Morgan Rice - Bratrská Přísaha

Erec zkoumavě hleděl na horizont, zatímco slunce zářilo přímo na obrovské dveře, jako by osvětlovalo vstup do jiného světa.

„Důvěra, má paní,“ odpověděl konečně, „je zrozená z nutnosti, ne z toho, že člověk chce věřit. A je to velmi nejistá věc.“

Darius stál na bojišti, v ruce držel meč vyrobený z oceli a rozhlížel se po krajině kolem. Vypadala jako z jiného světa. I když vše viděl na vlastní oči, nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Porazili Impérium. On sám s několika stovkami vesničanů, bez skutečných zbraní – a s pomocí několika set Gwendolyniných mužů – porazili skutečnou armádu stovek imperiálních vojáků, kteří byli oděni v té nejkvalitnější zbroji, vyzbrojeni nejkvalitnějšími zbraněmi a měli k dispozici zerty. A přesto Darius, jen nekvalitně ozbrojený, vedl svoje lidi do bitvy a všechny vojáky porazil. Bylo to první vítězství nad Impériem v celé historii.

Tady, na tomto místě, kde předpokládal, že zemře při obraně Lotiny cti, stál teď jako vítěz.

Dobyvatel.

Když obhlížel bitevní pole, viděl, že těla imperiálních vojáků jsou promíchána s tucty mrtvých těl jeho vlastních vesničanů, a jeho radost zkalil zármutek. Protáhl si svaly a cítil, že i on má čerstvá zranění. Cítil rány od mečů na pažích a stehnech. Cítil, jak ho štípou záda po dopadech biče. Pomyslel na svoji odplatu a věděl, že jejich vítězství nebylo laciné.

Pak si ale uvědomil, že svoboda něco stojí.

Darius vycítil pohyb a obrátil se. Ulevilo se mu, když uviděl své přátele, Raje a Desmonda, zraněné, ale živé. Na očích jim viděl, že ho teď vnímají jinak. Všichni jeho lidé se na něj teď dívali jiným pohledem. Dívali se na něj s respektem. Víc než s respektem, s bázní. Jako na živoucí legendu. Všichni viděli, co dokázal, když stál sám proti Impériu. A když porazil všechny nepřátele.

Už se na něj nedívali jako na chlapce. Teď k němu vzhlíželi jako k vůdci. Válečníkovi. Byl to pohled, jaký by od starších chlapců nikdy nečekal, jaký by nikdy nečekal, že by viděl u ostatních vesničanů. Vždycky ho přehlíželi. Nikdo od něj nikdy nic neočekával.

Spolu s Rajem a Desmondem k němu přicházelo několik tuctů jeho bratří ve zbrani. Chlapci, se kterými nanečisto cvičil souboje den za dnem. Mohlo jich být snad padesát. Kontrolovali si zranění, vstávali a shromažďovali se kolem něj. Všichni na něj hleděli, jak stojí na místě, drží v ruce meč a jeho tělo je pokryto zraněními. Všichni na něj hleděli s posvátnou hrůzou. A s nadějí.

Raj vystoupil kupředu, objal Daria a jeden po druhém následovali jeho příkladu i ostatní bojovníci.

„To bylo ukvapené,“ pronesl Raj s úsměvem. „Nemyslel bych si, že to budeš mít v sobě.“

„Opravdu jsem si myslel, že se určitě vzdáš,“ dodal Desmond.

„Nemůžu uvěřit tomu, že tu všichni teď stojíme,“ řekl Luzi.

Všichni se užasle rozhlíželi a sledovali okolí. Jako by se dostali na cizí planetu. Darius se díval na všechna mrtvá těla, na všechno kvalitní brnění a zbraně blyštící se na slunci. Slyšel, jak se ve vzduchu slétají ptáci a když vzhlédl, viděl, že supi už krouží a čekají na hostinu.

„Seberte jejich zbraně,“ slyšel se Darius přikazovat. Pronesl to hlubokým hlasem, hlubším, než kdy mluvil. Hlas se nesl vzduchem panovačně a nikdo by v něm Daria nepoznal. „A pohřběte naše mrtvé.“

Jeho muži poslechli, rozestoupili se a přecházeli od mrtvoly k mrtvole, postupně je obírali o zbraně. Všichni muži si vybírali ty nejlepší zbraně: někteří sebrali meče, další palice, cepy, dýky, sekery a válečná kladiva. Darius pozvedl meč, který svíral v ruce – byl to meč, který sebral veliteli – a prohlížel si krásnou práci ve slunečním světle. Posuzoval jeho hmotnost, propracovaný jílec i čepel. Skutečná ocel. Něco, o čem si myslel, že nikdy v životě nebude mít šanci sevřít v ruce. Darius se rozhodl, že ho dobře využije. Zabije jím tolik imperiálních mužů, kolik jen bude moct.

„Darie!“ ozval se hlas, který dobře znal.

Ohlédl se a viděl Loti, která se k němu prodírala davem, v očích měla slzy. Vyhýbala se ostatním mužům a mířila přímo k němu. Několik posledních kroků už běžela a nakonec ho pevně objala. Darius ucítil na krku její horké slzy.

Také ji pevně sevřel v náručí.

„Nikdy ti to nezapomenu,“ pevně se k němu tiskla a šeptala mu do ucha mezi vzlyky. „Nikdy ti nezapomenu, co jsi pro mě dnes udělal.“

Pak ho políbila a on její polibek opětoval. Loti se zároveň smála i plakala. Dariovi se neskutečně ulevilo, když viděl, že je v pořádku. Uvědomil si, že tahle noční můra je konečně za nimi. Alespoň prozatím. Věděl, že Impérium na ni nevztáhne ruce. Když ji svíral v náručí, věděl, že by to kvůli ní klidně všechno podstoupil znovu, třeba i milionkrát.

„Bratře,“ ozval se hlas.

Darius se obrátil a s radostí si uvědomil, že to promluvila jeho sestra, Sandara. Blížila se k němu společně s Gwendolyn a s tím mužem, kterého milovala, Kendrickem. Darius si všiml krve, která stékala po Kendrickově paži, a čerstvých šrámů na jeho zbroji i meči. Pocítil k němu příval vděčnosti. Věděl, že kdyby nebylo Gwendolyn, Kendricka a jejich lidí, jistě by všichni vesničané na bojišti dnes zemřeli.

Loti ustoupila a Sandara tak měla možnost svého bratra pevně obejmout. Ten její objetí opětoval.

„Jsem vaším velkým dlužníkem,“ pronesl Darius a přejel po všech pohledem. „Já i všichni moji lidé. Vrátili jste se kvůli nám, i když jste nemuseli. Jste skuteční válečníci.“

Kendrick vykročil kupředu a položil ruku Dariovi na rameno.

„To ty jsi skutečný válečník, příteli. Prokázal jsi dnes na bojišti ohromnou odvahu. Bůh odměnil tvoji statečnost tímto vítězstvím.“

Pak přistoupila Gwendolyn a Darius před ní sklonil hlavu.

„Dnes zvítězila spravedlnost nad zlem a brutalitou,“ řekla. „Osobně jsem tím velmi potěšena z mnoha důvodů. Jsem ráda, že jsem mohla sledovat tvoje vítězství a že jsi nám dovolil být jeho součástí. Vím, že můj manžel, Thorgrin, by to viděl stejně.“

„Děkuji ti, má paní,“ pronesl Darius dojatě. „Slyšel jsem toho o Thorgrinovi hodně a doufám, že se s ním jednoho dne také setkám.“

Gwendolyn přikývla.

„Co plánuješ se svými lidmi teď?“ zeptala se.

Darius se zamyslel a uvědomil si, že nemá ani tušení. Tak moc do budoucna nepřemýšlel. Dokonce ani nečekal, že přežije.

Než mohl Darius odpovědět propukl v davu zmatek a náhle z něj vyrazila tvář, kterou dobře znal: blížil se k němu Zirk, jeden z Dariových trenérů, pokrytý krví z bitvy. Od pasu nahoru byl nahý a svaly se mu dmuly po celém těle. Následoval ho půltucet starších a spousta dalších vesničanů. Nevypadali příliš spokojeně

Povýšeně se na Daria zahleděl.

„Jsi na sebe hrdý?“ zeptal se pohrdlivě. „Podívej se, co jsi způsobil. Podívej se, kolik našich lidí tu dnes zemřelo. Všichni zemřeli zbytečnou smrtí. Všichni to byli dobří muži a všichni jsou teď kvůli tobě mrtví. Všechno kvůli tvojí hrdosti, tvojí aroganci a tvojí lásce k téhle holce.“

Darius zrudl, vzplál v něm vztek. Zirk ho nikdy neměl v lásce. Už od prvního dne, co se setkali. Z nějakého důvodu vždy vypadal, jako by cítil z Daria hrozbu.

„Nejsou mrtví kvůli mně,“ bránil se Darius. „Díky mně získali šanci žít. Skutečně žít. Zemřeli rukou imperiálních vojáků, ne mojí.“