Morgan Rice - Pokřik Cti

KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ DEVÁTÁ

“…neboj se velikosti.

Někdo se velkým rodí,

někdo velikosti dosáhne,

a někomu velikost spadne do klína.

Osud ti nabízí pomocnou ruku,

chop se jí tělem i duší.“

—William Shakespeare

Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete

(překlad Martin Hilský, 2005)

Luanda spěchala napříč bitevním polem, na poslední chvíli se vyhnula tryskem uhánějícímu válečnému koni, a mířila k městskému domku, ve kterém se král McCloud rozhodl na dnešní večer ubytovat. V třesoucí se ruce svírala studený železný bodec a každým krokem vířila prach ulice tohoto městečka, které znávala už jako malá, a ve kterém žili její lidé. Celé měsíce už byla nucena přihlížet, jak jsou lidé z jejího království ve svých vesnicích vyvražďováni. Teď už toho ale měla dost. Něco v jejím nitru se vzpříčilo. Najednou jí bylo všechno jedno. I to, že aby proti těm zvěrstvům mohla cokoliv podniknout, bude se muset postavit celé McCloudské armádě. Teď už udělá cokoliv, jenom aby tomu učinila přítrž.

Věděla, že to, k čemu se chystá, je šílenost. A že dává všanc vlastní život, protože McCloudovi bude stačit sebemenší záminka, aby ji mohl s uspokojením zprovodit ze světa. Teď ale všechny podobné myšlenky úplně pustila z hlavy. Nadešel čas udělat to, co bylo správné – ať už cena za ten čin byla jakákoliv.

Přes všechen ten mumraj kolem v dálce spatřila McClouda, který si odnášel onu ubohou dívku do domku. Prudce za sebou potom zabouchl dveře a zvířil tím další oblak prachu.

„Luando!“ ozvalo se odněkud zezadu.

Byl to Bronson, který za ní zaostal o dobrých padesát metrů, ale teď se ji honem snažil dohnat. Neustále se musel na svém stíhání zastavovat, aby se vyhnul projíždějícím vojenským jednotkám.

To byla její šance. Pokud ji Bronson chytí, zabrání jí ten plán provést.

Ještě přidala do kroku, sevřela bodec pevněji v dlani a snažila se příliš nemyslet na to, jak šílenou věc právě dělá a jak malé má přitom šance na úspěch. Pokud nemohly McClouda svrhnout celé armády, pokud to nezvládli jeho nejvlivnější generálové, ba ani jeho vlastní syn, který se před ním jen a pouze třásl strachy, jaké šance potom měla ona sama?

Ba co více, Luanda ještě nikdy nikoho předtím nezabila. O muži McCloudova ražení ani nemluvě. Neztuhne strachy přesně v okamžiku, kdy bude nutné jednat? Dokáže se k němu vůbec nepozorovaně přiblížit? Není snad doopravdy nepřemožitelný, jak to popisoval Bronson?

Při všem tom vraždění kolem a ničení toho, co kdysi bývalo její domovskou zemí, byla odhodlaná svoje šance přesto zkusit. Když se teď ohlédla zpátky, nezbývalo jí než hluboce litovat, že souhlasila se sňatkem s McCloudem, i když svého Bronsona milovala. McCloudové byli divocí a krutí lidé, a nebylo je možné napravit. Uvědomila si, že království MacGilů mělo štěstí, že mezi oběma polovinami Prstenu vždy ležela Vysočina, která obě panství oddělovala. Před svatbou byla ve své naivitě bohužel přesvědčená, že McCloudové nemohou být tak špatní, jak o tom celý svůj život slýchávala. Myslela si, že je možná dokáže svou přítomností pozvednout a že příležitost stát se McCloudskou princeznou – a jednoho dne královnou – poslouží celému Prstenu.

Teď bylo ale více než jasné, že se krutě zmýlila. Vzdala by se čehokoliv – svého titulu, bohatství, slávy, všeho co měla – aby mohla vrátit čas, aby k námluvám s McCloudy nikdy nedošlo a ona mohla zůstat na západní polovině Prstenu se svou rodinou. Také se zlobila na otce, že celý ten sňatek zařídil. Ona byla mladá a naivní, ale on tohle předpokládat mohl. To pro něj vážně politika byla tak důležitá, že kvůli ní obětoval i štěstí vlastní dcery? Také se na něj hněvala proto, že zemřel a nechal ji tu samotnou uprostřed vší té katastrofy.

Za posledních několik měsíců se jí dostalo té nejtvrdší školy, kdy se naučila být závislá jenom sama na sobě. A teď všechna kuráž, kterou nasbírala, mohla posloužit dobré věci.

Celá se třásla rozčilením, když došla k malému hliněnému domku a jeho zavřeným dubovým dveřím. Pozorně se rozhlédla na obě strany, napůl v očekávání, že se na ní McCloudovi muži vrhnou, ale k vlastnímu ulehčení shledala, že jsou všichni natolik zaměstnání tou spouští kolem, že si jí nikdo ani nevšiml.

Sáhla opatrně po klice a co nejjemněji ji stiskla. Celou dobu se modlila, aby ji McCloud neslyšel.

Vstoupila dovnitř. Byla tam tma a její oči, doposud navyklé na jasné bílé zdi města, si zvykaly jenom pomalu. Také zde bylo chladněji. Jakmile překročila práh, uslyšela výkřiky a vzlykot oné dívky. Když její oči přivykly na temnotu, spatřila ve vzdáleném koutu místnosti McClouda, od pasu dolů nahého, jak leží na šatů zcela zbavené dívce, která se mu ze všech sil vzpírala a bránila se. S divoce vykulenýma očima křičela a kladla zoufalý odpor. McCloud už toho měl zřejmě dost a tak se mocně napřáhl a vrazil ji surovou facku.

Luanda nedokázala uvěřit, že to, co viděla, se opravdu odehrává a že v této situaci teď doopravdy je. Učinila opatrný krok kupředu. Její ruce se třásly, kolena hrozila podlomením každičkou vteřinu a ona se mohla jenom modlit, aby její tělo někde objevilo síly, které pro svůj čin bude potřebovat. V pravé dlani svírala bodec, jako by na něm závisel celý její život.

Prosím, Bože, nech mě zabít tohoto muže.

McCloud konečně dosáhl svého a začal chrochtavě sténat, jako kdyby byl nějaké divoké zvíře. Neměl nejmenší slitování. Dívčiny bolestné výkřiky se zdály s každou vteřinou hlasitější a zoufalejší.

Luanda přistoupila o krok blíž a potom ještě o jeden. Teď už byla na dosah. Dívala se na McCloudovo tělo a přemýšlela, které místo si k úderu zvolit. Bylo štěstí, že si sundal drátěnou košili a teď na sobě měl jenom tenkou, plátěnou a notně propocenou halenu. Až k ní doléhal pach jeho potu a donutil ji instinktivně ohrnout nos. Svléknutí železné košile bylo během stále ještě probíhajícího dobývání města značně nedbalé a Luanda pevně věřila, že to je také poslední chyba, kterou král udělal. Zvedne bodec vysoko nad hlavu a pak jej plnou vahou těla zaboří do McCloudových zad.

Jeho steny zesílily, když začala uskutečňovat svůj plán a napřáhla se k ráně. Hlavou jí proletěla myšlenka, jak se její život za pár vteřin změní. Nic už nebude jako dřív. McCloudské království bude osvobozeno od svého tyranského krále a její vlastní lid bude ušetřen dalšího trýznění. Její manžel převezme vládu a všechno dobře skončí.

Najednou jí došlo, že se nedokáže pohnout. Strach naprosto znehybněl její údy, které se teď jen a pouze třásly. Přitom si žalostně uvědomovala, že nebude-li jednat teď, tak už to nebude moci nikdy napravit.

Zadržela dech, postoupila jeden poslední krok kupředu, oběma rukama nad hlavou sevřela bodec a potom padla na kolena, přičemž vedla bodec vší silou proti královým zádům.

Přihodilo se ale něco, co neočekávala, a stalo se to příliš rychle, než aby mohla jakkoliv zareagovat. McCloud se totiž v posledním okamžiku bleskurychle odkulil stranou. Na muže jeho proporcí to byl neuvěřitelně rychlý pohyb. Mnohem rychlejší, než jak by byla odhadovala. Odkulil se stranou, čímž zanechal dívku odhalenou a pro Luandu už bylo příliš pozdě, aby svou ránu usměrnila.