Morgan Rice - Moře Štítů

Gwen zoufale sledovala tváře okolostojících. Thor jí pevně sevřel ruku a široce se usmál. Gwen věděla, že je všechno v pořádku. Cítila, jak ji Thorův úsměv ujišťuje, že se nic neděje.

„Žije, samozřejmě,“ odpověděl Thor. „Díky bohu. A díky Ralibarovi. Ralibar vás sem oba přinesl právě včas.“

„Je naprosto zdravý,“ dodala Selese.

Ticho v místnosti náhle prořízl dětský pláč, a když se Gwendolyn rozhlédla, viděla Illepru, jak v náručí nese dítě. Plačící, zabalené v přikrývce.

Gwendolyn se při tom pohledu ulevilo. Dojetím začala brečet. Hystericky se rozvzlykala, tolik se jí ulevilo, až jí vyhrkly slzy radosti. Dítě bylo v pořádku. Žilo. Ona žila. Přežili to oba. Nějakým způsobem se jim tu noční můru podařilo překonat.

V životě necítila větší vděčnost.

Illepra se k ní sklonila a vložila jí dítě do náručí.

Gwendolyn se posadila a zkoumavě si dítě prohlížela. Když se ho dotkla, připadala si jako znovuzrozená. Cítila jeho váhu, jeho vůni, viděla, jak se na ni dívá. Utěšovala ho a pevně svírala v náručí, zabaleného do přikrývek. Cítila, jak ji zaplavuje vlna lásky k jejímu novorozenému synovi. Vlna vděčnosti za něj. Ani tomu nemohla uvěřit, opravdu měla dítě.

Když jí ho Illepra předala, přestal chlapec náhle plakat. Úplně se zklidnil, otevřel oči a upřel je přímo na Gwendolyn.

Gwen pocítila šok, když se jejich oči setkaly. Dítě mělo Thorovy oči – šedivé, zářivé oči, které vypadaly jako by byly z jiného světa. Zdálo se, že vidí přímo skrz ni. Když do nich Gwen hleděla, připadalo jí to, jako by ho znala z nějaké jiné doby. Jako by ho znala odjakživa.

V tom okamžiku Gwen ucítila, že k němu má pouto, jako nemá k nikomu jinému v životě. Pevně ho sevřela a přísahala si, že ho nikdy neopustí. Prošla by kvůli němu třeba i ohněm.

„Má tvoje rysy, má paní,“ řekl jí Thor s úsměvem. Sehnul se k ní a prohlížel si je oba.

Gwen se musela usmát, i když jí po tváři ještě stékaly slzy. Cloumaly s ní emoce. Nikdy v životě nebyla tak šťastná. Přesně tohle vždycky chtěla. Být s Thorgrinem a jejich dítětem.

„Má tvoje oči,“ odpověděla Gwen.

„Všechno, co mu chybí, je už jen jméno,“ řekl Thor.

„Možná bychom ho měli pojmenovat po tobě,“ pronesla k němu Gwendolyn.

Thor rozhodně zavrtěl hlavou.

„Ne. Je to dítě svojí matky. Má tvoje rysy. Skutečný válečník musí mít ducha svojí matky a dovednosti svého otce. Potřebuje obojí. Bude mít moje dovednosti. A proto by se měl jmenovat po tobě.“

„Co tedy navrhuješ?“ zeptala se.

Thor se zamyslel.

„Jeho jméno by mělo znít podobně, jako tvoje. Syn Gwendolyn by se měl jmenovat… Guwayne.“

Gwen se usmála. Okamžitě si zamilovala, jak to jméno zní.

„Guwayne,“ řekla. „To se mi líbí.“

Široce se usmála a sevřela syna pevně v náručí.

„Guwayne,“ řekla mu.

Guwayne obrátil hlavu a znovu otevřel oči. Pohlédl přímo na ni a Gwen by téměř přísahala, že se na ni usmál. Věděla, že je na to ještě příliš malý, ale zahlédla záblesk něčeho… Byla si jistá, že se mu jméno také líbí.

Selese se sklonila ke Gwendolyn, natřela jí rty jakousi mastí a nechala ji něco vypít. Hustou, tmavou tekutinu. Gwen si okamžitě připadala ještě víc probuzená. Cítila, že stále víc přichází k sobě.

„Jak dlouho jsem tu byla?“ zeptala se Gwen.

„Spala jsi téměř dva dny, má paní,“ odpověděla Illepra. „Celou dobu od velkého zatmění.“

Gwen zavřela oči a pak si vzpomněla. Všechno se jí vrátilo v jedné velké vlně. Vzpomněla si na zatmění, krupobití, zemětřesení… Nikdy dřív neviděla nic takového.

„Naše dítě je předzvěstí velkých činů,“ řekl Thor. „Celé království vidělo, co se děje. O jeho narození se už mluví široko daleko.“

Když Gwen svírala dítě v náručí, cítila, jak se skrz ni rozlévá teplo. Cítila, jak je výjimečný. Celé tělo se jí chvělo, když ho svírala a věděla, že to není jen obyčejné dítě. Přemýšlela, jaká moc mu asi koluje v žilách.

Zamyšleně se podívala na Thora. Byl snad tento chlapec také druidem?

„To jsi tu byl celou tu dobu?“ zeptala se Thora a uvědomila si, že celou dobu byl po jejím boku. Pocítila k němu za to neskutečnou vděčnost.

„Byl, má paní. Přišel jsem hned, jak jsem se o tobě doslechl. Krom minulé noci. To jsem strávil noc u Jezera žalu. Modlil jsem se za tvé uzdravení.“

Gwen znovu vyhrkly slzy. Nezvládala už kontrolovat své emoce. V životě si nepřipadala spokojenější. Držet v náručí dítě jí naplňovalo způsobem, jaký si nikdy nedokázala představit.

I přesto se ale Gwen myšlenkou vrátila k osudovému momentu v Zásvětí. K volbě, kterou byla nucena provést. Sevřela Thorovu ruku a přitiskla si dítě pevněji k hrudi. Chtěla je mít oba na blízku. Chtěla, aby s ní oba byli už napořád.

Přesto věděla, že jeden z nich bude muset zemřít. Znovu se rozplakala, nemohla to zastavit.

„Co se děje, lásko?“ zeptal se Thor konečně.

Gwen zavrtěla hlavou. Nedokázala mu odpovědět.

„Nedělej si starosti,“ řekl jí. „Tvoje matka stále žije. Pokud je to důvod tvého pláče.“

Gwen se náhle rozpomněla.

„Pořád je smrtelně nemocná,“ dodal Thor. „Ale pořád je čas se s ní setkat.“

Gwen věděla, že ji musí vidět.

„Musím ji vidět,“ řekla. „Okamžitě mě k ní odveďte.“

„Jsi si jistá, má paní?“ zeptala se Selese.

„Ve stavu, v jakém jsi, by ses neměla hýbat,“ dodala Illepra. „Tvůj porod byl velmi obtížný a musíš se zotavit. Máš štěstí, že žiješ.“

Gwen neoblomně zavrtěla hlavou.

„Chci vidět svoji matku ještě před tím, než zemře. Vezměte mě k ní. Okamžitě.“

Godfrey seděl uprostřed dlouhého dřevěného stolu v hodovní síni, v každé ruce svíral korbel piva a společně s velkou skupinou MacGilů a McCloudů zpíval. Korbelem narážel do stolu, stejně jako ostatní muži. Všichni se kymáceli sem a tam, do rytmu mlátili plnými korbely a pivo se jim rozlévalo po rukou a po stole. Ale Godfreymu to nevadilo. Hluboce se ponořil do pití a do zábavy, stejně jako každou předešlou noc tento týden, a cítil se dobře.

Po boku mu seděli Akorth a Fulton a když se rozhlédl z jedné strany na druhou, naskytl se mu velice uspokojivý pohled na tucty MacGilů a McCloudů, kteří seděli kolem dokola jednoho stolu, bývalí nepřátelé, nyní všichni sjednoceni na hostině, kterou pro ně uspořádal. Godfreyho to stálo několik dní pročesávání Vysočiny, než se mu povedlo plán uskutečnit. Zpočátku byli muži obezřetní. Ale jakmile Godfrey vyvalil sudy piva a přivedl ženské, začali hosté přicházet.

Začalo to několika málo muži, kteří se neustále měli jeden před druhým na pozoru. Každý z táborů se držel jen na svém konci síně. Jakmile se ale Godfreymu povedlo zaplnit tuhle hodovní síň, posazenou až na samém vrcholu Vysočiny, muži se začali uvolňovat a společně se bavit. Godfrey moc dobře věděl, že žádná návnada nesvede muže dohromady tak spolehlivě, jako pivo.

Co ale definitivně pomohlo zbourat bariéry a z dříve znepřátelených vojsk udělalo bratry, byl okamžik, kdy Godfrey nechal přivést ženy. Využil veškeré své známosti na obou stranách Vysočiny, nechal vyklidit všechny nevěstince a štědře všem ženám zaplatil. Ty nyní společně s vojáky okupovaly hodovní síň, většina z nich seděla mužům na klíně, a muži byli zjevně šťastní. Dobře zaplacené ženy byly spokojené, muži byli spokojení a celou síní se rozléhaly zvuky veselí a radosti, jak se muži přestali zabývat jeden druhým a místo toho se věnovali pití a ženám.