Morgan Rice - Moře Štítů

Obrátila se k Bronsonovi, který tam stál s ústy otevřenými úžasem.

„Tak tohle,“ pronesla vzdorovitě, „je to, co znamená vládnout.“

Reece kráčel bok po boku se Starou. Ruce volně svěšené podél těla se jim houpaly ze strany na stranu, ale přesto se vzájemně nedrželi. Procházeli nekonečnými lukami rozkvetlých květin stoupajícími vysoko do hor, překypujícími barvami, typický pohled na Horních ostrovech. Kráčeli tiše. Reece zaplavovaly rozporuplné emoce a proto vlastně nevěděl, co říct.

V myšlenkách se vracel k osudovému momentu, kdy se jeho oči u horského jezera setkaly se Stařinými. Doprovod odeslal pryč, potřeboval být se Starou chvíli sám. Samozřejmě se jim příliš nelíbilo nechávat je o samotě – obzvláště Matusovi, který až příliš dobře věděl, co mezi nimi bylo – ale Reece na tom trval. Stara byla jako magnet, který ho přitahoval a on nechtěl, aby s nimi byl ještě někdo další. Potřeboval s ní strávit nějaký čas, promluvit si s ní, aby porozuměl tomu, proč na něj hleděla pohledem plným lásky, stejné, jakou cítil on k ní. Chtěl pochopit, jak moc je to, co se s nimi děje, skutečné.

Jak šli, Reecovi bušilo srdce, nebyl si jistý, kde má začít, co dál udělat. Rozum mu velel, aby se obrátil, aby utíkal, aby se dostal od Stary tak daleko, jak jen to bude možné. Aby se nalodil na další loď plující zpět na pevninu a už na ni nikdy nepomyslel. Aby se vrátil domů ke své nastávající, která na něj trpělivě čekala. Konec konců, Selese ho milovala a on miloval Selese. A jejich svatba měla proběhnout během několika dní.

Reece věděl, že to by bylo chytré rozhodnutí. Byla by to správná věc.

Jeho rozum ale přehlušily city, které v něm každým okamžikem sílily. Vášní, kterou nedokázal ovládat a která se odmítala podřídit jeho racionálnímu uvažování. Právě taková vášeň ho přiměla, aby tu teď byl po Stařině boku, aby s ní procházel lukami. Byla to jeho neovladatelná část, ta, které nikdy nerozuměl. Ta část, která ho celý život nutila jednat impulzivně a naslouchat srdci. Nevedlo to vždy k těm nejlepším rozhodnutím, ale když na to došlo, projel Reecem silný záchvěv a on to nedokázal ovládat.

Když šel po jejím boku, uvažoval, jestli i Stara má podobné pocity jako on. Jak šli, hřbety jejich rukou se o sebe otíraly a Reecovi se zdálo, že zahlédl letmý úsměv, který zahrál Staře v koutku úst. Bylo ale těžké ji odhadnout – vždy byla taková. Pamatoval si, že když ji viděl poprvé – to byli ještě malé děti – doslova mu vyrazila dech. Nedokázal se v její přítomnosti téměř hnout, celé dny nedokázal myslet na nic jiného než na ni. V jejích zářivých očích bylo něco zvláštního, něco bylo i na jejím způsobu držení těla – hrdém a vznešeném. Jako by na něj skrz ni hleděla vlčice. Bylo to fascinující.

Když byli děti, věděli, že vztah mezi bratrancem a sestřenicí byl zakázán. Nikdy se ale nezdálo, že by je to příliš trápilo. Něco mezi nimi bylo, něco silného, až příliš silného, co je vzájemně přitahovalo. Navzdory všemu, co si o tom mohl myslet svět. Jako děti si spolu hrávali, okamžitě se stali nejlepšími přáteli. Vzájemně si dávali přednost před ostatními příbuznými dětmi a přáteli. Když Reece navštívil Horní ostrovy, nakonec trávil každý bdělý moment v její přítomnosti. A i naopak, Stara vždy spěchala za ním, aby mu byla po boku. A když odplul, trávila dny na pobřeží a čekala, až se zase objeví jeho loď.

Nejdřív byli jen dobří přátelé. Ale postupem času, jak rostli, se jedné osudové hvězdnaté noci vše změnilo. I přes to, že to bylo zakázané, změnilo se jejich přátelství v něco silnějšího, většího než oni sami, a ani jeden z nich tomu nedokázal odolat.

Když Reece opouštěl Ostrovy, snil jen o ní. Propadal se kvůli ní do depresí, stálo ho to několik měsíců probdělých nocí. Každou noc, když ulehl do postele, viděl před sebou obraz její tváře a přál si, aby jim oceán a zákony nebránily být spolu.

Reece věděl, že ona to cítila stejně. Na křídlech celé armády sokolů k němu putovaly dopisy vyjadřující její lásku k němu. Odepisoval jí, ale nedokázal se vyjadřovat tak výmluvně jako ona.

Den, kdy se dvě rodiny MacGilů rozešly, byl jedním z nejhorších dnů v Reecově životě. Byl to den, kdy zemřel Tirův nejstarší syn na otravu stejným jedem, kterým Tirus plánoval otrávit Reecova otce. I tak ale Tirus obviňoval krále MacGila. Rozpoutala se bouře a to byl den, kdy se Reecovo – i Stařino – srdce zlomilo. Jeho otec byl téměř všemocný, stejně tak i Stařin. Otcové jim oběma zakázali navzájem komunikovat, i s kýmkoli jiným z druhého tábora MacGilů. Už nikdy pak nebyl na Ostrovech a Reece probděl mnoho úzkostných nocí, kdy přemýšlel a snil o tom, jak by zase mohl Staru vidět. Z jejích dopisů věděl, že ona to cítí stejně.

Jednoho dne ale dopisy přestaly chodit. Reece tušil, že je někdo nějakým způsobem zachytává, ale nikdy si tím nebyl jistý. Předpokládal, že ani jeho dopisy už k ní nejsou doručovány. Ani postupem času se přes to Reece nedokázal přenést. Musel ale přijmout bolestivé rozhodnutí a vypudit myšlenky na ni jak ze svého srdce, tak i z mysli. Její tvář se mu ale vybavovala v nejpodivnějších chvílích a on nikdy nepřestal přemýšlet nad tím, co se s ní nakonec stalo. Myslela na něj ještě? Vzala si někoho jiného?

Když ji dnes uviděl, všechno se mu to vrátilo. Reece si uvědomil, jaký plamen mu stále hoří v srdci. Jako kdyby od ní nikdy neodešel. Byla teď starší a plnější verzí sama sebe, ale pokud to ještě vůbec bylo možné, byla teď mnohem krásnější. Stala se z ní žena. A její pohled byl ještě hypnotičtější, než býval dřív. V tom pohledu si Reece všiml lásky a těšilo ho, když zjistil, že k němu cítí stejnou lásku jako on k ní.

Snažil se myslet na Selese. Dlužil jí to. Ale i když se hodně snažil, nešlo to.

Reece kráčel se Starou kolem horského hřebenu, oba mlčeli a ani jeden z nich pořádně nevěděl, co říct. Kde jen začít plnit ten volný prostor všech ztracených let?

„Slyšela jsem, že se máš brzy ženit,“ prolomila konečně Stara tíživé ticho.

Reece ucítil v břiše nepříjemné bodnutí. Pomyšlení na sňatek se Selese ho vždy naplňovalo vzrušením a láskou. Ale teď, když mu ho Stara připomněla, připadal si zničený. Jako by ji zradil.

„Je mi to líto,“ odpověděl Reece.

Nevěděl, co jiného by měl říct. Chtěl říct: Nemiluji ji. Teď už vidím, že to byla všechno chyba. Chci všechno změnit. Chci si raději vzít tebe.

On ale Selese miloval. Musel si to přiznat. Byl to jiný druh lásky. Možná ne tak intenzivní, jako láska, kterou cítil k Staře, ale byla to láska. Reece byl zmatený. Nevěděl, co má cítit a co si má myslet. Která láska byla silnější? Bylo vůbec možné takové srovnávání, když šlo o lásku? Když někoho milujete, milujete ho, ať už se děje cokoli. Jak by tedy mohla být jedna láska silnější?

„Miluješ ji?“ zeptala se Stara.

Reece se zhluboka nadechl. Cítil, že se stává obětí bouře citů. Netušil, jak má odpovědět. Ještě chvíli šli, Reece si uspořádal myšlenky, až konečně dokázal odpovědět.

„Miluji,“ odpověděl zmučeně. „Nedokážu lhát.“

Zastavil a poprvé sevřel Stařinu dlaň ve své.

I ona zastavila a obrátila na něj pohled.

„Ale miluji i tebe,“ dodal.