodnout. Několik studentů prošlo kolem ní a vešli do budovy.

Jel autem dál a čekal, co udělá.

Na té dívce mu nijak zvlášť nezáleželo. Skutečným cílem jeho odplaty byla její matka. Její matka mu dost překazila plány a musí za to zaplatit. Už za to jistým způsobem zaplatila – nakonec dohnal Marie Sayles k sebevraždě. Ale jí musí vzít dívku, na které jí nejvíce záleží.

Měl radost, že dívka se otočila a začala kráčet pryč od školy. Bylo jasné, že se rozhodla, že dnes na hodiny nepůjde. Srdce mu bušilo – chtěl zaútočit. Ale nemohl. Ještě ne. Musel si připomínat, že musí být trpělivý. Na dohled byli stále lidé.

Peterson se rozjel a obkroužil blok budov, nutil se být trpělivý. Potlačil úsměv z potěšení, které bude následovat. Kvůli tomu, co zamýšlel udělat s její dcerou, bude Riley trpět způsobem, o jakém nikdy neměla ani představu. I když byla vytáhla a nemotorná, dívka byla dost podobná své matce. O to uspokojivější to bude.

Jak jezdil kolem dokola, viděl, že dívka kráčí rychle ulicí. Zastavil u chodníku a pár minut ji sledoval, než si uvědomil, že míří na silnici, která vede ven z města. Jestli půjde domů sama, pak toto je perfektní okamžik se jí zmocnit.

S bušícím srdcem, touhou vychutnat si nádherné očekávání, Peterson obkroužil autem ještě jeden blok budov.

Lidé se musí naučit oddálit jistá potěšení, toho si byl Peterson vědom, počkat na ten správný okamžik. Odložené zadostiučinění dělá vše ještě příjemnější. Naučila ho to léta nádherné, přetrvávající krutosti.

Je toho tolik, na co se lze těšit, pomyslel si spokojeně.

Když přijel zpět a znovu ji spatřil, Peterson se nahlas zasmál. Stopovala! Dnes se na něj Bůh shora usmívá. Oprostit ji od života se prostě mělo stát.

Zastavil auto vedle ní a co nejpříjemněji se usmál.

“Svezu tě?”

Dívka se doširoka usmála. “Díky. To by bylo skvělé.”

“Kam míříš?” zeptal se.

“Bydlím jen kousek za městem.”

Dívka mu řekla adresu.

Řekl, “Jedu přímo kolem. Naskoč.”

Dívka nasedla na přední sedačku. Jeho spokojenost narostla, když si všimla, že má dokonce oříškové oči své matky.

Peterson zmáčkl knoflíky, aby zamkl dveře a okna. Přes tichý hukot klimatizace si toho dívka ani nevšimla.

*

April pocítila příjemný nával adrenalinu, když si zapnula bezpečnostní pás. Nikdy předtím nestopovala. Její matka by dostala záchvat, kdyby to zjistila.

Samozřejmě si to matka zasloužila, napadlo April. Bylo opravdu hnusné, nechat ji včera v noci u jejího otce – a to všechno jen kvůli nějaké její bláznivé myšlence, že Peterson vnikl do jejich domu. Nebyla to pravda a April to věděla. Dva agenti, kteří ji vezli do domu jejího otce, to říkali. Z toho, co jeden řekl druhému, to vypadalo, jako by si celý úřad myslel, že mamka je trochu blázen.

Muž řekl, “Co tě přivádí do Fredericksburgu?”

April se otočila a podívala se na něj. Vypadal dobře, měl širokou čelist s rozcuchanými vlasy a rašícím plnovousem. Usmíval se.