Morgan Rice - Bratrská Přísaha

Odmlčel se a kolem zavládlo ticho tak těžké, že jediné, co Gwen slyšela, byl vítr ženoucí se pouští. Pohled mu ještě víc zvážněl, pokud to vůbec bylo možné.

„Nikdo ještě Velkou pustinu nepřešel,“ pokračoval. „Nikdo nikdy nepotvrdil, že Druhý Prsten existuje. Je to nesplnitelný úkol. Sebevražedný pochod. Opravdu to po tobě nechci žádat. A přesto je to to, co potřebujeme nejvíc.“

Gwendolyn si Bokbua prohlížela a všimla si vážnosti vepsané v jeho tváři. Dlouze a důkladně přemýšlela o jeho slovech.

„Uděláme vše, co bude nutné,“ odpověděla, „cokoli, co nejvíc pomůže našemu úsilí. Pokud jsou spojenci na druhé straně Velké pustiny, pak budiž. Vyrazíme na cestu. A vrátíme se s armádou, která nám pomůže v boji.“

Bokbu měl v očích slzy. Vystoupil kupředu a objal Gwendolyn.

„Jsi skutečná královna,“ pronesl. „Tvoji lidé mají štěstí, že tě mají.“

Gwen se obrátila ke svým lidem a viděla, jak na ni všichni vážně hledí. Přesto ale neprojevovali žádný strach. Věděla, že ji budou následovat kamkoli to bude nutné.

„Připravte se na pochod,“ pronesla. „Překročíme Velkou pustinu. Najdeme Druhý Prsten. Anebo při jeho hledání zemřeme.“

*

Sandara sledovala, jak se Kendrick a jeho lidé připravují na výpravu za Velkou pustinu a cítila jak ji ten pohled ničí. Na jednu stranu chtěla být s Kendrickem, na druhou stranu tu byl Darius a její lidé, lidé se kterými vyrůstala. Jediní lidé, které opravdu dobře znala, se chystali odejít, opustit vesnice a bojovat s Impériem. Připadala si, jako by se měla roztrhnout vejpůl. Nevěděla, kterou cestou by se měla vydat. Nedokázala si představit, že by viděla Kendricka odcházet navždy, a současně nedokázala unést pomyšlení na to, že by opustila svoje lidi.

Kendrick dokončoval přípravy své zbroje, uklidil meč do pochvy, vzhlédl a setkal se s jejím pohledem. Zdálo se, že ví, na co Sandara myslí – jako by to vždycky věděl. I ona mohla vidět bolest v jeho očích. Současně i ostražitost. Nemohla ho za to vinit. Celou dobu, kdy byli v Impériu, si od něj udržovala odstup. Žila ve vesnici, zatímco on žil v jeskyních. Snažila se ctít starší vesnice, zásadu, že jejich rasa nevstupuje do manželství s příslušníky jiné rasy.

A přesto si uvědomila, že nectila vlastní lásku k muži, kterého skutečně milovala. Co z toho bylo důležitější? Ctít zásady vlastní rodiny nebo ctít vlastní srdce? Ten rozpor ji mučil každý den.

Kendrick k ní přistoupil.

„Předpokládám, že tu budeš chtít zůstat se svými lidmi?“ zeptal se jí opatrným hlasem.

Sandara se na něj zmučeně podívala a nevěděla, co říct. Nedokázala odpovědět ani sama sobě. Připadala si jako přimrazená na místě, zamrzlá v čase, připadala si, jako by její nohy vrostly do pouštního povrchu.

Náhle se vedle nich objevil Darius.

„Sestřičko,“ pronesl.

Sandara se k němu obrátila a pokývla na pozdrav. Byla mu vděčná, že je překvapil a ona nemusela odpovídat. Položil jí ruku kolem ramen a pohlédl na Kendricka.

„Kendricku,“ pronesl Darius.

Kendrick na něj vážně pokývl.

„Víš, že tě mám opravdu rád,“ pokračoval Darius směrem k Sandaře. „Sobecky chci, abys tu zůstala.“

Zhluboka se nadechl.

„A přesto tě musím požádat, abys šla s Kendrickem.“

Sandara na něj šokovaně pohlédla.

„Ale proč?“ zeptala se.

„Vidím, jak moc ho miluješ a jak moc on miluje tebe. Láska, jako je ta vaše, se nikdy neobjeví dvakrát. Musíš následovat svoje srdce. Nezávisle na tom, co si myslí naši lidé. Nezávisle na tom, co říkají naše zákony. Záleží jen na tom, co ti říká srdce.“

Sandara dojatě pohlédla na svého mladšího bratra. Překvapila ji jeho moudrá slova.

„Opravdu jsi vyrostl od doby, co jsem odešla,“ pronesla.

„Ani se neopovažuj opustit svoje lidi a ani se neopovažuj odejít s ním,“ ozval se přísný hlas.

Sandara se obrátila a viděla Zirka, který je zpovzdálí poslouchal a teď se k nim blížil se skupinou starších.

„Tvoje místo je tady s námi. Pokud půjdeš s tímhle mužem, nebudeš tu už nikdy vítána.“

„A co je tobě do toho?“ zeptal se rozzlobeně Darius a snažil se ji bránit.

„Dávej pozor, Darie,“ pronesl Zirk. „Prozatím možná vedeš armádu, ale nevedeš nás. Nepředstírej, že mluvíš za náš lid.“

„Mluvím za svoji sestru,“ odsekl Darius, „a budu mluvit za kohokoli, za koho se mi zachce.“

Sandara si všimla, že Darius položil při pohledu na Zirka ruku na jílec meče a proto rychle zareagovala a položila mu ruku na zápěstí, jako by ho chtěla uklidnit.

„Rozhodnutí je na mně“ řekla Zirkovi. „A já už jsem se rozhodla,“ pronesla. Současně pocítila příval rozhořčení a náhle věděla, co musí udělat. Nenechá ostatní, aby za ni rozhodovali. Nechala starší diktovat jí její život už od nepaměti a byla si jistá, že teď nastal čas, aby se to změnilo.

„Miluji Kendricka,“ pronesla a obrátila se k němu. Kendrick na ni překvapeně hleděl. Když ta slova vyřkla, věděla, že jsou pravdivá a cítila nový příval lásky k němu. Současně se styděla, že se za něj nepostavila už dřív. „Jeho lidé jsou i mými lidmi. On je můj a já jsem jeho. A nic a nikdo, ty ani vy, ani nikdo jiný nás nemůže rozdělit.“

Obrátila se k Dariovi.

„Sbohem bratříčku,“ pronesla. „Přidám se ke Kendrickovi.“

Darius se široce usmál, zatímco Zirk se zamračil.

„Ať už tě nikdy nevidíme,“ odplivl si, pak se obrátil a odešel. Starší ho postupně následovali.

Sandara se obrátila ke Kendrickovi a udělala to, co chtěla udělat celou dobu už od jejich příchodu sem. Otevřeně a beze strachu ho přede všemi políbila. Konečně mohla vyjádřit lásku, kterou k němu cítila. K její nesmírné úlevě a radosti Kendrick její polibek opětoval. Pevně ji sevřel v náručí.

„Dávej na sebe pozor, bratříčku,“ pronesla Sandara.

„Ty taky, sestřičko. Ještě se uvidíme.“

„V tomhle světě nebo tom dalším,“ řekla.

S těmi slovy se Sandara otočila, vzala Kendricka za ruku a společně se přidali k jeho lidem mířícím k Velké pustině. Byla to cesta na jistou smrt, ale Sandara byla připravená jít kamkoli, jen když to bude po Kendrickově boku.

Godfrey, Akorth, Fulton, Merek a Ario, všichni oblečení do finiánských plášťů, kráčeli zářícími ulicemi Volusie. Šli semknutí k sobě, obezřetní a napjatí. Godfreyho otupělost po poslední pitce odezněla už před nějakou dobou a teď vedl svou skupinku neznámými ulicemi. Pytle se zlatem měl zavěšené u pasu a proklínal sám sebe za to, že se dobrovolně přihlásil na tuto misi, a jeho mozek pracoval ze všech sil, aby vymyslel, co dál. Právě teď by dal cokoli za možnost napít se něčeho ostřejšího.

Jaký strašný, příšerný nápad to byl, přijít sem. Proč jen ho pro všechno na světě musel přepadnout takový záchvat hrdinství? Co vůbec znamenalo hrdinství? přemítal. Okamžik vášně, obětavosti, šílenství. Teď mu po něm zbylo jen vyschlé hrdlo, divoce bušící srdce a roztřesené ruce. Nesnášel tenhle pocit, nesnášel každou vteřinu, kdy se takhle cítil. Přál si, aby byl držel svou prořízlou pusu zavřenou. Hrdinství nebylo nic pro něj.

Nebo ano?

Už si nebyl jistý vůbec ničím. Vše, co právě teď věděl, bylo to, že chce přežít, žít, pít, být kdekoli, jen ne tady. Dal by cokoli za pivo. Vyměnil by ten nejhrdinštější skutek světa za džbánek piva.