Morgan Rice - Moře Štítů

„POMÓC!“ zakřičela z plných plic.

Nepřišla žádná odpověď. Gwen se nacházela uprostřed letních luk, příliš daleko od jakékoli živé duše, a její křik pohltily okolní stromy a vítr.

Gwen se vždycky snažila zůstat silná. Teď si ale musela přiznat, že se skutečně bojí. Ani ne tak o sebe, jako o svoje dítě. Co když je nikdo nenajde? I kdyby sama dokázala porodit, jak zvládne odejít s dítětem v náručí? Zachvátila ji nepříjemná předtucha, že tu i s dítětem zemřou.

Gwen se v myšlenkách vrátila do Zásvětí. K tomu osudovému momentu s Argonem, kdy ho vysvobodila, a k volbě, kterou musela udělat. K oběti. K nesnesitelné volbě, která padla na její hlavu. K volbě mezi dítětem a manželem. Teď plakala, když si vzpomněla na rozhodnutí, které udělala. Proč si život stále žádal nějaké oběti?

Gwendolyn zadržela dech, když se v ní dítě náhle obrátilo. Projela jí bolest tak strašná, že ji cítila od hlavy až po prsty na nohou. Připadala si, jako by se měla vzápětí rozdělit na dvě poloviny a ještě se přitom obrátit naruby.

Gwendolyn se zaklonila a s pohledem upřeným k nebesům zasténala. Snažila se představit si sebe sama kdekoli jinde než na téhle louce. Snažila se upnout myslí k něčemu, čemukoli, co by jí poskytlo alespoň náznak klidu a míru.

Pomyslela na Thora. Myslela na to, jak se poprvé setkali, procházeli právě těmito loukami a drželi se za ruce. Krohn jim skotačil u nohou. Snažila se v mysli ten obrázek oživit a vybavit si i nejmenší detaily.

Ale nefungovalo to. Otevřela oči a bolest ji vtáhla zpět do reality. Přemýšlela nad tím, jak se tu vlastně ocitla, úplně sama – a pak si vzpomněla na Aberthola, jak jí vypráví o umírající matce. Na sebe, jak spěchala, aby ji ještě mohla vidět. Prožívala teď své poslední chvíle i její matka?

Náhle Gwen vykřikla. Připadala si, jako by měla na místě zemřít. Podívala se dolů a viděla, jak se objevuje vrcholek hlavy jejího dítěte. Zaklonila se, a když znovu zatlačila, děsivě přitom zaječela. Tlačila, zalila ji další vlna potu a tvář se jí zbarvila jasně do ruda.

Konečně přišlo poslední zatlačení a v tu chvíli prořízl vzduch zvuk pláče.

Dětského pláče.

Nebe náhle potemnělo. Gwen vzhlédla a zděšeně sledovala, jak se krásný letní den bez varování mění v noc. Viděla, jak se dvě slunce náhle skryla za dva měsíce.

Úplné zatmění obou sluncí. Gwen tomu nemohla uvěřit. Jak věděla, docházelo k tomu jen jednou za deset tisíc let.

S hrůzou se dívala, jak se vše halí do temnoty. Náhle se nebe zaplnilo blesky, začaly padat kapky a Gwen cítila, jak do ní buší malé úlomky ledu. Nerozuměla, co se to vlastně děje, dokud jí nedošlo, že se spustilo krupobití.

Tohle vše, jak věděla, bylo znamení. Vše se to dělo přesně v okamžik narození jejího dítěte. Shlédla na něj a okamžitě věděla, že je mocnější než bylo na první pohled vidět. Že bylo z jiného světa.

Gwen se instinktivně natáhla po dítěti, vzala ho do náruče a přitiskla si ho k hrudi ještě před tím, než mohlo dopadnout do trávy a bláta. Zastínila ho před krupobitím vlastníma rukama a tělem.

Dítě zafňukalo a v tu chvíli se roztřásla země. Gwen cítila, jak se země chvěje a v dálce viděla, jak se z horských svahů řítí ohromné balvany. Cítila, jak moc dítěte proniká i skrz ni, jak ovlivňuje celý vesmír.

Jak ho Gwen objímala, cítila se každým okamžikem slabší. Cítila, že ztrácí příliš mnoho krve. Najednou měla lehkou hlavu, byla příliš slabá na to, aby se mohla hnout. Téměř ani neměla sílu držet dítě v náručí. A dítě nepřestávalo naříkat. Gwen téměř ani necítila nohy.

Předtucha vlastní smrti a současně smrti dítěte byla stále silnější. Gwen cítila, že tu oba zemřou. Sama o sebe už se nestarala, ale nedokázala snést myšlenku, že by zemřelo její dítě.

„NE!“ protestovala Gwen a vzpírala se nebesům s využitím posledních zbytků sil.

Pak padla na záda a zaslechla odpověď. Vzdálené zakřičení. Nebyl to lidský křik, ale zavřeštění starobylé bytosti.

Gwen začala ztrácet vědomí. Vzhlédla, a i když se jí zavíraly oči, viděla něco, co vypadalo jako zjevení na obloze. Byla to ohromná bestie, která se snášela přímo k ní. Nejasně si uvědomila, že je to stvoření, které milovala.

Ralibar.

Poslední věc, kterou Gwendolyn viděla, než se jí nadobro zavřely oči, byl Ralibar snášející se dolů. Hleděl na ni ohromnýma zářícíma zelenýma očima, byl pokryt rudými prastarými šupinami a měl vytasené drápy, kterými mířil přímo na ni.

Luanda šokovaně ztuhla a hleděla na Kooviovo tělo. Zakrvácenou dýku stále svírala v ruce a téměř ani nemohla uvěřit tomu, co zrovna udělala.

Celá hodovní síň ztichla a zraky všech se upřely na Luandu, všichni byli ohromení, nikdo se neodvažoval pohnout. Někteří hleděli na Kooviovo tělo ležící u jejích nohou. Ten nedotknutelný Koovia, skvělý válečník McCloudského království, druhý muž, podléhající jen králi McCloudovi. Napětí bylo tak silné, že by se dalo krájet.

Luanda byla v šoku nejvíc ze všech lidí. Cítila, jak ji pálí dlaň, ve které stále svírala dýku. Tělem jí přeběhla horká vlna vzrušení a současného zděšení z toho, že právě zabila člověka. Nejvíc ze všeho byla hrdá, že to udělala, hrdá, že dokázala zastavit tohle monstrum ještě před tím, než stihlo vztáhnout ruku na ženicha nebo nevěstu. Dostal to, co si zasloužil. Všichni McCloudští byli obyčejní divoši.

Ozval se náhlý výkřik, a když Luanda vzhlédla, uviděla jednoho z Kooviových válečníků jen několik stop od ní. Náhle vyrazil kupředu, z očí mu sršela pomstychtivost a mířil přímo na Luandu. Pozvedl meč do výšky a mířil jím na její hruď.

Luanda byla stále ještě příliš rozechvělá na to, aby zareagovala, a válečník se pohyboval příliš rychle. Připravila se na úder. Věděla, že už za okamžik ucítí, jak jí chladná ocel proniká srdcem. Ale už jí to bylo jedno. Ať by se jí teď stalo cokoli, nezáleželo na tom. Ne po tom, co zabila toho muže.

Zavřela oči ve chvíli, kdy se k ní snášela ocel meče. Byla připravená na smrt – a byla překvapená, když místo smrti uslyšela třesk kovu.

Otevřela oči a viděla, že Bronson vystoupil kupředu, pozvedl meč a zablokoval válečníkův výpad. Překvapilo ji to. Nečekala, že by to v sobě Bronson měl, nebo že by jen jednou zdravou rukou dokázal vykrýt tak silný útok. A nejvíc ji potěšilo, když si uvědomila, že mu na ní stále záleželo tolik, aby pro ni riskoval svůj život.

Bronson obratně zavířil mečem, a i když měl jen jednu ruku, měl zároveň takové zkušenosti a sílu, že se mu podařilo probodnout válečníkovo srdce. Na místě ho zabil.

Luanda tomu nemohla uvěřit. Bronson jí – už zase – zachránil život. Cítila k němu hlubokou vděčnost a věděla, že mu svůj dluh nebude moct nikdy splatit. Ucítila k němu také nový příval lásky. Možná byl silnější, než si o něm myslela.

Po obou stranách síně se rozpoutal ruch – to McCloudští a MacGilovští spěchali k sobě navzájem a snažili se zjistit, kdo koho dřív zabije. Všechny náznaky civilizovanosti, které se objevovaly v průběhu svatebního dne a noční hostiny, byly pryč. Teď to byla válka: válečník proti válečníkovi, všichni byli povzbuzeni alkoholem, hořela v nich zuřivost a pálilo je ponížení z toho, že McCloudští chtěli vztáhnout ruku na jejich nevěstu.