Morgan Rice - Bratrská Přísaha

„A kdo to přesně má být, ten koho jdeme uplatit?“ zeptal se Merek, který došel Godfreyho a dál kráčeli ulicemi bok po boku.

Godfrey ze všech sil namáhal mozek.

„Potřebujeme někoho v jejich armádě,“ řekl nakonec. „Velitele. S ne příliš vysokým postavením. Někoho tak akorát. Někoho, koho zajímá víc zlato než zabíjení.“

„A kde takového člověka najdeme?“ zeptal se Ario. „Nemůžeme přeci jen tak napochodovat do jejich kasáren.“

„Podle mých zkušeností existuje jen jedno místo, kde spolehlivě najdeme člověka s pochybnou morálkou,“ řekl Akorth. „Hospoda.“

„To je slovo do pranice!“ pochválil ho Fulton. „Konečně někdo rozumně promluvil.“

„Nezdá se mi to jako dobrý nápad,“ odvětil Ario. „Vypadá to, jako že se prostě jen chcete napít.“

„No já rozhodně chci,“ řekl Akorth. „A co je na tom tak špatného?“

„Co si myslíš?“ opáčil Ario. „Myslíš, že jen tak napochoduješ do hospody, najdeš vojenského velitele a podstrčíš mu úplatek? Vážně myslíš, že to bude tak snadné?“

„Hele, ten kluk má pravdu,“ vmísil se Merek. „Je to špatný nápad. Stačilo by, aby zmerčili naše zlato. Zabijou nás a nechají si ho pro sebe.“

„A přesně proto nebudeme brát zlato s sebou,“ pronesl Godfrey, který už došel k rozhodnutí.

„Heh?“ nechápavě ze sebe vyrazil Merek a otočil se na něj. „A co s ním tedy chceš dělat?“

„Schovat ho,“ odpověděl Godfrey.

„Schovat? Všechno tohle zlato?“ zeptal se Ario. „Zbláznil ses? Je ho strašně moc. Stačilo by na to, aby sis koupil půlku města.“

„A právě proto ho schováme,“ pronesl Godfrey a při té myšlence se mu hned zlepšila nálada. „Najdeme správného člověka za správnou cenu, někoho, komu můžeme věřit, a přivedeme ho přímo ke zlatu.“

Merek se roztřásl.

„To je sebevražedný plán. S celou touhle výpravou to jde od desíti k pěti. Bůh ví proč jsme tě následovali až sem a ty nás teď vedeš rovnou do hrobu.“

„Následovali jste mě sem, protože věříte v čest a odvahu,“ řekl Godfrey. „Následovali jste mě, protože od okamžiku, kdy jste se tak rozhodli, jsme se stali bratry. Bratry v našem společném boji. A bratři se vzájemně neopouštějí.“

Ostatní ztichli a dál v chůzi pokračovali mlčky. Godfrey překvapil sám sebe. Sám zcela nerozuměl téhle své skryté stránce, která tu a tam vyplula na povrch. Mluvil z něj jeho otec? Nebo to byla jeho vlastní slova?

Zahnuli za roh a před nimi se rozprostřelo centrum města. Godfreyho znovu uchvátila jeho krása. Všechno zářilo, ulice byly lemované pravým zlatem a prokládané kanály mořské vody. Všude bylo světlo, které ho oslepovalo, jak se odráželo od všudypřítomného zlata. Celé město žilo a ohromený Godfrey vkročil do husté tlačenice lidí. Cítil četné nárazy do ramen, ale hlavu držel skloněnou, aby ho nezpozorovali imperiální vojáci.

Vojáci, ve všech možných druzích zbroje, pochodovali sem a tam všemi směry, stejně jako imperiální šlechta a měšťané – mohutní muži s typicky žlutou kůží a malými rohy. Mnozí z nich měli podél ulic Volusie vlastní stánky a prodávali všelijaké zboží. Godfrey zde také poprvé spatřil imperiální ženy. Byly stejně vysoké jako muži a měly i stejně široká ramena. Postavami připomínaly spíš některé muže z Prstenu. Rohy měly na rozdíl od mužů delší, špičatější a lesklé, v barvě mořské vody. Vypadaly divočeji než muži. Godfreyho napadlo, že by se velmi nerad dostal s některou z nich do šarvátky.

„Třeba bychom si mohli s některými z místních krasavic trochu užít,“ řekl Akorth a říhl.

„Myslím, že by jim přineslo větší potěšení podříznout ti krk,“ opáčil Fulton.

Akorth se otřásl.

„Třeba by šlo obojí,“ pokračoval. „Alespoň bych umřel jako šťastnej chlap.“

Jak zástupy lidí houstly, skupinka si stále obtížněji razila cestu. Godfrey, zpocený a roztřesený obavami, se nutil být silný a statečný, myslel na všechny ve vesnici a také na svou sestru, na ty, kteří potřebovali jejich pomoc. Přemítal, proti jaké přesile stojí. Snad když na téhle výpravě uspěje, bude to znát. Snad jim dokáže opravdu pomoci. Nebyl to smělý a velkolepý čin po vzoru jeho bratrů. Byl to jeho vlastní způsob. Jediný způsob, který znal.

Když zatočili za další roh, Godfrey vzhlédl a spatřil přesně to, co hledal. V dálce před nimi se z kamenné budovy vyřítila skupinka mužů a rvali se jeden s druhým, zatímco se kolem nich srocoval hlouček přihlížejících, kteří je nadšeně povzbuzovali. Klopýtali a nemotorně se oháněli a rozdávali nepřesně mířené rány, přesně tím způsobem, který Godfrey velmi dobře poznával – byli opilí. Napadlo ho, že opilci vypadají kdekoli na světě stejně. Byl to spolek bláznů. Pak si povšiml malé černé cedule visící nade dveřmi podniku, ze kterého se rváči vyřítili. Godfreymu hned bylo jasné, kde jsou.

„Tamhle,“ řekl Godfrey jako kdyby hleděl na posvátnou modlu. „To je přesně to, co chceme.“

„Nejčistší hospoda, jakou jsem kdy viděl,“ zhodnotil Akorth.

Godfrey si povšiml elegantní fasády a musel mu dát za pravdu.

Merek si odfrkl.

„Uvnitř jsou všechny hospody stejné. Budou tam stejní opilci a hlupáci jako by byli kdekoli jinde.“

„To jsou moji lidi,“ řekl Fulton a olizoval si rty, jako kdyby už cítil chuť piva.

„A jak se tam asi dostaneme?“ zeptal se Ario.

Godfrey shlédl a pochopil, na co naráží. Ulice, na které stáli, končila kanálem. Nebylo možné odsud k hospodě dojít.

Godfrey si povšiml, jak jejich směrem připlouvá malá zlatá loďka, ve které seděli dva imperiální muži. Sledoval, jak vyskočili z loďky, přivázali ji za lano ke sloupku a odešli do města. Za loďkou se ani jednou neohlédli. Godfrey si povšiml zbroje jednoho z nich a usoudil, že to byli důstojníci a že ti nemají zapotřebí se o loďku obávat. Věděli, že nikdo není takový hlupák, aby se pokusil jejich loďku ukrást.

Godfrey a Merek si vyměnili chápavé pohledy. Godfreymu došlo, že bystré mysli přemýšlejí stejně. Nebo alespoň bystré mysli těch, kdo ví, jak to chodí v žalářích a v postranních uličkách.

Merek vykročil kupředu, vytáhl nůž a přeřízl lano, kterým byla loďka přivázaná. Jeden po druhém nastoupili na malou zlatou loďku, která se na vodě nebezpečně kývala. Godfrey se zaklonil a botou odstrčil loďku od břehu.

Pluli kanálem a houpali se na hladině. Merek se chopil dlouhého vesla a začal veslovat.

„Tohle je šílenství,“ řekl Ario a ohlížel se zpět směrem, kudy odešli oba důstojníci. „Můžou se kdykoli vrátit.“

Godfrey upíral zrak přímo před sebe a přikývl.

„Tak to bychom měli veslovat rychleji,“ řekl.

Volusie stála uprostřed nekonečné pouště, kolem nohou se jí svíjel prach stejně zelené barvy, jako byla půda a kamení, které tvořilo poušť. Čelem k ní stáli vyslanci Dansku. Volusie stála hrdě, doprovázel ji tucet jejích nejbližších poradců a společně se setkali se dvěma tucty vyslanců imperiálního města. Byli to typičtí zástupci imperiální rasy – vysocí, se širokými rameny a zářivě žlutou kůží. Oči se jim rudě leskly a na hlavě měly dva malé rohy. Jediným rozdílem oproti ostatním obyvatelům Impéria bylo to, že lidem z Dansku postupem času rostly rohy spíše do stran místo přímo vzhůru.