Morgan Rice: Pokřik Cti

„Někdo musel jeho korbel otrávit,“ dodal Akorth.

„To mohl být kdokoliv,“ řekl Fulton.

Gwen pomaloučku sklonila nůž.

„Odveďte mě k němu. Okamžitě!“ poručila.

Hostinský se jí poníženě poklonil a pospíšil si ke dveřím, ukrytým za barem, které vedly do další místnosti. Gwen jej následovala a Akorth s Fultonem se rovněž přidali.

Vstoupila do malé místnosti, spatřila Godfreyho ležet na zádech na holé zemi a soucitně vydechla. Jeho obličej byl skoro úplně bílý. Zdálo se, že mu k smrti zbývá už jenom maličký krůček. Všechno, co Gareth povídal, byla pravda.

Gwen se vrhla k bratrovi, chytila jej za ruku a zjistila, že je studená a lepkavá. Nijak na její dotek nereagoval. Jeho hlava ležela bezvládně na podlaze. Tváře měl neoholené a rozcuchané vlasy mu spadaly do čela. Cítila ale, že má stále pulz a také jeho hruď se s každým nádechem a výdechem slabě pohybovala. Byl naživu.

Pocítila náhlý vztek.

„Jak jste ho tu mohli takhle nechat?“ rozkřikla se především směrem k hostinskému. „Je to můj bratr, člen královské rodiny, váš princ, a vy ho tu necháte ležet na zemi jako nějakého psa v okamžiku, kdy je na smrt nemocný a potřebuje pomoc!?“

Hostinský nervózně polknul.

„A co jiného jsme měli dělat, má paní?“ zeptal se nejistým hlasem. „Tohle není žádný lazaret. Každý říkal, že je už prakticky mrtvý…“

„Není mrtvý!“ zaječela a podívala se Akortha s Fultonem. „A vy dva, co jste to za kamarády? Nechal by vás tu snad on takhle ležet?“

Oba muži se na sebe krotce podívali.

„Odpusť nám,“ řekl Akorth. „V noci tu byl doktor, prohlédl ho a řekl, že umírá a že už mu nezbývá mnoho času. Nemysleli jsme si, že se tu dá ještě něco dělat.“

„Byli jsme u něj celou noc, má paní,“ dodal Fulton, „po jeho boku. Jenom jsme si odskočili na kratičkou pauzičku, abychom se mohli napít a spláchnout náš smutek, když tu už ses tu objevila ty a…“

Gwen jim oběma naráz vytrhla z rukou jejich korbele a zuřivě s nimi mrštila o zem pod jejich nohama. Pivo se roztříklo všude kolem. Zůstali na ní šokovaně zírat.“

„Teď ho oba vezmete na ramena,“ poručila chladně, „a odnesete ho odsud pryč. Půjdete za mnou ulicemi města, dokud nedojdeme k domu královské léčitelky. Můj bratr dostane šanci se zotavit za těch nejlepších podmínek a ne, že bude ponechán umírat na podlaze zaplivaného pajzlu jenom proto, že si s ním nějaký pitomý felčar už nevěděl rady!“

„A ty,“ obrátila se zpátky k hostinskému. „Pokud to můj bratr přežije, ještě někdy sem přijde a ty mu naliješ, okamžitě se o tom dozvím a potom tě nechám vsadit do žaláře, odkud se už nikdy nevyhrabeš ven.“

Hostinský se ošil a sklopil hlavu.

„A teď pohyb!“ zaječela na ně.

Akorth s Fultonem sebou cukli a dali se do práce. Gwen potom nasupeným krokem vyrázovala z místnosti, následována těmi dvěma, kteří nesli Godfreyho. Vyšli z baru na ulici a pustili se napříč městem směrem k hlavnímu lazaretu. Gwen se mohla jenom modlit, aby to stihli včas.

Thor cválal na Percivalovi prašnou krajinou, která z východu přiléhala ke Královu Dvoru. Reece, O’Connor, Elden a dvojčata jeli opodál, zatímco Krohn se hnal někde vpředu. Mezi jezdci bylo co chvíli možno zahlédnout i Kendricka, Broma a Kolka. Legie společně se Stříbrnými vyjela vstříc McCloudově armádě. Všichni uháněli jako jedno obrovské těleso. Kopyta jejich koní duněla jako přicházející bouře. Už byli v sedle celý den a druhé slunce už se pomalu klonilo k obzoru. Thorovi se nechtělo věřit, že smí jet po boku těch úžasných válečníků, a navíc se účastnit své první ostré vojenské výpravy. Byl pyšný, že byl součástí toho všeho. Samozřejmě, že účast Legie byla zamýšlena spíše jen jako podpůrná. Teď byli ale vmáčknuti v mnohem početnější mase královských rytířů a každý z chlapců byl monumentálností té armády unesen.

Thor cítil velkou zodpovědnost. Úspěch tažení teď závisel na spolupráci všech. Obyčejní lidé byli napadeni McCloudy a jedině jejich armáda mohla tomu utrpení učinit přítrž. Jedině oni mohli zachránit ty lidi od strašlivých osudů. To, co dělali, bylo maximálně důležité a Thor byl odhodlaný nasadit vlastní život, aby pomohl bitvu vybojovat.

Ve společnosti všech těch skvělých mužů se cítil bezpečně, ale stejně jej to neuchránilo od obav. Tohle byla opravdová armáda, plná opravdových mužů. A to znamenalo, že ti, proti kterým budou stát, budou také armádou opravdových mužů. Nejspíše stejně skvělých bojovníků, jako byli ti kolem. Události příštích dní budou skutečné, bude to doopravdy, a půjde v nich o holý život. Ještě nikdy toho v jeho životě asi nebylo v sázce tolik. Během jízdy jeho ruka co chvíli sklouzla k opasku, aby se ujistil, že má svůj nově získaný meč i starý věrný prak. Přemýšlel jestli na nich již brzy ulpí lidská krev. Anebo jestli třeba nebude prolita ta jeho.

Když vyjeli na jedno z návrší, naskytl se jim první pohled na obležené město. Stoupaly z něj oblaka kouře. Muži vydali spontánní bojový pokřik, který jako hromobití přehlušil dusot tisíců kopyt jejich koní. Velká MacGilská armáda pobídla koně do sprintu. Thor učinil to samé ve snaze nezaostat za ostatními. Jedni tasili meče, druzí k nebi pozvedli jezdecká kopí, a se zuřivostí v očích se řítili na město.

Jakmile dorazili na planinu před jeho branami, rozdělila se ta masivní armáda na menší skupiny. V Thorově skupině byli všichni jeho přátelé a ještě pár dalších, které neznal. Do jejich čela se postavil jeden ze Stříbrných, voják, kterého ostatní nazývali Forg. Vysoký, hubený muž šlachovitých paží, s poďobanou tváří, nakrátko ostříhaných šedých vlasů a tmavých očí. Každá skupinka měla jiné úkoly a teď se začínaly rozjíždět do všech stran.

„Skupino, za mnou!“ zavelel rytíř a posunkem svého kopí ještě pro jistotu máchnul k těm, kterých se to týkalo.

Thorova skupina se pod jeho vedením potom oddělila daleko od hlavní armády. Když se ohlédl, jasně viděl, že se vzdalují mnohem více, než kdokoliv jiný. Už se začínal divit kam to jedou, když tu jejich velitel vykřikl:

„Zaujmeme pozici v McCloudském týlu!“

Všichni si vyměnili nadšené, ale i notně nervózní pohledy. Hlavní těleso armády jim mezitím úplně zmizelo z dohledu. Každý byl jako na jehlách, ale po McCloudské armádě jakoby se zem slehla. Nikde je nebylo možné spatřit.

Konečně Forg zastavil koně pod malým návrším, které pokrýval háj mladých stromů. Ostatní zastavili spolu s ním.

Chlapci se podívali na velitele a čekali, co se bude dít dál.

„Udržet tuhle tvrz bude úkolem pro nás,“ vysvětloval Forg. „Jste pořád ještě příliš mladí, abychom vás mohli poslat do hlavní bitvy. Budete držet tuhle pozici, zatímco se hlavní armáda přelije městem a střetne s McCloudy. Není pravděpodobné, že by se sem dostali jacíkoliv nepřátelé, takže byste tu měli být víceméně v bezpečí. Rozmístěte se do obranných pozic kolem hájku a neopouštějte je, dokud nedostanete další rozkaz. Pohyb!“

Nato Forg píchl koně ostruhami a rozjel se do kopce. Chlapci jej následovali. Jejich koně bojovaly se svahem, zdvihaly mračna prachu a nikde nebylo ani vidu ani slechu po nepříteli. Thor cítil zklamání, že byli takto odříznuti od jakékoliv akce. Proč je takto uklízeli stranou?