Morgan Rice - Bratrská Přísaha

Volusie se svým doprovodem dorazila k umírajícímu vůdci vyslanců. Seskočila k němu do prachu. Z dálky bylo slyšet hlasité kovové zadunění. Danští vyslanci se vrátili do města a padací brána se za nimi uzavřela, stejně jako masivní železná dvoukřídlá brána. Z města se stala nedobytná pevnost.

Volusie pohlédla na zem na umírajícího vyslance. Ten se obrátil na záda a hleděl na ni se směsicí strachu a znechucení.

„Nemůžeš útočit na někoho, kdo přijel vyjednávat,“ pronesl rozzlobeně. „Je to proti všem zákonům Impéria! Nikdo nikdy dřív neudělal nic takového!“

„Nechtěla jsem ti ublížit,“ odpověděla Volusie a poklekla po jeho boku. Natáhla ruku a dotkla se ratiště kopí. Pak na něj zatlačila a prohnala vyslanci hrot srdcem. Nepovolila, dokud se konečně nepřestal třást a nevydechl naposledy.

Široce se usmála.

„Chtěla jsem tě zabít.“

Thor stál na přídi malé loďky a srdce mu bušilo očekáváním. Jeho bratři stáli za ním a společně hleděli na ostrov, který se před nimi tyčil z vody. Proud je nesl přímo k němu. Když vzhlédl, viděl ostrovní útesy zvedající se do výše. Nikdy dřív nic takového neviděl. Vypadaly jako zdi z perfektně hladké bílé žuly. Ve světle dvou sluncí se třpytily po celé svojí výšce stovek stop. Samotný ostrov měl tvar kruhu a jeho základnu obklopovaly balvany. Zvuk vln, které se o ně tříštily, téměř bránil člověku v myšlení. Celý ostrov vypadal jako neproniknutelná pevnost, kterou by nedobyla ani největší armáda světa.

Thor zvedl ruku k očím, aby si je zastínil před slunečními paprsky. Zdálo se, že útesy končí ve výšce stovek stop a tvoří plošinu. Thor si uvědomil, že ať tam nahoře žil kdokoli, mohl tam žít v bezpečí navěky. Samozřejmě za předpokladu, že tam vůbec někdo žil.

Na samotném vrcholu, přímo nad ostrovem, se vznášel prstenec růžových a purpurových mraků. Vypadaly jako svatozář a stínily ostrov od přímých slunečních paprsků. Jako by ostrov korunoval samotný Bůh. Kolem vanul jemný vánek, vzduch byl čistý a příjemně se dýchal. Thor už z dálky cítil, že na tom místě je něco zvláštního. Působilo kouzelně. Podobné pocity neměl už od doby, kdy opustil zemi, ve které žila jeho matka.

I ostatní obraceli zraky vzhůru. Všem se ve tváři zračil úžas.

„Kdo si myslíš, že tam žije?“ zeptal se O’Connor za všechny ostatní.

„Kdo – nebo možná co?“ zeptal se Reece.

„Možná, že vůbec nikdo,“ odpověděla Indra.

„Možná bychom prostě měli plout dál,“ řekl O’Connor.

„A odmítnout pozvání?“ zeptal se Matus. „Vidím sedm lan a nás je tu sedm.“

Thor znovu přelétl pohledem po útesech, a když se zadíval pozorněji, všiml si sedmi zlatých lan visících z vrcholu útesu. Lana se leskla ve slunečních paprscích. Thor se zamyslel.

„Možná nás někdo očekává,“ pronesl Elden.

„Anebo se nás snaží nalákat do pasti,“ dodala opatrně Indra.

„Ale kdo?“ ptal se Reece.

Thor se znovu zadíval na vrchol útesů, hlavou mu vířily ty stejné myšlenky. Přemýšlel, kdo mohl vědět, že přicházejí. Sledoval je snad někdo nějak?

Všichni chvíli stáli tiše, nechali loďku houpat se na vlnách a proud nést je ještě blíž k ostrovu.

„Zásadní otázka zní,“ pronesl hlasitě Thor a porušil tak panující ticho, „jestli je tam nahoře někdo přátelský, nebo jestli je to past.“

„Opravdu na tom záleží?“ zeptal se Matus a postavil se po Thorově boku.

Thor zavrtěl hlavou.

„Ne,“ odpověděl a pevně sevřel jílec meče. „Tak jako tak se tam podíváme. Pokud tam bude přítel, obejmeme ho. Pokud nepřítel, zabijeme ho.“

Proud je nesl stále dál a převalující se vlny je houpaly směrem k úzkému pobřeží tvořenému černým pískem. Poslední vlna je lehce vynesla na pobřeží, položila loďku do písku, a když takto přistáli, vyskočili všichni současně ven.

Thor tasil meč a ostražitě se rozhlédl do všech směrů. Na pláži nebylo ani známky po jakémkoli pohybu. Nikde nic, krom tříštících se vln.

Thor došel až k úpatí tyčících se útesů a položil na ně ruku. Zkoumal, jak jsou hladké, cítil teplo, které z nich vyzařovalo. Prohlédl si lana, která stoupala přímo vzhůru k vrcholu. Zasunul meč do pochvy a pevně sevřel jedno z lan.

Zavěsil se na ně a zkoumal, jestli pevně drží. Lano nepovolilo.

Jeden po druhém následovali jeho příklad, každý z nich se chytil jednoho lana a otestoval jeho pevnost.

„Udrží nás?“ uvažoval O’Connor nahlas a hleděl do výšky.

Ostatní ho napodobili, očividně přemýšleli nad tímtéž.

„Existuje jen jeden způsob, jak to zjistit,“ odpověděl Thor.

Pak sevřel lano oběma rukama, vyskočil a začal stoupat vzhůru. Jeho přátelé následovali jeho příkladu a začali stoupat vzhůru po útesu jako horské kozy.

Thor šplhal stále výš, svaly ho už bolely, pálily pod slunečními paprsky. Pot mu stékal po zádech i po čele do očí, kde nepříjemně štípal. Ruce i nohy se mu třásly námahou.

Současně ale z lana vnímal nějakou magii, energii, která mu pomáhala stoupat vzhůru. Jemu i ostatním. Díky ní šplhal rychleji než kdy jindy. Jako kdyby ho lano samo táhlo vzhůru.

Текст предоставлен ООО «ЛитРес».

Прочитайте эту книгу целиком, на ЛитРес.

Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.