Morgan Rice - Moře Štítů

Viděl, jak se jí oči plní nadějí.

„Miluješ mě víc než ji?“ zeptala se měkce.

Reece se musel zamyslet.

„Miloval jsem tě celý svůj život,“ pronesl konečně. „Jsi tou jedinou tváří lásky, kterou jsem kdy poznal. Ty jsi pro mě to, co je láska. Miluji Selese. Ale s tebou… s tebou je to, jako kdybys byla mojí součástí. Jako moje vlastní já. Jako něco, bez čeho nemohu existovat.“

Stara se usmála, sevřela mu ruku a pak pokračovali bok po boku v chůzi. Na tváři jí pohrával znatelný úsměv.

„Ani nevíš, kolik nocí jsem strávila tím, že jsem na tebe vzpomínala,“ přiznala s pohledem upřeným do dálky. „Moje slova jsem předávala křídlům sokolů jen proto, aby je můj otec zase sebral. Po té bouři jsem se s tebou nedokázala spojit. Dokonce jsem se pokoušela jednou nebo dvakrát proklouznout na loď plující k pevnině, ale vždy mě chytili.“

Reece ohromilo to, co slyšel. Neměl o tom ani ponětí. Vždy ho zajímalo, co si o něm Stara po tom všem myslí, co cítí. Když to teď slyšel, cítil k ní silnější pouto než kdy dřív. Teď už věděl, že i ona viděla věci stejně. Nikdy si nepřipadal tak bláznivě. Mezi nimi skutečně něco bylo.

„A já nikdy nepřestal snít o tobě,“ odpověděl Reece.

Konečně se dostali na úplný vrchol hřebene. Zastavili se a bok po boku se rozhlíželi po celých Horních ostrovech. Naskytla se jim vyhlídka do ohromné dálky, přes řetěz ostrovů a oceán. Na mlhu, která z ostrovů stoupala, a na vlny, které se pod nimi tříštily. Na Gwendolyniny stovky lodí seřazených na kamenitém pobřeží.

Dlouho stáli v naprostém tichu, drželi se za ruce a vychutnávali si tu chvíli. Vychutnávali si vzájemnou společnost. Konečně, po všech těch letech a všech těch lidech i událostech, které se snažili je rozdělit.

„Konečně jsme tu, spolu – a přesto je to ironicky ve chvíli, kdy máš jiné závazky. Za několik dní máš svatbu. Zdá se, že osud má vždy něco, co mezi nás postaví.“

„Ale přesto jsem tu dnes s tebou,“ odpověděl Reece. „Možná nám osud chce říct něco jiného?“

Pevně sevřela jeho dlaň a Reece sevřel její. Jak se rozhlíželi, Reecovi bušilo srdce. Cítil se zmatenější než kdy dřív. Bylo tohle vše předurčeno? Bylo mu předurčeno, aby se tu setkal se Starou, aby ji viděl ještě před svatbou. Aby mu zabránila udělat chybu a vzít si někoho jiného? Snažil se je snad osud po všech těch letech dát znovu dohromady?

Reece si nemohl pomoct, ale cítil, že to tak opravdu je. Cítil, že se setkali na základě nějaké osudové prozřetelnosti. Možná se to stalo, aby dostali poslední šanci před jeho svatbou.

„To, co osud svede k sobě, nedokáže žádný člověk rozdělit,“ řekla Stara.

Když na ni pohlédl, pronikla mu její slova hluboko do mysli a uhranula ho.

„Tolik se toho během našich životů stalo, co nás chtělo rozdělit,“ řekla Stara. „Naše rodiny. Naše vlasti. Oceán. Čas… A přesto nic z toho nás nedokázalo udržet od sebe. Uteklo tolik let a naše láska zůstává stále silná. Je to náhoda, že jsi mne potkal těsně před tím, co se máš oženit? Osud se nám snaží něco říct. Ještě není pozdě.“

Reece na ni hleděl s bušícím srdcem. Ona hleděla na něj, v očích se jí zrcadlilo nebe nad hlavou a oceán pod nimi. Bylo v nich tolik lásky. Připadal si zmatenější než kdy dřív a nedokázal jasně myslet.

„Možná bych měl tu svatbu zrušit,“ řekl.

„Není na mně, abych ti něco takového říkala,“ odpověděla. „Musíš se podívat do svého srdce.“

„Právě teď,“ odpověděl, „mi moje srdce říká, že ten, koho miluji, jsi ty. Ty jsi ta, kterou jsem vždy miloval.“

Vážně se na něj podívala.

„Nikdy jsem nemilovala nikoho jiného,“ řekla.

Reece si nedokázal pomoct. Naklonil se a jeho rty se setkaly s jejími. Cítil, jak se svět kolem něj rozpouští. Cítil, jak ho pohlcuje láska, když mu při polibku vyšla vstříc.

Polibek trvala do doby, než se potřebovali nadechnout. Než si Reece uvědomil, že i když v něm vše protestovalo, nedokázal by si nikdy vzít nikoho jiného než Staru.

Gwendolyn stála na zlatém mostě. Svírala jeho zábradlí a dívala se přes okraj dolů. Hluboko dole viděla proud divoké řeky. Divoké dunění vody se neslo až nahoru ke Gwen a dokonce cítila drobné kapky, které k ní stoupaly.

„Gwendolyn, lásko.“

Gwen se otočila a na vzdálenějším konci mostu uviděla Thorgrina. Byl zhruba dvacet stop daleko, usmíval se a vztahoval k ní ruku.

„Pojď ke mně,“ vyzýval ji. „Přejdi řeku.“

Gwen se ulevilo, když Thora spatřila, a pomalu k němu vyrazila. Než ji na místě zmrazil jiný hlas.

„Matko,“ ozvalo se tiše.

Gwen se obrátila a na opačném konci mostu spatřila chlapce. Vypadal na deset let, byl vysoký, se širokými rameny a hrdým výrazem. Měl vznešenou bradu a silné čelisti, oči mu šedivě blýskaly. Přesně jako jeho otci. Měl na sobě krásnou zářivou zbroj z materiálu, který Gwen nepoznala. U pasu se mu houpaly válečnické zbraně. Gwen cítila jeho neskutečnou moc i přes vzdálenost, která je dělila. Nezastavitelnou moc.

„Matko, potřebuji tě,“ řekl chlapec.

Potom napřáhl ruku a Gwen na něj jen ohromeně zírala.

Zůstala stát na místě a očima přebíhala mezi Thorem a jejich synem. Oba jí kynuli rukou a Gwen si připadala zmateně. Nedokázala se rozhodnout, kterým směrem se vydat.

Gwen stála na místě a náhle se pod ní most rozpadl.

Když ucítila, že padá do hlubin, zděšeně vykřikla.

Gwen dopadla do mrazivě chladné vody, která jí okamžitě začala smýkat ze strany na stranu. Převracela ji a převalovala. Gwen se podařilo dostat na hladinu, zalapala po vzduchu, a když se ohlédla, viděla svého syna a manžela, každého na jednom břehu. Oba k ní měli vztažené ruce, oba ji potřebovali.

„Thorgrine!“ vykřikla. Pak zavolala na chlapce: „Můj synu!“

Gwen natahovala ruce, jako kdyby se k nim tak mohla dostat, křičela, ale během chvilky cítila, že padá přes okraj vodopádu.

Když jí zmizeli z dohledu, zděšeně zavřískala. Cítila, že padá stovky stop přímo na ostré kameny dole.

Gwendolyn probudil její vlastní křik.

Celá zalitá studeným potem se zmateně rozhlížela kolem. Přemýšlela, kde vlastně je.

Pomalu jí došlo, že leží v posteli. V tmavé hradní komnatě osvětlené jen plápolajícími pochodněmi na zdech. Několikrát zamrkala a snažila se pochopit, co se stalo. Ještě stále se jí těžce dýchalo. Postupně si uvědomila, že to všechno byl jen sen. Strašlivý sen.

Gwenin pohled se konečně zaostřil a ona si všimla několika sloužících stojících v místnosti. Uvědomila si, že po stranách její postele stojí Illepra a Selese. Přikládaly jí studené obklady na ruce a nohy. Selese jí navíc jemně otírala čelo.

„Šššš,“ tišila ji Selese. „To byl jen sen, má paní.“

Gwendolyn ucítila cizí ruku svírající její dlaň. Když vzhlédla, srdce se jí zatřepotalo radostí. Zjistila, že to je Thorgrin. Klečel po straně postele, držel ji za ruku a oči mu zářily radostí, když viděl, že se probrala.

„Lásko moje,“ vydechl. „Jsi v pořádku.“

Gwendolyn zamrkala a snažila si vybavit, kde byla, proč a jak se dostala do postele a co kolem ní dělali všichni ti lidé. Zkusila se pohnout a břichem jí projela náhlá ostrá bolest – a v tu chvíli si vzpomněla.

„Moje dítě!“ vykřikla nepříčetně. „Kde je? Žije můj chlapeček?“