Morgan Rice - Přistání

Dívka chvíli mlčela, jako by si se zpožděním uvědomila, že Kevin nejspíš čeká na odpověď. „Já jsem Chloe.“

„Rád tě poznávám, Chloe,“ pronesl Kevin.

Tiše si ho prohlížela, jako by ho odhadovala. Zdálo se, že se chystá utéct. „Jo, jasně.“

Otevřely se druhé dveře přechodové komory. Luna už na ně čekala a usmívala se svým nejpříjemnějším úsměvem, i když původně protestovala proti tomu, aby Chloe pustili dál.

„Ahoj,“ pronesla a podala Chloe ruku. „Já jsem Luna.“

Chloe se na ni podívala, ale ruku jí nepodala. Jen pokrčila rameny.

„Tohle je Chloe,“ pronesl místo ní Kevin.

Chloe téměř bez zájmu přikývla a opatrně se rozhlížela.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala se nakonec.

„Žádní ostatní nejsou,“ odpověděla Luna. „Jsme tu jen my. Já a Kevin.“

Udělala krok ke Kevinovi, jako by chtěla ukázat, jaký jsou tým. Dokonce mu položila ruku na rameno.

„Jen vy dva?“ zeptala se Chloe. Posadila se do jedné z židlí velitelského střediska. Zavrtěla hlavou. „Taková dálka a jste tu jen vy dva.“

„Odkud jsi sem přišla?“ zeptal se Kevin.

„Na tom nesejde,“ pronesla Chloe, aniž by se na něj podívala.

„Myslím, že na tom docela sejde,“ štěkla Luna. „Jen tak se tu ukážeš a chceš, abysme ti věřili?“

Chloe se na ni chladně podívala, znovu pokrčila rameny a pak odešla z místnosti. Kevin ji následoval. Hlavně kvůli tomu, že kdyby za ní šla Luna, nejspíš by došlo k velké hádce. A také proto, že na Chloe bylo něco zajímavého. Bylo toho tolik, co o ní nevěděl.

„Nemusíš mě sledovat,“ odsekla Chloe, když si všimla, že za ní Kevin jde chodbou.

„Myslel jsem, že bych tě tu provedl,“ řekl. „Víš… jestli chceš.“

Chloe znovu pokrčila rameny. Zdálo se, že má různé způsoby, jak krčit rameny. Tohle pokrčení nejspíš znamenalo, že jí to nevadí. Kevin si nebyl jistý, co si o ní myslet.

„Prohledávali jsme to tu od chvíle, kdy jsme se sem dostali,“ řekl Kevin. „Je tu kuchyně a skladiště. Taky nějaké sprchy. Tady je ložnice, ve které jsme spali. Jestli chceš, vyber si postel. Já spím tamhle a Luna taky.“

Chloe si vybrala postel na opačné straně místnosti.

„Ne, že bych vám nevěřila,“ řekla, „ale neznám vás a…“ Zavrtěla hlavou, aniž by větu dokončila. Měla přitom podivný výraz.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se Kevin.

„Jo, dobrý,“ štěkla Chloe, ale pak jako by si uvědomila, co udělala. „Jsem v pohodě. Jen jsem se o sebe nějakou dobu starala sama. Myslím, že mám trochu problém se otevřít ostatním.“

„Jasně,“ řekl Kevin a ustoupil ke dveřím. „Můžu jít pryč, jestli nechceš—“

„Utekla jsem z domova,“ řekla Chloe. Kevin doslova zamrzl na místě.

„Cože?“

„No… už předtím, než přišli mimozemšťané,“ pokračovala Chloe. „Moje matka na mě pořád jen řvala a taťka… no, něco se stalo a všichni mi tvrdili, že jsem šílená… každopádně mám na severu bratrance. Říkala jsem si, že pokud se k němu dostanu, bude to dobrý. A pak přišli mimozemšťané.“

Kevin měl pocit, že mu neříká všechno, ale nechal to být. Podle toho, jak často se odmlčela se mu zdálo, že jde o něco hodně bolestivého. Jako kdyby si myslela, že když o tom nebude mluvit, všechno zmizí. Sám to moc dobře znal. Bylo to stejné, jako když se tvářil, že je zdravý a doufal, že tak zmizí jeho nemoc.

„Jak jsi dokázala přežít?“ zeptal se.

„Dělala jsem, co jsem musela,“ pronesla Chloe defenzivně. Znovu vypadala poněkud vyděšené. „Počkej, ty myslíš, když se všichni ostatní změnili? Asi… asi to bylo jen štěstí. Byla jsem daleko od všech ostatních, když se to stalo. Prý to byl nějaký plyn nebo co, ale když jsem se dostala ven, viděla jsem jen lidi, co vydechovali nějaký hnus na ostatní.“

„Když ses dostala ven?“ nechápal Kevin.

„Jeden řezník mě zamkl. Prý že jsem ho chtěla okrást.“

Zamkl ji někde, kam se nedostaly výpary? A znamenalo to, že už on ani Luna nepotřebují masky?

„Bude to dobré,“ řekl Kevin.

Chloe zase jen pokrčila rameny. „Ty jsi ten kluk z televize, že? Když ses představil jako Kevin, nedošlo mi to, ale teď tě poznávám. Proto jsi tady? Zavřeli tě na bezpečném místě, protože jsi ten kluk, který ví o mimozemšťanech?“

Kevin zavrtěl hlavou a znovu se k ní přiblížil. „Nezavřeli mě tady. Doktorka Levinová mi dala klíče od bunkru pod výzkumným centrem NASA, ale tam jsme se nedostali. S Lunou jsme museli najít tenhle.“

Chloe přikývla. „Luna… je tvá přítelkyně?“

Tohle byla věc, kterou si vždy všichni mysleli. Kevin nechápal proč. Zdálo se mu samozřejmé, že s Lunou nikdy chodit nebude.

„Je to má kamarádka,“ odpověděl. „My dva… tedy…“

Bylo zvláštní, jak snadné bylo mluvit o vetřelcích, ale když přišlo na něj a Lunu…

„Divný,“ prohlásila Chloe. „Chci říct, že vypadáš jako fajn kluk. Já bych tě rozhodně neměla jen za kamaráda. Zajímalo by mě—“

Kevin nezjistil, co by ji zajímalo, protože v tu chvíli se od dveří ozvalo nucené zakašlání. Když se Kevin ohlédl, uviděl Lunu, jak je probodává pohledem.

„Jen mě zajímalo, proč vám to trvá tak dlouho,“ řekla a nezněla vůbec nadšeně. Vypadala… jako by snad žárlila. Kevinovi to nedávalo smysl, protože se přece nic nestalo, a navíc mezi nimi nic nebylo. Nebo ano?

„Ahoj, Luno,“ vyhrkl Kevin. „Chloe mi o sobě zrovna vyprávěla.“

„Jo, určitě,“ pronesla Luna. „Možná by mohla povyprávět i mně. A možná, že bysme mezitím mohli zkusit vymyslet, co dál.“

***

Zamířili do kuchyně, protože ani jeden z nich ještě nesnídal. Kevin vyrazil pro zásoby do skladiště, i když si nebyl jistý, jestli má nechat Lunu s Chloe o samotě.

Vybral balíček, který tvrdil, že se v něm skrývají borůvkové palačinky. Když se k dívkám vrátil, obě mlčely. Což bylo poněkud zvláštní – Luna totiž téměř nikdy nemlčela.

„Našel jsem borůvkové palačinky,“ řekl.

„Super,“ prohlásila Luna. „Miluju borůvkové palačinky.“

„Taky je mám ráda,“ pronesla Chloe, i když měl Kevin pocit, že to říká jen kvůli Luně.

„No, nevím, jestli budou dobré,“ poznamenal Kevin.

Brzy si to ověřili. Palačinky chutnaly jako něco, co bylo zabalené mnohem déle, než by mělo být. I tak ale byli všichni tolik hladoví, že se rozhodli je sníst.

„Jak ses o tomhle místě dozvěděla?“ zeptal se Kevin Chloe během jídla.

„Můj táta… jeho prací bylo… že věděl spoustu věcí,“ pronesla. Nic víc ale nedoplnila. Kevin předpokládal, že kdyby se místo něj zeptala Luna, nedozvěděli by se ani tohle.

„Takže jsi sem vyrazila a bušila jsi do dveří, dokud jsme tě nepustili dovnitř?“ zeptala se Luna. Kevin měl pocit, že se jí to zdá nepravděpodobné.

„Někam jsem jít musela,“ pronesla Chloe.

„Zajímalo by mě, jestli jsou nějaká další taková místa. Jestli se někomu podařilo se ukrýt,“ pronesl Kevin dřív, než se Chloe s Lunou stihla pohádat. Chtěl, aby spolu ty dvě vycházely.

„Pokud jsou taková místa, nemůžeme se s nimi spojit,“ prohlásila Luna. „Nemáme signál pro obrazovky a všechno komunikační vybavení je na nic, když nevíme, s kým se chceme spojit.“

„Možná, že je jen neumíte použít,“ pronesla Chloe.

Luna ji probodla pohledem.

„Stejně tu můžeme zůstat, jak dlouho budeme potřebovat,“ řekla Luna. „Jsme tu v bezpečí. Už jsme se o tom s Kevinem bavili včera.“