Morgan Rice - Nebe Kouzel

Musela rychle přemýšlet. Luanda nebyla žádná otrokyně. Byla prvorozenou dcerou krále. V jejích žilách proudila královská krev, krev válečníků a ona se nikoho nesměla bát. Udělá cokoliv, co bude v jejích silách, aby vzdorovala komukoliv. I když je ten někdo tak strašlivý a mocný jako je Romulus.

Sebrala všechnu kuráž i síly, které jí ještě zbývaly, zaklonila hlavu a potom se zuřivě zakousla do jeho krku. Mezi zuby pocítila jeho kůži a začala tisknout čelisti k sobě vší silou, kterou v nich nalezla. Najednou měla v puse a na obličeji krev. Mohutný imperiál vykřikl a upustil ji na zem.

Luanda se vyškrábala na kolena, vstala, otočila se a rozběhla zpátky k vnitřní straně Prstenu a domů.

Za sebou slyšela zvuk jeho kroků. Byl mnohem rychlejší, než by si byla myslela a když se ohlédla, zjistila, že už se po ní natahuje a v jeho obličeji se zračí strašná zlost.

Před sebou viděla prstenskou pevninu a ta byla stále blíž a blíže. Ještě přidala do kroku.

Jenom o několik kroků poté však najednou ucítila ostrou bolest v páteři, když ji Romulus dohnal a surově udeřil loktem doprostřed zad. V prvním okamžiku měla pocit, že ji rozlomil na dvě poloviny. Klopýtla a tváří napřed padla k zemi.

O zlomek vteřiny poté už ji Romulus přistál na zádech. Surově ji otočil a vrazil ji facku. Rána byla tak silná, že její hlava prudce udeřila o dláždění mostu pod ní. Její čelistí se rozlila tupá bolest, která pokračovala dál do celé hlavy i krku a ona div že neztratila vědomí.

Cítila jak je opět zvedána do vzduchu. S hrůzou si potom uvědomila, že ji zlostí smyslů zbavený imperián chce hodit přes okraj mostu. Zvedl ji nad hlavu a došel k zábradlí. Vykřikl a napřáhl se.

Luanda se podívala přes okraj, do bezedné propasti a pomyslela si, že její život brzy skončí.

Romulus se ale v poslední chvíli zarazil, jeho ruce se třásly námahou, a zdálo se, že si to nakonec rozmyslel. Její život visel na vlásku, zatímco její věznitel očividně váhal. Zlost, která jej ještě před chvílí sžírala a zatemňovala jeho smysly, nejspíše přece jenom ustoupila a umožnila mu znovu chladně myslet. Potřeboval ji přece pro splnění svého cíle.

Nakonec uvolnil napětí v pažích a stáhl ji zpátky dolů. Sevření jeho rukou však ani v nejmenším nepolevilo. Nebylo by potřeba mnoho, aby z ní vymačkal i zbytky dechu, které jí ještě zbývaly. Potom se znovu pádným krokem vydali přes Kaňon k jeho vnějšímu okraji.

Tentokrát Luanda jenom volně visela na jeho paži a nedokázala už nijak vzdorovat. Zkusila to – a selhala. Teď už mohla jenom sledovat, co jí osud přinese. Krok za krokem byla nesena přes Kaňon, ve kterém se převalovaly mlhy a občas dokonce tu zvláštní dvojici, již s Romulem tvořila, i zcela zahalovaly. Luanda měla pocit, že je nesena do nějakého jiného světa a že se z něj nejspíše již nikdy nevrátí.

Když se konečně dostali na vnější okraj Kaňonu a Romulus učinil první krok mimo most, plášť přehozený přes jeho ramena se najednou ještě více rozvibroval, přitom vydal jakýsi zvuk a navrch ještě rudě zazářil. Romulus shodil Luandu hrubě na zem, jako kdyby nebyla nic víc než hromada dříví na otop. Znovu se při tom pádu udeřila do hlavy.

Jeho vojáci stáli jako zařezaní na okraji mostu a nikdo z nich se neměl k tomu jít otestovat, zda je Štít skutečně zničen.

Romulus se zlostně rozmáchl, chytil jednoho z nich za límec, zvedl nad hlavu a mrštil jím na most přímo do míst, kde se musela nacházet neviditelná bariéra Štítu. Voják zkřížil ruce před obličejem a vykřikl. Snažil se tak ochránit před jistou smrtí, kterou Štít každému imperiánovi přinášel tím, že je rozložil na atomy.

Jenže tentokrát se stalo něco jiného. Voják proletěl vzduchem, tvrdě přistál na dláždění mostu a kutálel se dál a dál. To bylo vše. Všichni v úžasu sledovali, jak se potom zastavil a posadil. Byl živý.

Voják se na ně udiveně podíval. Výraz jeho tváře hovořil o utrpěném šoku. Zdálo se, že je neúčinností Štítu překvapený nejvíce ze všech. Jenže byl uvnitř. Prošel a to mohlo znamenat jenom jedno jediné, Štít je zničen.

Romulova armáda se konečně probrala a dala se do hromového jásotu. Potom se všichni začali jako mocný proud hrnout na most. Najednou se každý mohl přetrhnout, aby stanul na půdě Prstenu jako první. Luanda se z posledních sil odplazila stranou, aby ji ta banda zdivočelých slonů neušlapala. Zachmuřeně se potom dívala, jak všichni proudí do její domoviny.

Království tak, jak jej znávala, právě skončilo.

Reece stál na okraji lávové jámy a zděšeně se díval, jak se země pod ním prudce otřásá. Stěží dokázal pochopit to, co právě udělal. Všechny svaly jej stále ještě bolely z toho jak oddělil balvan a vhodil Meč Osudu do jámy.

Právě zničil nejmocnější zbraň v celém Prstenu, legendární meč, který se v jeho rodině dědil po generace, zbraň Vyvoleného a zdroj moci samotného Štítu. Vhodil jej do jámy plné tekutého ohně a na vlastní oči viděl, jak se jeho čepel začala tavit a potom se rozplynula.

Byl navždy ztracen.

Země se v tom okamžiku začala třást a už to nepřestalo. Reece měl co dělat, aby udržel balanc, když se vracel od okraje k ostatním. Měl pocit, jakoby se celý svět kolem něj rozpadal. Co to udělal? Zničil tím Štít? Prsten? Neudělal právě největší chybu svého života?

Sám sebe ujišťoval, že přece neměl na výběr. Balvan i Meč byly příliš těžké, než aby je odsud mohli odnést a dokonce s nimi vyšplhat zpátky na vrchol Kaňonu. Nehledě na to, že by s ním těm divochům také jenom stěží utekli.

Jejich zoufalá situace se koneckonců zatím nijak nezlepšila. Reece brzy uslyšel všude kolem pištivé výkřiky a spatřil tisíce těch potvor, jak na ně cení zuby a vysmívají se i vrčí v jednom a tom samém okamžiku. Znělo to úplně jako obrovská armáda šakalů. Reece je svou akcí očividně rozzlobil. Sebral jim věc, kterou hlídali a teď se zdálo, že jej za to budou chtít vidět pykat.

Ačkoliv byla situace špatná už předtím, teď byla o mnoho horší. Ostatní, tedy Elden, Indra, O’Connor, Conven, Krog a Serna – se všichni dívali s děsem v očích směrem dolů k lávové jámě a potom zase všude po okolí. Jejich obličeje přitom odrážely zoufalství. Tisíce Fawů se přibližovaly ze všech stran. Reecovi se podařilo postarat se o Meč, ale už nestačil domyslet, co si počnou potom. Nedomyslel, jak se potom se všemi dostanou ven z nebezpečí. Teď byli kompletně obklíčeni a nezdálo se, že by existovala nějaká cesta ven.

Nehodlal se však vzdát. Meč už je netížil a tak teď budou při hledání cesty alespoň rychlí.

Tasil meč a seknul naprázdno do vzduchu. Proč by tu měli jenom tak postávat a čekat, až ty obludy zaútočí? Vrhnou se na ně. Jestli zemřou, alespoň to bude smrt hodná cesty hrdinů.

„ÚTOK!“ zavelel.

Ostatní také tasili zbraně a vyrazili za ním od okraje lávové jámy. Přímo proti hustému davu Fawů. Bodali a sekali na všechny strany a s každou ranou posílali další a další k zemi. Elden svou sekerou useknul dvě nepřátelské hlavy jednou ranou, zatímco O'Connor za běhu střílel z luku a kosil všechny, kteří mu stáli v cestě. Indra se probíjela vpřed s krátkým mečem v jedné a dýkou v druhé ruce, zatímco Conven třímal dva dlouhé meče, křičel jako šílenec a jako neřízená střela se bez pudu sebezáchovy probíjel rovnou nejhustším davem Fawů. Serna se oháněl palcátem, zatímco Krog všechny kryl dlouhým kopím.